Než se pokusím ukázat tyto hlubší vrstvy naší politické krize, pokusím se vysvětlit výše uvedené tvrzení o zklamání všech čestných lidí. Vždyť přece zvítězila pravice a její příznivci se tedy mohou radovat. Ano, mohou, pokud jsou lidmi bez charakteru a jediné, co je zajímá, je moc za jakoukoliv cenu, a to moc pro malou privilegovanou skupinu vládnoucí pak nad celou společností ku svému vlastnímu prospěchu.

Pokud by však spor mezi pravicí a levicí byl sporem o to, co je pro občany tohoto státu nejlepší, je tento způsob zmocnění se vlády nepřijatelný. Abych to blíže vysvětlil, pokusím se použít příkladu, převzatého od amerického filosofa Johna Rawlse. Představme si, že se nacházíme v situaci, v níž nevíme, jestli jsme či budeme příznivci pravice, či levice a za této podmínky se rozhodujeme, jaká pravidla a principy chování si přejeme přijmout pro budoucí situaci, v níž se již zařadíme na tu či onu stranu politického spektra.

Zdůrazňuji, že nyní ještě nevíme, kde budeme stát. Je jasné, že to budou pravidla a principy chování, která budou férová vůči všem stranám. Můžeme tuto úvahu ještě doplnit o požadavek, aby tato pravidla umožňovala stabilní funkci celého společenského, resp. politického systému.

Zdá se mi zřejmé, že chování poslanců Melčáka a Pohanky je z tohoto hlediska naprosto nepřijatelné.

Pokud by se jejich jednání mělo stát normou politického života, změnila by se celá politická scéna v nevypočitatelnou džungli bezohledného boje všech proti všem za všeobecné a absolutní vzájemné nedůvěry, rozsáhlého systému korupce a vydírání. Systém zastupitelské demokracie by se pak zhroutil.

Akademičnost této úvahy je ovšem českému čtenáři zřejmá, neboť nikdo si nepřeje, aby zrazovali poslanci jeho strany, ale velmi to přeje straně protivné. Z čehož ale dále plyne, že pokud budou pro nás výše uvedené principiální úvahy jen planým teoretizováním, máme tu džungli sami v sobě a demokracie je nám naprosto cizím systémem.

Ponechme tuto morální stránku problému již stranou a podívejme se na rozpory našeho politického systému, které k této situaci vedly a které se v budoucnu jistě ještě mnohokrát projeví.

Náš politický systém, je podle Čl. 1 Ústavy ČR demokratický, podle Čl. 2 odst. 1) je veškerým zdrojem státní moci lid. V Čl. 6 se píše, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny občanů vyjádřené v jejím hlasování.

Avšak již toto představuje rozpor, který je patrný nejen při pohledu na současnou praxi našich poslanců, ale je přímo obsažen i v Ústavě kdy se s výše uvedenými principy dostávají do rozporu Čl. 23 odst. 3) -- slib poslance, v němž slibuje, kromě jiného, vykonávání svého mandátu podle svého svědomí a Čl. 26, kde se mimo jiné píše, že poslanci a senátoři nejsou při výkonu svého mandátu vázáni žádnými příkazy.

To je v rozporu i s Čl. 18 odst. 1), v němž je uvedeno, že volby do Poslanecké sněmovny se konají podle zásad poměrného zastoupení.

První a hlavní rozpor je v tom, že poslanci mají zastupovat občany, ale náš systém zastupitelské demokracie je nastaven tak, že občané nemají žádnou možnost účinně kontrolovat, jestli toto poslanci skutečně činí či jestli nepreferují především své soukromé zájmy. Pod pojmem účinná kontrola rozumím takový vztah poslance a voličů, v němž mají občané možnost zabránit jednání poslance, které je v rozporu s jejich vůlí. Připomínám, že právě tuto vůli občanů mají poslanci zastupovat.

