Rozhodnu-li se vytvořením vlastního uměleckého díla svědčit o díle klasických umělců, hrozí dvojí nebezpečí: buď bude můj umělecký artefakt lepší než původní dílo, o němž v něm pojednávám, a pak je trapné když to dílo zastíním -- proč vytvářet umělecký artefakt o něčem, co je horší, než co dokážu vytvořit já?

Anebo -- a to je daleko pravděpodobnější výsledek -- můj umělecký artefakt bude chabější než dílo umělců, o nichž pojednávám -- a pak je výsledek taky trapný. A to je právě případ Němcova filmu Toyen. Je lépe strukturovanější a méně zmatený než jeho předchozí filmy z devadesátých let (Noční hovory s matkou), ale co naplat, hodina je příliš velký prostor, který čeští dokumentaristé tradičně nezvládají. (Kromě toho, Němcům film je podivný hybrid, je to "hraný" dokument s vizuálně uměleckými aspiracemi).

Za dvacet minut zavládne při sledování filmu nuda -- při karlovarském promítání lidé z publika odcházeli. Toyen a Heisler zažili snad nejdrastičtější období české historie dvacátého století -- heydrichádu -- a byli postiženi i padesátými léty, kdy sice už emigrovali do Francie, ale při stalinských procesech v komunistickém Československu byl justičně zavražděn jejich přítel, umělec Záviš Kalandra. Němcovi se však směsicí dokumentárních a "polodokumentárních" technik nedaří evokovat skutečnou hrůzu této doby.

Výmluvnou výpovědí o Němcově filmu je to, že daleko nejzajímavější na něm je sekvence těsně před závěrem, kdy Němec -- bez komentáře -- odpromítá na velké plátno barevné záběry nádherných obrazů Toyen. Jen pouhou, pasivní reprodukcí těchto děl se film rázem povýší na uměleckou rovinu, které přes hodinové režisérovo lopocení předtím nikdy nedosáhl.

Nová česká filmová komedie Panic je nanic je navzdory svému bulvárnímu názvu překvapivě přijatelnou, docela jemnou, mírně ironickou studií o zmatku, dospívání a neohrabaných touhách tří asi šestnáctiletých (?) chlapců. Je to v českém prostředí oblíbené téma: mezinárodní studenti se mě v Glasgow často ptají, proč se česká literatura a kultura tak často zabývá problémy dospívání mladých mužů: jak napsala jedna Američanka na Glasgow University v seminární práci: Proč pořád čteme díla o tom, jak mají mladí kluci problémy s erekcí? Že by to byla metafora hluboce zažitých postojů české společnosti?

Jako by existovaly pouze dvě polohy: čerstvost, neotřelost, nejistota a upřímná neohrabanost mládí, druhá pak usedlý hospodský cynismus pupkatých dědků (už tak od třicítky) vysedávajících v hospodě u cigarety a u piva. I film Panic je nanic znovu -- možná nevědomě -- tematizuje tyto dvě polohy. (I když v počátečních částech filmu se v rámci své mladické "bujnosti" i tito mladíci chovají tak, že to tak trochu připomíná vysoce sobecký individualismus cynismus dnešní české společnosti.) Odkaz na ejaculatio praecox v Ostře sledovaných vlacích je ve filmu přímo zmíněn. Jiným filmem, na nějž tato lyrizující komedie odkazuje, je Svěrákova Jízda z první poloviny devadesátých let, svou evokací příjemné letní pohody a latentního erotického napětí na "horkém" českém venkově. (V Jízdě to má samozřejmě hlubší význam -- cestování obou hlavních protagonistů je únikem z nové, cizí, reality, kterou nezvládají. Ve filmu Panic je nanic tato hlubší dimenze chybí, ale to nevadí.)

Film Panic je nanic se navrací k oblíbenému českému mýtu letní prázdninové pohody. Touhy tří mladých chlapců po prvním erotickém zážitku líčí film s docela jemným, poloironickým, porozuměním. Nevadí, že všichni tři chlapci nakonec přijdou o své panictví na vesnici, kde tráví léto, s místní dívkou, která je možná poněkud volnějších mravů -- a ani nejde asi ani o to, že to od žádných z nich nebyl žádný obří sexuální výkon. Film je překvapivě jemnou, zábavnou, ale docela inteligentní oddechovkou, kde nalezneme jako obvykle všechny typické české stereotypy: kouření, guláš, hospodu a pivo. Komickým protikladem je místní vesnický traktorista Dušín, taky kolem třicítky už obtloustlý, jehož postava -- jistě za účelem humoru -- je posunuta až do fraškovité karikatury. I tato karikovaná postava má však základ v české skutečnosti: Dušín je zuřivec a sprosťák -- jak často potkáváme v dnešní české realitě typy, posedlé iracionálním černým hněvem -- je to zvláštní druh sobectví.

Film Panic je nanic dělá komerční ústupky bulváru svým názvem a zbytečně obhroublými animovanými sekvencemi -- je to bulvární úlitba očekávanému primitivismu veřejnosti. Celkově však obhroublé blbosti pokleslého komerčního prostředí v České republice myslím nepodlehl.