Václav Klaus se opět snaží, možná dokonce v upřímném úsilí docílit co největší konvergence, opatřit své vyhraněné a jednoznačně stranicky zařaditelné názory nadstranickým, prezidentským designem. Je mu jistě ctí, že se vyvaroval narážek na své střety s vládními představiteli. Velmi správně podotýká, že "od prezidenta republiky nelze očekávat, že bude - přímo nebo nepřímo, otevřeně či mezi řádky - naznačovat, koho mají občané volit", přesto ale znovu a znovu mezi řádky připomíná, pro jakou cestu by se měli čeští voliči rozhodnout, a pro jakou nikoli. Například úsudek o tom, že počtem zákonů, které musel podepsat za dobu svého prezidentování, je "zužován prostor pro svobodné jednání a podnikání lidí, čímž "klesá úcta k zákonům a k jejich dodržování", je nesmyslný.

Je nesmyslný potud, pokud neuvede o jaké zákony se jedná a jak konkrétně jsou v konfliktu se svobodou jednání. Zákon sám o sobě toto nečiní a tvrdit to by znamenalo, že má prezident anarchistické sklony. Mnoho ze zákonů, které podepsal, zároveň ruší platnost jiných, takže bez konkretizace se jedná o pouhé meziřádkové naznačování. Jen není úplně jasné, zda je namířeno proti legislativě podporující utopickou myšlenku evropského superstrátu nebo falešného socialismu...

Přesto by se dalo na prezidentově projevu najít i to, co je skutečně prezidentské. Je nutno vyzdvihnout, že prezident ve svém projevu apeloval na společenské svědomí, které nedovolí, aby generaci dnešních seniorů hrozila bezvýchodná nebo neřešitelná životní situace. Tento vysoce mravní postoj je ukázkou toho, jak by měla být instituce prezidenta v českém politickém systému naplňována. Stejně tak je prezidentské/ doporučení "čestné a férové jednání lidí odměňovat a oceňovat a zbabělému, věrolomnému a nízkému jednání nedat šanci". Položme si tedy otázku, zda totéž platí i pro pana prezidenta. Určitě není férové a čestné nejmenovat soudní čekatelku proto, že podala stížnost k ústavnímu soudu...

Je zajímavé sledovat, kam zavál historický vývoj Václava Havla. Potomek elitní prvorepublikové rodiny strávil většinu svého života v aktivním disentu a v zahraničí představoval jeho ikonu. Havlovy politické postoje se zakládaly na humanismu, a proto byl po roce 1989 vnímán jako nadstranický prezident, jehož jedinou vyhraněností byl antikomunismus. Teprve v době skutečného politického soupeření na poli svobodných voleb se začaly krystalizovat jeho politické preference a Havel se jako prezident pokoušel ovlivňovat politiku ve stylu masarykovského hradního bloku. Jak na vnitřní, tak na mezinárodní politické scéně byl Havel z hlediska pravolevé orientace vždy nakloněn pravicovému politickému programu. Zejména v souvislosti s podporou jakéhokoliv jednání USA tak dostal jeho humanismus tragikomické rozměry a karikatura usmívajícího se Havla se vztyčeným "véčkem" při bombardování Srbska a Iráku mrazí.

Mezinárodní linii, která mu zaručuje uznání a podporu ze strany USA, si stále drží.

V novoročním rozhovoru s Václavem Moravcem uvedl tzv. oranžovou revoluci, která proběhla před více než rokem na Ukrajině, jako příklad spontánního rozhodnutí lidí, kteří byli s politickou situací nespokojeni. Stejně tak a stále vidí Václav Havel i předchozí revoluci v Gruzii. Jak je možné, že se Václav Havel ani slůvkem nezmínil o tom, že obě "revoluce" byly iniciovány a masivně finančně podporovány ze strany USA pomocí různých převodních nevládních organizací (mimochodem, jak je možné, že se ho na to Václav Moravec nezeptal?). V informačně neizolovaném prostředí se o tom běžně psalo (např. ZDE).

Na vnitřní politické scéně je Václav Havel, na rozdíl od svého nástupce v prezidentském úřadu, politicky velmi nestálý. Zároveň je možné konstatovat, že jeho politická podpora moc úspěchů nepřináší. Unie svobody vytěžila všechno, co vytěžit mohla, a zaniká. Lidé, kteří ji představovali, se ukázali buď jako kariéristé nebo jako neschopní, takže je tomu tak dobře.

Havlova podpora Zeleným, respektive bývalému předsedovi Patočkovi, jim do parlamentu nepomohla. S politicky a ideologicky vyšinutým Patočkou to ani nebylo možné a patrně Havlem projektované spojenectví s ryze pravicovým seskupením LIRA svědčí o tom, že mu chybí elementární politický cit, který je v demokratickém politickém boji třeba.

