Po volbách demonstrovali na Václavském náměstí militantní příznivci pravice a požadovali premiérovo odstoupení. S nasazením života (alespoň se tak tvářili) si chtěli vydupat něco, co nastane stejně nevyhnutelně, jako východ a západ Slunce. Neboť pořád ještě máme Ústavu. Nesmyslnost jejich snažení korunoval (jejich) prezident, který demisi odmítl a označil za nezodpovědnou.

I jednomu velmi zkušenému novináři připadá situace v české kotlině podobná blázinci: nepřiměřená zuřivost a nesmiřitelnost politického boje, podpásové hmaty, neurotické projevy a nenávist mezi aktéry dosáhla intenzity historicky přelomových chvil, ačkoliv jinak v kraji obilí sílilo, vrabci cvrlikali, integrace do Evropy kořenila a škodovky se vesele exportovaly. Někteří komentátoři poctivě hledali příčiny epidemie vztekliny (a nenacházeli žádný rozumný důvod), jiní ji rozdmýchávali (většina). Dovolím si poukázat na některé možné příčiny tohoto stavu.

Především je nutné říci, že nenávistné štvaní směřovalo zprava doleva. Vrcholem byly fyzické útoky na dva poslance, poplivaná a pomočená vrata sídla strany a rozbité vývěsky, proti čemuž mohla levice postavit jenom šipky dolů. Slabý čajíček. V novinách se hraje proti levici power play standardně (MFD, LN), na internetu už chronicky. Ilustrace: na stránkách zjišťujících volební preference získávala ODS padesát až šedesát procent hlasů, ČSSD do deseti, komunisté tři. V diskusích k článkům bylo možné číst na adresu levice i takovéto výhrůžky: "Už jste si vybral kandelábr? Vy komunistická hlásná trubko, budete viset na kandelábru!" (Honza(TM) na Neviditelném psu) "Cheb se za patnáct let nezměnil - bolševiky tu pořád chceme věšet..." (Janabok tamtéž) Nebo: "Komouše by stát neměl chránit, kdo komouše oddělá, ten by si to musel srovnat pouze se svým svědomím." (Charlie tamtéž) Poměrně typický je výlev pravicového aktivisty, který sám sebe nazval "Já si tě najdu ty zmrde": "Paroubek je hnusná svině, ať už táhne s tou svojí obludou do prdele!" Nutno podotknout, že podobné výroky ve směru zleva doprava prakticky nelze nalézt.

Jak je možné, že pravice, ať už liberální nebo konzervativní, která všude ve světě vystupuje s určitou noblesou, snaží se působit spíše aristokratickým dojmem, se u nás chová (mírně řečeno) nepříliš kultivovaně a její příznivci dokonce přijímají manýry nejhoršího póvlu a galerky? Domnívám se, že takovéto chování má, mimo jiné, také následující tři příčiny.

Za prvé - zatímco na Západě je pravice šlechtěna už po staletí, u nás vznikla po totalitní pauze jako plod bouřlivého ekonomického vývoje devadesátých let. K významnému majetku se dobrali (vedle restituentů a lidí s mimořádně ostrými lokty) především ti, kteří měli startovní pozici výhodnější než běžný občan a mohli hned zpočátku investovat ostatním nedostupné částky. Tedy především řezníci, zelináři, veksláci, číšníci, taxikáři a pumpaři, neboli socialistická šedá zóna. Na druhé straně pak, zcela paradoxně, komunistická zářivá a transparentní rudá zóna, nomenklaturní normalizační tatínkové a jejich potomci, kteří měli vedle prostředků i styky a přehled. O morálním profilu a charakteru příslušníků obou zón není se nutné šířit. Dnes tvoří voličské tvrdé jádro pravicových stran a navyklé způsoby a modely chování z obchodního styku (nečestné jednání, nezaplacené faktury, vydírání, traverzy, bomby pod mercedesem a nájemní vrazi) přenášejí do politiky. Snahy Krejčíře, Pitra a Mrázka (in memoriam) o zdiskreditování levice specifickými prostředky podsvětí jsou zcela zjevné, českými jinak velmi horlivými investigativci kupodivu opomíjené. Tito lidé nenávidí levici, protože se obávají právní revize svého majetkového postavení - a ODS je v jejich očích zárukou zakonzervování stávajících poměrů (což je ČSSD také, oni to však nechtějí vědět). Proto ty obchodnické slevy za volební lístky, nátlak na zaměstnance, mobilisace rodinných příslušníků a přehnané až hysterické útoky doleva, strašení návratem k totalitě.

