7. 12. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
7. 12. 2006

DOPIS Z ARGENTINY VIII.

Plný dům jako skutečné terno

Mám naprosto suchý obličej a jsem trochu spálená od slunce, jak jsem ležela na terase. Přesunula jsem se ale na pohovku do obýváku, protože z velkých černých mraků mi začalo na obličej krápat. Teď si hovím na kanapi a poslouchám relaxující hudbu z Gastonova počítače. Před nedávnem přijel ze Skotska Gastona navštívit kamarád a pořád je u nás, a bude tu zřejmě ještě určitou dobu. Je milej, anebo, jak říkají Skoti: "Ten člověk je úplná legenda!"

Ale když je tady u nás teď i Owen, docela silně vnímám to, že žiju v jednom bytě s dvěma muži a ten byt není zrovna velký a teď už taky není zrovna čistý. Vycházíme spolu výborně a je to pocit, jako bychom byli jedna rodina, což je dobré. Je to sice trochu nepohodlné, ale má to své výhody. Intenzivně dělám jógu a za slunných dopolední chci být na terase, když se v rozumnou dobu vzbudím, což bohužel vůbec neodpovídá Owenovým zvykům.

Když jsme si tenhle byt zařizovali, napadlo nás koupit si rozkládací pohovku pro hosty. Netušili jsme tehdy, že ji okupuje, bude na ní žít a zkolonizuje ji Skotsko! Takže každé ráno musím čelit problému, "jak se dostat na terasu", neboť pohovka se stala rozloženou velkou postelí před skleněnými dveřmi a také zakázal přistup ke dveřím s roletou, které mají v Argentině zjevně tak rádi. Jsou to kovové rolety, které z domu blokují veškerý život a světlo. Já jimi zrovna nejsem nadšena, dávám přednost tomu, aby mě vzbudilo sluníčko a ne otravný zvuk budíku, a vzhledem k tomu, že tyhle kovové rolety vás zcela izolují od světa, jsou-li nataženy, v podstatě se neprobudíte nikdy. A to právě dělá Owen.

Takže každé ráno nejprve přelezu jeho postel a snažím se na něho nestoupnout a nevzbudit ho. Pak, jakmile se dostanu k provazu, snažím se vytahovat tu nesmírně těžkou železnou oponu a při tom se snažím nedýchat a nehýbat se příliš mnoho. Když se mi ji podařilo dostatečně vysoko zvednout, aby se dokázala pod ní protáhnout, snažím se protlačit pootevřenými dveřmi a prolézt na terasu. Ohlédnu se a vidím, že Owen ani nepohnul prstem, vůbec s ním nehnulo že jsem prováděla pohyby, jako kdybych rodila.

Před dvěma dny přijela Gastonova sestra, a ta spala tedy v Gastonově posteli a oba kluci spali na rozkládacím kanapi -- naprosto plný byt, šach. Včera všichni z nich odjeli na sever do Iguazu, podívat se na tamější neuvěřitelné jev přírody, vodopády. Viděla jsem je, když jsem poprvé přijela do Argentiny, a tak jsem zůstala doma a teď si užívám ticho a klid. Spokojeně jsem usnula, poté, co jsem po jejich odjezdu uklidila celý dům.

Někdy se tu můj rock'n'rollový život zastaví na půl hodinu spánku na kanapi nebo na hodinu v posteli. Jinak se opravdu skoro celý den vůbec nezastavím a jak mohu, v takovémto městě? Zvlášť když máte na to, abyste o tom objevili všechno, jenom rok. Takže si těch krátkých spánků cením. Také jsem zase byla u Pabla, který se minulý víkend vrátil, poté, co byl u tatínka v nemocnici, a vždycky, když u něho zůstanu přes noc, musím pak dospat.

Jeho byt, který vypadá jako apartmá v zámku, v němž se vždycky ztratím, má jen jednu nevýhodu, že je v prvním patře. Okna z něho jdou do hezké ulice v obytné čtvrti, ale bohužel je to hlavní ulice, protože tam jezdí množství dopravy a pokaždé, když projede autobus, byt se tolik zatřese, že vypadnu z postele. Myslela jsem, že dospím po návratu domů, ale přišla kamarádka Misam a začala mluvit o squatové party. Trvalo nám to strašně dlouho, než jsme si určily, kde to uděláme, a pak jsem se usadila už v pyžamu na kanapi před televizí a nechtěla jsem už nikam jít.