Zdá se, že u Václava Havla jde, ve smyslu jeho disidentského období, o vyhraněnost negativní. Hlavně proto asi tíhne půl roku před parlamentními volbami k ČSSD. O jeho "kamarádství" s premiérem Paroubkem netřeba pochybovat, ačkoli v době, kdy se řešil policejní zásah na Czechteku, by to asi málokdo předpokládal.

V rozhovoru s Václavem Moravcem se Havel až přehnaně snažil dokázat, jak ODS symbolizuje "propojování stranického a státního", když je na oficiální akci veřejného charakteru zván stranický předseda. Na otázku, zda tak nečiní i ČSSD, když těsně před volbami rozdává sociální dávky, Havel odvětil takovou argumentací, za kterou by se nemusel stydět žádný přední člen ČSSD. Na druhou stranu, pokud bychom měli stále ještě brát Havlův humanismus vážně, levicové myšlenky jsou mu bližší, než si asi on sám myslí.

Nedá se říct, zda bude ČSSD náklonnost bývalého prezidenta ve volebním roce k něčemu dobrá. Jiří Paroubek se netají tím, že v případě úspěchu ve volbách je jednou z pravděpodobných povolebních variant menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM. Tato varianta je o to více živá, že ji podporuje i Miloš Zeman, kterého současný premiér vidí jako ideálního kandidáta ČSSD na prezidenta pro příští období.

Jak se s tímto Václav Havel při svém sveřepém (a v jeho případě vcelku pochopitelném) antikomunismu vyrovnal, těžko říct. Pro Jiřího Paroubka takové schizma neexistuje a nemusí se jím trápit. Na exprezidentovu podporu reaguje živě, během novoročních Otázek v ČT se na Václava Havla několikráte odvolával. Zdá se, že kvůli Havlovi změnil také názor na volební systém -- Paroubkovi nebude vadit stávající podoba s možností parlamentní účasti malých stran (z nichž některé mají Havlovu podporu) a Havel bude podporovat ČSSD proti ODS. Oběma by asi vyhovoval minulý německý model vlády sociálních demokratů se Zelenými. Toho se avšak v roce 2006 těžko dočkají. Zda vůbec někdy je otázka.

Kromě této předvolební strategie odhalil také její hlavní trhák. Od teď až do voleb ještě mnohokráte uslyšíme o tom, kolik peněz se vládě podařilo vymámit na EU. Což o to, argument je to pádný a zřetelný. Zato Mirek Topolánek, Paroubkův rival v pravém slova smyslu, se zdá být vážně zaujat tím, že bude v předvolební kampani strašit na prvním místě hrozbou návratu komunistů k moci.

Opozice před volbami vždycky straší, varuje a zaklíná, ale tohle téma je skutečně dobré jen jako scénář na kvalitní pohádku pro štědrovečerní rodinnou pohodu. Myslím, že i Václav Klaus se v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny vyjádřil v tom smyslu, že antikomunismus je mimo mísu. Topolánek by měl buď vyměnit našeptávače, nebo se alespoň mírně zamyslet nad tím, jestli by nebylo dobré se více soustředit na reálné politické problémy než na vybájenou hrozbu návratu komunistů.

Otázkou je, zda by něco takového zvládl. Možná je to tím, že ODS vypálila se svou modrou šancí poněkud brzo a nezbývá jí, než stále dokola opakovat to, co už všichni několikrát slyšeli a k čemu oponenti mají argumenty. Proto asi hledá předseda ODS spásu v antikomunismu.

Jinak debata Topolánka s Paroubkem nepřinesla nic nového. Původní zjevný záměr obou protagonistů debaty zahájit nový rok s patřičnou noblesou se záhy zvrhl v běžné slovní fackování, nesouvislé obviňování s uváděním čtyř, pěti argumentů, na které není možní nikdy odpovědět, natož je rozebrat a zjistit, jaké je v tom kterém bodě poloha reality. Pavlačová hádka přecházela místy až do komických scén a nemá proto význam ji analyzovat.

Nabízí se otázka, jak to bude s volební účastí v situaci, kdy spokojeni mohou být pouze stranicky myslící lidé, kteří neberou ohledy na objektivitu. Není se co divit těm lidem, kteří si navykli posuzovat kvalitu "demokracie" podle toho, jak se dobře nebo špatně se jim žije, že se necítí být součástí takových mocenských stupidit, ačkoli její součástí jsou. Skutečně, jak tvrdí prezident Klaus, výsledek voleb se vytváří každým jedním hlasem. To platí tehdy, je-li možná skutečná, nejen nominální volba. Má ale smysl volit každým jedním hlasem, když napříč politickým spektrem neexistuje důvěryhodný adresát? Nabízím téma k příštímu novoročnímu projevu...