Za druhé - o nenávistné a levici nepřátelské prostředí se zasloužila také média. V koloritu specificky pražského prostředí s jeho pravicovou deviací a (z evropského hlediska) zatouchajícím měšťáckým provincionalismem se čeští novináři postavili do role bojovníků proti rudému nebezpečí - a bojují, šestnáct let po jeho dobrovolném odchodu ze scény, s vervou a intenzitou nejenom nevídanou, ale i nevídaně směšnou. A protože by jim nikdo nevěřil, že KSČM může se svými třinácti procenty ohrozit nebo dokonce zvrátit politické poměry, vyrábějí z ČSSD stranu, která by mohla znovu zavést totalitní politické prostředí. Samozřejmě je pak v boji proti tak nebezpečnému nepříteli dovoleno vše. Nepodložené dohady novinářů se po několikerém opakování stávají v očích pravičáků fakty; i když se potom ukáže jejich nesmyslnost, nikdo je už nedementuje a neomluví se. Levicoví politici jsou zesměšňováni takřka za každou cenu.

Když při TV diskuzi připravila televize Jiřímu Paroubkovi pro optické vyrovnání nižší tělesné výšky oproti jeho protivníkovi stoličku, spustil se nevídaný řev o klamání veřejnosti a premiérově falešnosti. Utichl sice, když se ukázalo, že "podloženej" byl i Bush a že jedna drobnější kandidátka za ODS měla dokonce pod zadnicí polštářky, ještě v minulém týdnu si ale neodpustil zlomyslné rýpnutí Martin Komárek v MFD když napsal (po neúspěchu Miroslavy Němcové), že Paroubek "náhle povyrostl a nepotřeboval ani stupínek, který používal v televizní debatě".

Stejně nekorektní a posměšné poznámky používají i modří svazáci z České televize. Předvolební průzkum preferencí jednotlivých politických stran komentovali v reportáži hlavní zpravodajské relace předsedové stran. U všech to proběhlo normálně, jenom Jiřího Paroubka (preference ČSSD v té době prudce stoupaly) uvedla Nora Fridrichová slovy: "Paroubek se pochválil." A přitom následovalo zcela standardní a nikterak vychloubačné stanovisko premiéra, který pouze vyjádřil radost nad zlepšujícími se výsledky a naopak varoval před sebeuspokojením. Stížnost na toto chování reportérky Rada ČT označila jako neopodstatněnou. Příště to můžeš zkusit zase, veřejnoprávní dívčino, a možná za dobře odvedenou práci dostaneš i prémie, zní v podtextu takového rozhodnutí. Důsledkem popsaného chování médií pak je to, že občan, dnes a denně masírovaný novinářskou k levici nepřátelskou propagandou, se domnívá, že vůči tomu levičáckému štvanci si může dovolit vše. Včetně fyzického napadení.

Za třetí - za nenávistným chováním pravicových příznivců je možno vystopovat i nedostatky v charakteru tohoto národa. Utlačován po staletí mnohem silnějšími, často i na prahu ohrožení své existence, vyvinul se u něj silný sklon k cyklistickým (ne)způsobům: nahoru se hrbí, dolů šlape. Občan, který za čtyřicet let totality neprojevil sebemenší známku statečnosti (o aktivnějším odporu ani nemluvě) a pečlivě odevzdával vrchnosti desátky, aby nevyčníval, se náhle stává bojovníkem proti neexistujícímu rudému nebezpečí. A jak z jeho projevu vyplývá, je ochoten přinést i oběť nejvyšší. Kdyby ji od něj někdo skutečně požadoval, znovu zaleze. Nesmyslné vyvádění příznivců pravice tedy ze všeho nejvíce připomíná šikanu, s cyklistikou neodlučně spojený a oblíbený český sport. Známý poznatek psychologů o tom, že týrané, zneužívané a šikanované dítě samo v dalším svém životě týrá, zneužívá a šikanuje, se tak potvrzuje i v měřítku celého národa.

Necivilizované a nekulturní chování pravičáků je bohužel průvodním projevem demokratických poměrů, stejně jako obrovské zvýšení kriminality. "Demokracie hlavně hovad," pravil na počátku devadesátých let Ludvík Vaculík v reakci na uřvanost a hulvátství nových poměrů. "A také zbabělců," dovolil bych si dodat podle Škvoreckého.