Jenže ve dvě hodiny ráno, což je z hlediska argentinského nočního života velmi brzo, jsme dostali esemesku s tou adresou. Jako bych udělala zázrak, zvedla jsem se z pohodlí na pohovce, oblékla jsem si sukni a šla jsem na mejdan. Zůstala jsem přes noc u Misam, aby Gastonova sestra mohla spát v mé posteli a Gaston nemusel spát u Owena na kanapi. Odpoledne jsem se vrátila domů a rozloučila jsem se s nimi před jejich cestou na sever a pak jsem zase šla do ulic za Misam, s níž jsem se měla setkat na "Plaza de Mayo", na náměstí, kde stojí prezidentský palác "Casa Rosada" se slavným balkónem, z něhož mluvila Evita.

Měla se konat na paměť jedné ze zakladatelek hnutí "matek z Plaza de Mayo" vzpomínková slavnost: to jsou ty matky, které každý čtvrtek od argentinské špinavé války v roce 1976 chodily a ještě chodí demonstrovat s bílými ručníky na hlavě, bijí lžícemi do hrnců a chtějí vědět, co se stalo zmizelým příslušníkům jejich rodin. Letos byly nalezeny pozůstatky jedné ze zakladatelek hnutí "matek z Plaza de Mayo" a byly na tom náměstí pohřbeny. Misam a já jsme tam stály, když na mě zapůsobila celá ta atmosféra. Myslela jsem na minulost a na veškerý ten smutek, který tato země utrpěla a ještě jím trpí.

Všimla jsem si, že je tam velké množství místních lidí, Indiánů, a divila jsem se, co asi zaneprázdnilo všechny bělochy, že jich dnes sem tolik nepřišlo. Pak jsem si všimla jednoho muže, který si mě s Misam vyfotografoval, jak se opíráme o zábradlí a díváme se na kamenný památník. Napadlo mě, že je ironické, že fotografuje zrovna nás. Pak jsem nastoupila u katedrály do metra a vystoupila na stanici "Bulnes" a šla pěšky domů. A po záchvatu uklízení jsem si konečně na chvíli lehla.

Ale to netrvalo dlouho, protože mi zavolal Pablo, že má doma pár kamarádů a jestli nechci přijít. Že bych nechtěla? Pozval mě, abych se seznámila s jeho přáteli. Měla jsem z toho podivný pocit, ale s radostí jsem vytáhla z ledničky pár vychlazených piv a vydala jsem se zase na cestu. Nevěděla jsem, že se seznámím se skupinou lidí, kteří se stanou mými nejlepšími přáteli. Když jsem odcházela z domu, vrátný Alfredo za mnou zase vyběhl -- čekal na mě u dveří a otravoval mě těmi obscénnostmi, co mi pořád říká. "Ty upracovaná včeličko," řekl. "Vidím tě vždycky jen, když tady tudy proletíš. Je to takovým potěšením tě vidět, jsi radost pro oko." Pokrčila jsem rameny a usmála jsem se: "Měl by sis, Alfredo, sehnat nějaké brýle, protože tě oči mámí," a otevřela jsem dveře na ulici.

U Pabla jsme se celý večer dívali na filmy a do trouby jsme hodily pár pizz. Všichni postupně u té televize usínali a pak odešli domů. Zašla jsem k Pablovi do pokoje, balil si věci, protože druhý den po práci měl jít zase do otcem do nemocnice. Usnula jsem na jeho posteli a vzbudila jsem se, až když si také lehl do postele, hrála jemná hudba a svítila svíčka. Povšimla jsem si, že mi zul boty a přivinula jsem se k němu, dovolila jsem mu, aby mě začal svlékat.

Oba jsme byli v polospánku, ale nalezli jsme oba ještě pro sebe navzájem dostatek energie. Tu a tam jsem si povšimla, že se mi dívá upřeně do očí. Nevím, co tam chtěl nalézt, ale večer to byl krásný a měla jsem pocit, že se něco změnilo. Už jsme nebyli jen dva lidi, kteří hledají u někoho druhého útěchu, tuto noc jsme to chtěli jen od nás dvou navzájem, probouzeli jsme se a objímali jsme se. Podělili jsme se o cigaretu, což je můj zvyk, který Pablo na sto procent přijal, a Pablo se mě zeptal, na co myslím. Řekla jsem mu, že nemyslím na nic důležitého.

