Maďarský historik István Rev přednesl na shromáždění teorii, podle níž se předválečný stalinský režim v Rusku a nacistický režim v Německu radikálně odlišovaly od všech dalších autoritářských režimů v Evropě ve dvacátém století. Rusko a Německo v meziválečném období totiž mělY expanzivní projekt na ovládnutí světa. Jak na to poukázal britský historik nacistického režimu Ian Kershaw, německý nacismus se přímo definoval potřebou vést válku -- a to bylo také příčinou jeho zničení -- byl v tomto smyslu velmi krátkozraký.

Avšak situace po druhé světové válce už byla podle Reva vlastně jen operetou. "Dynamická" fáze (termín Iana Kershawa) diktátorských režimů v Rusku a v Německu z meziválečného období skončila. Rozšíření sovětského panství do středovýchodní Evropy bylo už jen stagnací -- Rusko už nemělo po druhé světové válce žádný projekt, šlo o režim, který byl ideologicky "ztracený" -- v tom se nijak neodlišoval od svých satelitů ve východní Evropě, jimž bylo autoritářství také nesmyslně vnuceno -- šlo už o mrtvý režim: jeho rozklad ovšem trval čtyřicet let.

Nejzajímavější byly na konferenci tři příspěvky. Thomas Lindenberger z univerzity v Postupimi vylíčil velmi přesvědčivě filozofii a hodnoty režimu, který vládl v někdejší NDR. Jeho nejvýraznějším rysem bylo podle Lindenbergera odmítání války při vědomí, že kdyby došlo k třetí světové válce mezi Západem a Východem, bojištěm by bylo právě Německo. Toto byla hodnota, na níž se sjednotili snad všichni východní Němci, včetně diktátorů Waltera Ulbrichta (který se ostře stavěl proti Pražskému jaru 1968) i Erika Honeckera. Ulbricht byl podle Lindenbergera docela reformní komunista, co se týkalo hospodářství. Lindenberger zajímavě vysvětlil Ulbrichtovu motivaci, proč byl proti československým reformám z období Pražského jara: Ulbricht je považoval za nezodpovědnou destabilizaci celého systému, která by právě mohla nekontrolovatelně vést k třetí světové válce a ke zničení Německa. Motivací existence celé NDR bylo podle Lindenbergera trauma z druhé světové války -- "toto ničení už nikdy víc", musíme udělat vše, co je v našich silách -- to byl podle německého vědce konsensus NDR.

Mary Fullbrooková z University College v Londýně, další odbornice na Východní Německo, zaujala svým průzkumem názorů více než 200 současných východoněmeckých občanů na režim v NDR. Zjistila, že mezi nimi vůči absolutistickému režimu v NDR existovala relativně vysoká míra konsensu. Občané v průzkumu jejich mínění jí sdělili loni, že žádný politický útlak za komunistického režimu nepociťovali, těšili se -- na rozdíl od dneška -- podstatným sociálním jistotám a jediné, co jim vadilo, bylo, že nemohli cestovat do zahraničí -- ale to dnes také nemohou, protože nemají peníze. Výsledky výzkumu Fullbrookové se pozoruhodným způsobem shodovaly s mým vlastním pokusem, provedeným letos na jaře mezi studenty Ostravské univerzity, kdy jsem je poslal, aby si zjistili od svých rodičů, jak se jim žilo v Československu za komunismu, a odpovědi byly úplně tytéž. (Psal jsem o tom v deníku Metro dne 15. března 2006, ZDE).

Velkou otázkou ovšem je, co výsledky Fullbrookové znamenají. Vypovídali v roce 2005 východní Němci skutečně o tom, jaká byla východoněmecká komunistická republika, anebo mají jejich odpovědi daleko více co společného s jejich dnešními postoji k režimu, v němž žijí? Jinými slovy, bývaly by jejich odpovědi stejné, kdyby se ptala v roce 1990?

To bylo pro mě hlavním poučením z italského kolokvia -- jak obtížné je interpretovat získaná "historická" fakta -- jak chabá je spolehlivost jejich interpretace. Jako literární historik musím říci, že daleko přesvědčivější jako zdroj informací o společnosti mi připadá literatura a umění obecně -- protože je -- na rozdíl od zpochybnitelných a zkreslitelných jednorozměrných "faktů" -- mnohovrstevnaté a daleko autentičtější jako svědectví o době, v níž vzniklo.

Itálie

Pobyt v Pontinganské kartouze mi připadal jako na někdejším zámku "českých spisovatelů" na Dobříši. Je to v některých evropských zemích ještě tak trochu znepokojujícím pozůstatkem, že se s univerzitními učiteli zachází, jako by to byla nějaká starobylá šlechta. Je to neodpustitelné elitářství. Vynikající ubytování v luxusním, nádherném, historickém prostředí kláštera, mnohachodové snídaně, obědy a večeře v klášteře anebo ve vybraných restauracích ve městě, posluhování od mlčenlivých a dokonalých "sloužících"...

Jak se v Itálii žije normálním lidem, nevím. Pozoruhodným paradoxem bylo -- v tomto prostředí toho všeho italského univerzitního luxusu -- (měli byste vidět všechny ty neuvěřitelné druhy "barokních" koláčků, přinášených do debatního sálu v pravidelných přestávkách na kávu), že je země tvrdě postižena byrokracií. Anebo že by to byla společenská kultura prostředí, kam ještě nepronikly pravé tržní principy? Anebo že prostě neznám, jak se v té společnosti chovat?

Internet ne

Od samého počátku tohoto projektu se inzerovalo, že v klášteře bude připojení na síť. A samozřejmě -- jedna starobylá klášterní místnost byla vyhrazena internetu a asi dvaceti počítačům.

JENŽE: V Itálii platí nový "protiteroristický" zákon. Znamená to, že nemůžete používat počítač jen tak. Všechny počítače mají nyní čtečky pro přístupové karty -- před použitím počítače se musíte zaregistrovat, předložit pas či občanský průkaz a přístupová karta je vám vydána teprve po přesné identifikaci -- a počítač je v době, kdy ho používáte, registrován na vaše jméno.

A tak to platí i v běžných internetových kavárnách ve městě -- k počítači vás v Itálii dnes nepustí, dokud si vás nezaregistrují.

Internet v kartouze ovšem nefungoval, a to po celou dobu našeho pobytu. Proč? Ukázalo se, že spadl server. Pátek 2. června byl státní svátek -- znamenalo to tedy, že po celý víkend nebyl k dispozici technik.

Nezájem řadových zaměstnanců o to, co mají dělat, odcizenost od svého zaměstnání, mi připadaly pozoruhodné. Když jsme jeli do města od kláštera městským autobusem, snažil jsem se zaplatit. "Nemám drobné," odsekl s nezájmem řidič (byli jsme jediní cestující) a odvezl nás do města zadarmo.

V sobotu večer 3.6. asi ve 22 hodin jsem potřeboval účastníkům promítnout jeden český film. Posluchárna byla vybavena digitálním projektorem na velké plátno, k němuž byl připojen laptop. Na něm jsem chtěl přehrát příslušné DVD. Laptop zkolaboval.

Pokusili jsme se ho nahradit jiným počítačem, ale digitální projektor se s ním odmítl propojit -- byl systemizovaný jen na jedinou IP adresu -- počítače, který právě přestal fungovat.

V místnosti byl i velký televizní přijímač s přehrávačem DVD. K přehrání českého filmu jsem ovšem potřeboval zapnout anglické titulky, což lze udělat jedině dálkovým ovladačem. Ten u televize nebyl.

Vydal jsem se do vrátnice kartouzy s dotazem, kde se asi skladují dálkové ovladače pro přehrávače DVD. Bylo mi řečeno, že mám smůlu: Chci-li použít televizi a přehrávač DVD, musím to nahlásit na ústředí nejpozději v onen den ráno.

Film jsme pak přehráli prostě jen na laptopu.

(Jak to ale, že - navzdory státnímu svátku či odcizenosti zaměstnanců - jedna věc fungovala dokonale - totiž onen přísun nejrůznějšího, chutného jídla :) ! Ptal jsem se italského organizátora. To je prý úplně jiná věc než všechno jiného, jídlo musí vždy klapat...:)

Itálie je sebevědomá, módní, bohatá, výtvarně a módou nesmírně stimulující země. Kapitalismus par excellence. Je proto poněkud překvapující, že komunální úřady v obou městech, kde jsem strávil poslední týden, ve středověké Sieně i ve Florencii, ovládají už léta letoucí činitelé z Italské komunistické strany. Názory místních lidí jsou silně levicové. Přitom chodí do kostela, ty jsou, jak známo, téměř neustále v permanenci - slouží se v nich skoro nepřetržitě katolické mše. Na ulicích naleznete nápisy odmítající zahraniční politiku George Bushe. Místní lidé jsou s komunální politikou, jakou prosazují komunisté, prý silně spokojeni. Je to prý efektivní a slušná správa, a to už mnoho let. To, že mají ve Florencii bulvár pojmenovaný po komunistickém předáku Antoniu Gramscim je asi tak překvapující, jako kdyby v Praze byla třída Klementa Gottwalda -- a na ní byly ty nejluxusnější kapitalistické obchody...