Národ sobě...

Není snad v Čechách kouzelnějšího mýtu, než ten, jak jsme si sami sobě mezi sebou vybrali peníze na stavbu Národního divadla. Ponechám historikům a účetním, aby se přeli, kolik procent, odkud a na co přišlo. Síla mýtu o tom, jak jsme si po celé zemi rvali kůrky od úst, aby v Praze bylo možné chodit na české špektákly, je ohromná a neustále inspirující. Protože bez mýtů a víry v ně nefunguje skoro nic.

Minulý týden jsme se také po celé české, moravské i slezské zemi skládali na to, aby mohla vzniknout česká, tentokrát politická, scéna, která ovšem dává často takové kusy, že se o nich nezdálo Tylovi ani Stroupežnickému. Ba ani Václavu Havlovi. Vhazovali jsme po lístečku do urniček, tak jako naši předkové po troníčku do kasiček a teď čekáme, až se začne hrát.

Rád bych sdělil natěšeným voličům, že podobně jako tenkrát troníčky na Národní divadlo, tak ani teď lístečky na Poslaneckou sněmovnu nestačí. O vládě ani nemluvě. Podobně jako v případě chrámu múz, tak i v případě chrámu politiky bude třeba přitlačit. Kromě snah a nutnosti vyjednávat se samozřejmě objevují i první vlašťovky toho, že by se nějaká ta lepší vyjednávací pozice dala koupit. Pominu naprosto to, že někdo nabídl Pavlu Plocovi 5 miliónů korun. Je to taková blbost, že překonavá o sto procent i deset miliónů a sofijskou ambasádu panu Kořistkovi. Jediné, čemu se dá věřit, je to, že nějaký přiopilý frustrovaný starý známý se rozhodl vstoupit do dějin. Pavel to udělá, s Pavlem jsme hráli pře 40 lety kuličky.... Už Kennedy říkával, že v těch nejhorších situacích se pravidelně objeví nějaký blbec a změní dějiny.

Holou pravdou zůstává, že nyní vstupují do hry síly, na které nemáme s lístečky skoro žádný vliv. Napadlo mne, když jsem se díval na poněkud zběsilou atmosféru pro antiparoubkovské demonstraci na Václavském náměstí, proč v této atmosféře svatého vzrušení nezačal někdo, podobně jako v té televizní reklamě na pivo, zběsile pobíhat a vybírat na poslance přeběhlíka. Nebo na více přeběhlíků, podle toho, kolik by se vybralo.

Byl by to náš(i) přeběhlí(ci)k. Národní přeběhlí(ci)k. Přeběhlí(ci)k z vůle lidu.

Taková rozkošná politická Zlatá kaplička na Malé Straně. Památka na vůli, úsilí a odříkání lidu. A když by byl dotyčný v televizi, tak by mohl každý, kdo přispěl, ucucnout gambáč z lahve nebo vizoura z křišťálu a říci zasněně: "mámo, to je ten náš... na toho jsme si přispěli". Prostě podle rovnice: moje žena plus můj příručí plus mé peníze rovná se moje dítě.

Napadá mne, že kdyby lid shromáždil dostatečně velký přebíhací fond, že by se tím vyřešilo i věčné žehrání na špatný volební systém nebo špatného voliče. Prostřednictvím tohoto fondu by se to vždycky nějak dopřebíhalo a to legitimně, takříkajíc z vůle lidu. Prostě něco jako nabídka "doladit" nebo "jemné ladění" na přijímačích všeho druhu. Možná, že by se mohly i rozdané mandáty z tohoto fondu měnit, podobně jako karty v pokeru. A hlavně, pronásledujte lid za korupci!!! Navíc by to bylo spravedlivé, protože kdo by přeběhl mimo tento fond, byl by zavržen podobně jako by byl tenkrát odsouzen a zavržen ten, který by místo na Národní divadlo chtěl v rámci všeobecného nadšení podpořit místní nevěstinec, kde už dámy mají svá nejlepší léta za sebou. Takže shrnuta a podtržena taková lidová mandátová burza by to byla.

A na závěr doporučuji všem, kdož tak plamenné hovoří o nutnosti integrity poslance a nepřijatelnosti zrady politické strany a potažmo voličů, jeden důležitý fakt. Existuje rovněž něco jako integrita politické strany. Podívejme se pozorně na stav, sliby a politiku našich stran před čtyřmi lety a promítněme klikaté a často nevyzpytatelné cesty, kterými se po ta čtyři léta ubíraly. Možná jen těžko nalézt v minulé sněmovně člověka, který by neměl občas pocit, že mu jeho strana někam zahnula.

Tu doleva, tu doprava, tu domů, tu Evropy, tu na marjánku...

A samozřejmě i nahoru a dolů, ale to se nepočítá. Já chci jen říci, že když někdo někam utíká tak bychom se všichni měli ptát odkud utíká, kam utíká a hlavně proč utíká, než ho složíme dobře mířenou ranou nebo slovem... V každém případě, já si kladu jako první otázku, když vidím někoho utíkat, jestli není čas, abych vzal nohy na ramena i já. Ale to je pouhý adrenalinový instinkt, který mi byl naprogramován v průběhu předchozích asi tak dvaceti tisíc úspěšných generací lidské evoluce. Je prokázáno, že jeho potlačování může být osudné. Kardiovaskulární příčiny úmrtí se tomu říká... O rozbitých ústech nebo kouli v hlavě nemluvím...

Když mi otec na počátku sedmdesátých let vysvětloval, kdo že je to pravicový revizionista, za kterého byl označen a vyloučen, vyloučení bylo potvrzeno a já jsem nedostal povolení OV KSČ jít na střední školu, tak mi lehce přiopilý řekl, že je to řádný člen strany, kterému tato ovšem zahnula nečekaně doleva.

Až teď, když to píšu, tak jsem si uvědomil, že KSČ sebou tenkrát cukla na východ, takže vlastně doprava...