Následující rozpor je v tom, že Ústava předpokládá při volbách do Poslanecké sněmovny poměrný volební systém, tj. systém, v němž občan volí strany, nikoliv jednotlivé poslance. Ale postavení poslance je následně upraveno tak, že může jednat jako nezávislý jedinec, a to jak na svých voličích, tak na své straně. Místo zastupitelské demokracie nám takto Ústava vytváří jakýsi klub mocenské elity, která se rozhoduje na základě svých vlastních zájmů. To je důsledek elitářství, kterým je česká společnost zcela proniknuta. Konkrétněji to znamená, že vedle kultu jakýchsi osvícených a běžnému člověku nadřazených osobností, se předpokládá naprostá nekompetentnost a méněcennost u většiny občanů. To je ovšem možné především proto, že tento názor sdílí i velká část populace a ti, kteří by s ním přece jen nesouhlasili, nemají dost odvahy, aby proti této formě své občanské diskriminace veřejně vystoupili.

Skutečnými viníky zrady pánů Melčáka a Pohanky jsou tedy občané, kteří přijímají politický systém a Ústavu, v nichž je tato zrada zabudována do jejich základních principů.

Nejsnazším řešením by bylo upravit text Ústavy tak, aby důsledně respektoval principy poměrného volebního systému, v němž volíme strany, a nikoliv jednotlivé poslance. Poslanci by pak byli pod hrozbou ztráty mandátu nuceni hlasovat ve shodě s většinou členů své strany. To představuje určité riziko, že názory strany, tj. většiny jejích členů tvořících subjekt, který získal ve volbách daný počet hlasů -- poslaneckých mandátů, mohou být v praxi převáženy skupinovým zájmem vedení strany. Demokratický princip zastupitelské demokracie by tak byl, a ve skutečnosti také často je, zcela opuštěn. Místo zastupování občanů, kteří dané straně, tj. jejímu programu, dali své hlasy, by se tak opět uplatňoval zájem této malé mocenské elity.

Pro odvrácení tohoto nebezpeční by bylo nutné upravit stanovy politických stran tak, aby důsledně uplatňovaly principy přímé demokracie.

Ve stručném shrnutí se dají tyto principy vyjádřit jako právo na iniciativu, referendum, odvolatelnost vedoucích funkcionářů strany z rozhodnutí jejich členů, a to kdykoliv.

Právo na iniciativu je právem členů iniciovat hlasování o jakékoliv otázce týkající se této strany. Výsledky tohoto hlasování, vnitrostranického referenda, jsou pak pro všechny orgány strany závazné (viz např. výše uvedený Čl. 2 odst. 1) naší Ústavy). Právo na odvolatelnost je právem členů strany prostřednictvím iniciativy a vnitrostranického referenda kdykoliv odvolat jakéhokoliv vedoucího funkcionáře strany.

Kdybychom však chtěli být skutečně radikální, požadovali bychom úpravu celé Ústavy tak, aby byla v souladu se svým Čl. 2 odst 1), v němž se hlásí k základními demokratickému principu, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid. To by znamenalo uzákonění výše uvedených tří prvků přímé demokracie (právo na iniciativu, závazné referendum a odvolatelnost zástupců) jako základních principů našeho poltického systému, a to od úrovně obce přes kraje až po úroveň celostátní. K takovéto zásadní demokratizaci (blíže viz zde http://www.pdemokracie.ecn.cz/cs/index.php?pg=ustava ) naší, dosud elitářské, Ústavy ale politikové nikdy nepřistoupí, pokud k tomu nebudou občany přinuceni.

Z toho ovšem vyplývá pro nás nepříjemná pravda, že pokud hledáme skutečně viníky současného morálního úpadku politiky, měli bychom pohlédnout do zrcadla.

Dokud toto neučiníme, budou naše vlády stát na nemorálních základech zrady, možného vydírání a korupce.

A jak jsme právě svědky, není to poslední překvapení. Ihned po svém ustavení se vláda přihlásila k myšlence na zřízení americké vojenské základny na našem území. Většina občanů si ji nepřeje, a to přes intenzívní manipulaci o ovlivňování ze strany většiny sdělovacích prostředků. Jak pak asi budou hlasovat naši poslanci? Budou respektovat vůli svých voličů, nebo nás budou opět ignorovat?

Měli bychom s tím něco udělat.