Známý je odpor nejsilnějších "rudých" formací Západní Evropy -- Italské komunistické strany, z níž se později stal hlavní "tahoun" nezávislého eurokomunismu, a komunistů Španělska a Francie, kteří ovšem v následujících letech uvízli na poloviční cestě mezi eurokomunismem a Moskvou. Intervenci odsoudili též komunisté holandští a švédští. Proti byla velká část komunistů britských a rakouských, což v Británii způsobilo rozkoly ve straně, v Rakousku odchod nespokojenců. Prosovětské pozice zaujali komunisté portugalští, proti byla údajně asi třetina strany, k podobné situaci došlo v Řecku. Jednoznačnou podporu intervenci vyjádřili komunisté lucemburští, s jistou rezervou i západoněmečtí, tou dobou v ilegalitě.

Komunisté jugoslávští s tradicí protistalinského odporu na přelomu 40-50. let a experimentující (ne příliš úspěšně) s modelem ekonomické samosprávy cítili ideovou blízkost k československému experimentu a měli též ambice stanout v čele hnutí neangažovaných zemí, jakési "třetí síly" mezi Západem a Moskvou.

Naproti tomu diktátor Nicolae Ceausescu, stojící v čele rumunských komunistů, praktikoval represe horší než Brežněv, rád si ovšem před světem hrál na nepoddajného furianta v zahraniční politice. Po 21. srpnu tedy zorganizoval v Bukurešti na podporu Československa vojenskou přehlídku.

Brutální režim Envera Hodži, vůdce albánských komunistů sledujících tehdy maoistickou linii, spolu s vůdci Číny taktéž hlasitě odsoudili čin sovětských "sociálfašistů" a "sociálimperialistů", nezapomněli ovšem dodat, že v pořádku není ani Dubčekovo "revizionistické" vedení v Praze, která usiluje o restauraci kapitalismu.

Pokud jde o mimoevropské komunisty, asi nejposlušněji papouškovali sovětskou propagandu hlavně komunisté v arabských zemích, tedy tam, kde působili v hluboké ilegalitě, hrozilo jim mučení nebo poprava a na pomoci z Moskvy byli do značné míry závislí.

Pražské jaro vyvolalo sympatie u mnoha komunistů v Japonsku a v Izraeli, kde žili přece jen v otevřené společnosti. V Asii a Africe se proti sovětské invazi postavily ty strany, které dogmaticky kopírovaly linii maoistické Číny, rozhádané se Sovětským svazem, komunisty v Latinské Americe zase ovlivnil Fidel Castro, který i přes jistou kritiku Moskvy nakonec intervenci omluvil hrozbou světového imperialismu.

Srpnovou akcí Moskva sice zabránila pravděpodobné sociáldemokratizaci většiny tehdejší KSČ, pozvolnému zavedení pluralitní demokracie a vyhlášení neutrality Československa, pro řadu komunistů však přestala být vzorem, prohloubila dosavadní štěpení v mezinárodním komunistickém hnutí a sama si tak pod sebou podřízla větev.

Pozn. JČ Hlavním a prvotním zdrojem deziluze na Západě o komunismu bylo však už předtím v roce 1956 odhalení Stalinových zločinů (Chruščovův projev) a pak v témže roce potlačení maďarské revoluce.