"A ty?" zeptala jsem se na oplátku. "Na to, na co asi myslíš ty." " No -- často uvažujeme o tom, co si asi ten druhý myslí, ale nikdy to opravdu nevíme, že," řekla jsem nahlas, podívala jsem se mu do očí a pomyslela jsem si, že snad taky cítí, co cítím já. Zůstali jsme té noci dlouho vzhůru, protože jsme nechtěli přijít o něco, co bylo pro nás tak krásné. Asi jsme ale pak nakonec přece jenom usnuli, protože jsme se vzbudili s Juanem, který usnul na pohovce. Stál nad námi a říkal: "Pablo, už je půl deváte," takže jsme vyskočili z postele, rychle se oblékli a vyběhli na ulici.

Juan i já jsme oba měli polo zavřené oči, ještě jsme nebyli připraveni se probudit, rádi bychom bývali spali dál. Pablo měl své oči plné světla, ale o nic víc, snažil se připravit se na dlouhý den v práci, kde koriguje tlusté právnické knihy.

"Pozor!" vykřikla jsem ještě ve chvíli zmatku, jehož výraz se objevil na Pablově tváři. Na poslední chvíli jsem ho zachránil před tím, aby šlápl na největší psí hovínko, jaké jste kdy viděli v životě. Všichni tři jsme zívali a smáli jsme se na ulici, dívali jsme se na sebe, noví přátelé, kteří se navzájem našli.

"To je ale způsob, jak začít den," povzdechl si čtverácky Juan a šli jsme dál. Oba chlapci zabočili doprava -- já jsem šla doleva, přímo k domů a na kanape, kde jsem pak v klidu, sama v celém bytě usnula.

Z nebe teď silně prší. Pořád ještě sedím v plavkách na pohovce. Rozhodla jsem se, že se osprchuju a půjdu do internetové kavárny, protože mi dva kamarádi právě poslali esemesku, že mi napsali něco důležitého. Jak vstávám, vidím na terase ptáčka.

                 
Obsah vydání       7. 12. 2006
7. 12. 2006 Pražská výzva: obrana proti Neffovým pomluvám cestou práva Vladimíra Al-Maliki Levá
7. 12. 2006 Nikoliv naším jménem
7. 12. 2006 Tři otázky pro Vladimíru Levou
7. 12. 2006 Mohla by se "protiirácká" konference konat na půdě anglického parlamentu?
7. 12. 2006 Iráčtí vládní úředníci obviněni z týrání - kdo je vlastně v Iráku zločinec? Štěpán  Kotrba
7. 12. 2006 Demonstrace za práva bezdomovců
7. 12. 2006 Jak vyřešit konflikt v Dárfúru? Petr  Matyáš
7. 12. 2006 Nepřípustný nátlak na prezidenta republiky
7. 12. 2006 Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu de iure neexistuje
7. 12. 2006 Soukromé, příliš soukromé, aneb internet jako léčka na kariéristy Uwe  Ladwig
7. 12. 2006 Bez názvu Bogdan  Trojak
7. 12. 2006 Co Vojtěch Filip o komunismu řekl a říci nemusel Vojtěch  Filip
7. 12. 2006 Vadasův film o Hučínovi: Chaos emocionálních, neartikulovaných útržků Jan  Čulík
7. 12. 2006 Pravdě podobný příběh České republiky
7. 12. 2006 Příhody s různými anděly a jinými konzervativními nápady z Kanady Miloš  Kaláb
7. 12. 2006 Plný dům jako skutečné terno Meike  Snijder
7. 12. 2006 Full House Meike  Snijder
6. 12. 2006 Stáhněme americká vojska z Iráku
7. 12. 2006 Naučte své děti šifrovat Petr  Nachtmann
7. 12. 2006 Nový svět na obzoru Václav  Dušek
7. 12. 2006 Fata Morgana Eduarda Chmelára Pavel  Urban
7. 12. 2006 Filosofové Dostojevskij a Einstein Bohumír  Tichánek
7. 12. 2006 Inženýrská didaktika František  Augusta
7. 12. 2006 Množství spamů se zdvojnásobilo - nalezl nové způsoby, jak se doručovat
7. 12. 2006 Kmenové buňky - nesdílím váš entusiasmus
7. 12. 2006 Proč jsem ten článek o kmenových buňkách přeskočil?
7. 12. 2006 Přitažlivá implantace kmenových buněk do mozků novinářů Ivan  David
6. 12. 2006 Britská firma chce kmenovými buňkami léčit mrtvici
6. 12. 2006 Národní alokační podfuk
6. 12. 2006 Lákavost a zajímavost univerzity Boris  Cvek
5. 12. 2006 Konflikt o podstatě pod nánosem pomíjivosti Bohumil  Kartous
21. 11. 2006 Hospodaření OSBL za říjen 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce