V tomto ohledu konkurovala zvěřina spíše nucenému výseku, kde byla kvalita dobře srovnatelná.

I firma Berger byla pravidelně kontrolována, vždy bylo vše v pořádku, jak pohoštění kontrolorů, tak jejich nálezy. Až najednou přišla kontrola zcela cizí, totiž od celníků, kteří hledali nelegálně zaměstnané. Pro firmu se začala rýsovat katastrofa, obsah počítačů si totiž celníci okopírovali a vzali s sebou.

Zprávy, jako: 'včera jsem vám poslal 465 kilo prošlého guláše z jeleních kližek, a 100 kg guláše z klokanů, z toho máte udělat 400 kilo zvěřinového guláše art. č. 1040 pro.....pro zbytek jistě najdete použití` se dostaly do rukou nevítaných hostů, na jejichž svačinku nebyl čas.

U firmy Berger byli od roku 2003 celkem jedenáctkrát návštěvníci úřední zvěrolékařské kontroly. Neviděli nic tak zvlášť problematického. Třeba to ale ani vidět nechtěli?

Typické prohřešky: maso v obalech s prošlou lhůtou se běžně přebalovalo do nových obalů (nebylo to i v Čechách? Možná je ten minulý čas nesprávný?) mražené zboží z Nového Zélandu a Austrálie se rozmrazilo a zabalilo jako zboží čerstvé, přičemž se zřejmě klokani proměnili zázračně v jeleny.

Pro nás se naskýtá samozřejmě otázka: co se stane se zvěří, sraženou auty, jak velká část zvěřiny, nabízené v Čechách v kdejaké špeluňce pochází od pytláků, tudíž veterináře obešla. Možná, že i část zboží firmy Berger pochází z Čech?

Další otázka, která se tak sama od sebe namane, je, kolik masa z nuceného výseku skončí na talíři v restauracích v Bavorsku, tak v Čechách? Lze něco takového vyloučit?

Poučení z Bavorska: kontroly jsou nanic, když je provádí trvale kamarádi od štamtiše. Aby ty kontroly byly opravdu účinné, je třeba zavést rotaci, kdy na kontroly zásadně přijíždí kontroloři ze vzdálených okresů, samozřejmě bez předběžného ohlášení. Tím se sbratřování kontrolovaných a kontrolorů podstatně omezí. Vyšší cestovní výlohy se zaručeně vyplatí!

Další nutnost je vedení přesných záznamů o nabytí nabízeného masa, jeho původu, veterinářského osvědčení a použití v každé, i té nejmenší restauraci. Bez kontroly ovšem zase lehko manipulovatelné.

Od té doby, kdy jsem ve Spálené ulici dostal na talíř smradlavý řízek, si také každou restauraci, do které jdu, důkladně prohlédnu, juknu na toalety, jakoby nenápadně mrknu na kuchaře. Poté se většinou rozloučím, těch několik málo, které považuji za čisté, jsou tajným tipem pro mé přátele, bývají plné i tak. Ani vysoké ceny nechrání před zkaženými potravinami!