Argumentace zastánců atomové energetiky pozůstává ze dvojnásobného oslepnutí. Na základě chudé faktografie se oslavují hospodářské přednosti, bagatelizují rizika nebo se předkládají jejich údajná technická řešení. Současně se jako nehospodárné denunciují obnovitelné energie a marginalizuje se jejich potenciál aby se mohla deklarovat nevyhnutelnost atomové energetiky.

K této argumentaci patří také popírání důsledků reaktorové katastrofy z Černobylu. Gero Randow ve svém článku v časopise ZEIT (3/04) píše, že se v tomto případě jednalo pouze o 45 mrtvých a právě 2000 registrovaných případů rakoviny štítné žlázy. To jsou ale čísla institucí, které jsou spojeny s jadernou energetikou svým zájmem. Nezávislé výzkumy, jako například práce mnichovského institutu pro záření uvádějí 70000 mrtvých, včetně sebevražd ze zoufalství a očekávají ještě desítky tisíc dalších pozdních obětí.

K tomuto postoji dále patří neuvádět počet obětí těžby uhlí a emisí z fosilní energetiky. Také na základě těchto masových tragédií se nabízí mobilizovat obnovitelné energie jako jedinečnou šanci k trvalému, bezemisnímu, bezpečnému a perspektivně výhodnému zásobování energií.

Využívání atomové energie je výslednicí gigantické politické subvenční a privilegizační mašinérie. Na výzkum a vývoj atomové energie poskytly vlády OECD do roku 1973 přes 150 miliard dolarů (podle dnešních cen), a pro obnovitelné energie prakticky nic. Mezi léty 1974 a 1992 se jednalo znovu o 168 miliard dolarů, zatímco pro obnovitelné energie pouhých 22 miliard dolarů. Překypující podpora atomové energie v EU se do těchto čísel nepočítá a francouzská podpora je do současného doby utajovaná. Spolu s nejrůznější tržní podporou a prostředky nečlenských zemí OECD, především někdejšího Sovětského bloku se pohybuje celková státní podpora nejméně okolo jednoho bilionu dolarů, zatímco pro obnovitelné energie pouhých 50 miliard. Od roku1957 pomáhá IAEA a Euratom vládám při koncepci atomových programů. Mezinárodní organizace pro obnovitelné energie naproti tomu dodnes neexistuje.

V důsledku růstu nákladů, spíše než v důsledku růstu odporu veřejnosti byl rozvoj atomové energie od poloviny sedmdesátých let přibrzďován. Od té doby se ale hranice ještě zúžily. Dnes předpokládaných 60 let dostupných uranových zásob se vztahuje na dnešní počet zařízení; při jejich dvojnásobném nárůstu se zkracuje doba využitelnosti zásob na neodvratnou polovinu. Bez přechodu k množivým reaktorům, které by byly schopny podstatně rozšířit využitelnost uranových zásob, by nebyl realizovatelný nárůst plánovaný IAEA.

Historie množivých reaktorů je ale fiaskem. Britský reaktor dosáhl do svého uzavření pracovní využitelnosti 15 %, stejně jako ruský; francouzský Superfénix (1200 megawatt) pouhých 7 % a stál 10 miliard Euro, mnohem menší japonský množivý reaktor (300 megawatt) stál již 5 miliard Euro a má pravidelné provozní problémy. Pakliže by se podařilo tuto reaktorovou verzi zprovoznit, představovalo by to nekalkulovatelný nárůst nákladů. Bez pokračující podpory, či dokonce nárůstu potřebných veřejných prostředků zůstává cesta uzavřena. Otázka řešení atomového odpadu na tisíce let je stále ještě neřešeným problémem s neodhadnutelnými dlouhodobými náklady.

Proti atomové energii hovoří ještě další čtyři důvody:

• enormní spotřeba vody pro parní procesy a pro chlazení koliduje se šířícím se nedostatkem vody vznikajícím klimatickými změnami i zvyšující se spotřebou vody pro rostoucí obyvatelstvo
• díky vysokým nákladům na dálkový transport tepla se přebytek tepla vznikající při výrobě proudu v atomových elektrárnách se jen sotva hodí pro kogenerační využití
• přiostřením "asymetrických konfliktů" narůstá nebezpečí atomového terorismu, které se nemusí týkat pouze útoků letadel na reaktory
• vytížení kapitálově náročných atomových elektráren lze zajistit pouze tehdy, když státy opět deliberalizují své energetické trhy a zablokují alternativy. Atomové hospodářství zůstane (zahaleným) státním majetkem.

Toto všechno je třeba vzít v potaz rovněž s ohledem na konečné zásoby fosilních zdrojů, pakliže bychom neměli uchopitelnou možnost obnovitelných energií, jejichž roční nabídka činí pro naši planetu 15 tisíci násobek celkové energetické spotřeby atomových a fosilních energií. Vícenásobně byly propočítány scénáře úplného zásobování již pomocí současně dostupných technologií: v roce 1978 v USA Union of Concerned Scientist; 1981 Mezinárodním institutem pro aplikovanou systémovou analýzu a v roce 2002 pro Německo na základě požadavku komise Spolkového sněmu Enquete. Žádný z těchto scénářů nebyl kvalifikovaně vyvrácen, ale všechny byly konvenčním energetickým hospodářstvím ignorovány.

V rámci zákona o obnovitelných energiích vznikla v Německu v posledních dvanácti letech výrobní kapacita o velikosti 16,000 megawatt, z toho v roce 2003 samotných 3000 MW. Touto rychlostí lze jednoduchým předpokladem očekávat v rámci dalších padesáti let výstavbu 166000 MW jako ekvivalent k současným 55000 MW konvenčních kapacit. Je ale široce rozšířenou chybou uvažovat v rozměrech jednoduché substituce a ponechat stranou úvah potenciál zvyšování účinnosti. Právě při systematickém pohledu mají obnovitelné energie nečekané přednosti: z dlouhých výrobních řetězců od dolů až ke konečnému spotřebiteli s energetickými ztrátami při každém konverzníma transportním kroku se stanou krátké. Relativně málo centralizovaných elektráren bude nahrazeno nesčetnými decentralizovanými. Drasticky poklesne potřeba infrastruktury.

Tato cesta se otevře především pomocí nových technologií skladování energie, které stojí před svým zaváděním, a které odstraní z cesty dlouhodobou barieru nepravidelné nabídky proudu z větrných a slunečních zařízení - nejenom pomocí elektrolyticky vyráběného vodíku, ale také elektrostaticky (superkondenzátory), elektromechanicky ( tlakový vzduch, setrvačníky), elektrodynamicky (supravodivé elektromagnety) nebo termicky pomocí hydridů kovů. Pak již nebudou žádnou utopií energoautarkní sídla a podniky, které budou kontinuálně zásobovány proudem z fotovoltaických nebo větrných zařízení. Jinou variantu představují hybridní systémy, jako vyrovnávající a doplňující se zdroje (například větrná elektrárna a generátor využívající biomasu). Proti investičním nákladům zde odpadají průběžné náklady na palivo (s výjimkou bioenergie) a náklady na transport proudu, které vytvářejí podstatnou část současných nákladů. Tím se promění celý energetický systém, včetně současného využívání obnovitelných energií.

Náklady na fosilní a jadernou energii nezadržitelně rostou, zatímco obnovitelné energie, díky sériové výrobě a optimalizaci technologie jsou stále levnější. Během posledních deseti let se snížily náklady na energii z větru o 50 % a na energii z fotovoltaiky o 30 %. Dnešní vyšší náklady jsou nižšími náklady zítřejška.

Obnovitelné energie jsou také odpovědí na blížící se nedostatek ropa a zemního plynu - to se týká především pohonných hmot a vytápění. Dnes si myslí v koncernech DaimlerChrysler, Volkswagen a Ford, že biosyntetická paliva jako bioetanol, biodiesel a bioplyn jsou nákladově výhodnější a rychleji realizovatelná, než vodík vyráběný pomocí atomového proudu, pro nějž by musela vzniknout nákladná nová infrastruktura. Potenciál dostačuje, jak se prokázalo na světové konferenci v květnu tohoto roku v Římě. Energeticky účinné sluneční stavitelství může kompletně zásobovat domy tepelnou energií i chlazením. Již nyní je v Německu 3000 domů, které nespotřebovávají cizí energii. Reichstag v Berlíně je zásobován obnovitelnou energií z 85%.

Je nejvyšší čas překonat strukturně konservativní zaslepenost a malomyslný technický pesimismus vůči obnovitelným energiím. V politice, vědě a technice jim musí být věnována stejná podpora jako kdysi jaderné energii. Technologicko hospodářská optimalizace obnovitelných energií je mnohem snáze proveditelná, než než v případě jaderných technologií a neznámé riziko neexistuje. Budoucnost atomově fosilní energetické doby leží - lépe dříve než později - v technickém muzeu.

Poslanec Spolkového sněmu Hermann Scheer je nositelem alternativní Nobelovy ceny a čestným prezidentem Eurosolaru. Před svou volbou do parlamentu pracoval tento politik SPD jako systémový analytik v německém jaderném výzkumném centru v Karlsruhe.