Jinými slovy řečeno: záblesk lásky v našem nitru by nám měl ukázat zároveň vážný, opravdový (nikoli snílkovský) ideál života, zároveň však naše neustálé selhávání, čili to, že potřebujeme odpuštění a znovuzrození. Něco takového, nový život z přijetí Krista, nemůže v žádném případě být vnější, jednorázová akce, dokonce nemůže jít ani o pouhé setrvávání v církevních rituálech a zvyklostech, tím méně o kariérismus a nějaké vyzískávání egoistického prospěchu z křesťanského učení. Křesťan vždy stojí mezi Scyllou libertinství a Charybdou farizejství, oba zmíněné radikální nároky, když se jim vyhýbá (a k tomu je nutkán jaksi z lidské přirozenosti), lze obejít jedním z obou, a často střídavě tím i tím, selhání. Často jsme více farizeji i libertiny než křesťany.

Tohle je velké téma pro dnešní církve, které upadají a vyprazdňují se, protože jen těžko umí volit mezi libertinstvím a farizejstvím. Většina tzv. "liberálních církví", mezi něž lze zařadit třeba naše husity či evangelíky, ztrácí křesťanské nadšení, zesvětšťuje se a stává se spíše jen společenskou institucí než náboženským společenstvím. Naopak evangelikálové, některé silně konzervativní síly v římskokatolické církvi a mnozí pravoslavní mají tendenci k radikálnímu, nediferencovanému pojetí křesťanství, bijící a rovnající do lajny všechno kolem hlava nehlava. Najít cestu je obtížné, a to ani ne tak z teologického pohledu, který obecné věřící de facto moc nezajímá, jako spíše z pohledu prožívání. Křesťan se totiž může stát liberálem v pozitivním smyslu toho slova, čili člověkem shovívavým, vstřícným, otevřeným složitosti života a tomu, co bych nazval tajemstvím konkrétních lidských osudů, teprve z hloubky vlastního nitra, a ne tím, že přijme nauku a vzorce chování. Ze střetu obou biblických radikalit, prožije-li se tento opravdově, roste pokání, pokora, pláč, odpouštějící láska a vděčnost za odpuštění, ono veliký výron nekonečné radosti v slzách minulé beznaděje. A to vše se děje stále znovu v trnitém chaosu života, aby tak člověk duchovně rostl v této podivuhodné mystické cestě.

V takovém křesťanství, jemuž je patrně nejblíže M. Buber, S. Kierkegaard, pietismus, devotio moderna, sv. František z Assisi, Augustin ve Vyznáních a samozřejmě apoštolové Jan a Pavel, nelze klást vážně otázku kodifikace hříchů, jejich vnější definice a (pseudo)právního souzení. Také je v něm zcela nemyslitelné pojetí křesťana jako mocipána, byznysmena, manipulátora a člověka lhostejného k mravnímu rozměru své existence. Je to ostatně křesťanství, které není definováno komunitou církve, v němž člověk stojí jako my proti vnějšímu oni, nýbrž je to na prvním místě existenciální rozměr jednotlivce: jeho osobní vztah k Bohu. Kdybych měl tuto křesťanskou orientaci, která je mi bytostně vlastní, nějak vymezit klíčovými slovy, použil bych spojení existenciální mystika. A to je to, co dnešním církvím nejvíce schází a bez čeho se nikdy nemohou dostat zpátky k duchovní plodnosti a síle.