Zpočátku Blair jako premiér podporoval projekt Evropské unie. Když se však musel v roce 2003 rozhodnout mezi USA a dvěma dominantními zeměmi z Evropské unie, bez váhání zvolil podporu USA.

Co proměnilo Tonyho, který jezdíval s rodinou na dovolenou do Toskánska, v texaského Tonyho? Přesvědčení, že je možno ve světě vojensky humanitárně zasahovat.

V Srbsku roku 1999 a v Sierra Leone v roce 2000 byl Blair svědkem dvou pozitivních intervencí. Krátké zahraniční intervence do občanských válek měly dramaticky pozitivní výsledky. Srbsko opustilo politiku etnického očišťování a uspořádalo demokratické volby. Sierra Leone přestala usekávat lidem hlavy a zavedla demokracii.

Blair plně přijal doktrínu humanitárního intervencionismu už v roce 2000. Odmítl myšlenku neporušitelné suverenity. Stát, který páchá genocidu, ztratil právo na suverenitu.

Bez váhání přijal Blair argument, že Saddám Husajn nejen vlastní zbraně hromadného ničení, ale i podporuje terorismus. Pro své kritiky se Blair v roce 2003 stal Bushovým "pudlíkem". Ve skutečnosti začal fungovat jako právník, obhájce prezidenta Bushe. Obhajoval útok na Irák s veškerým řečnickým talentem zkušeného právníka.

Tak se ovšem stalo, že se Blairův "most" mezi USA a EU rozpadl. Francie a Německo se postavily do čela evropské opozice proti válce v Iráku a v samotné Británii zavládlo zoufalství přes celé politické spektrum.

Z britského hlediska bylo riziko podpory americké intervence v Iráku okamžitě zjevné. Ale co z té podpory Ameriky kdy Británie měla? Jeden vysoký analytik na americkém ministerstvu zahraničí otevřeně charakterizoval vztah mezi Bushem a Blairem jako "jednostranný... Nedošlo k ničemu, Američané se Britům nijak neodvděčili, oplátkou za jejich pomoc neudělali nic."

To, co kdysi bývalo mostem mezi Amerikou a Evropou, vypadalo najednou jako opuštěné molo na východním americkém pobřeží. A na tomto molu stojí Blair pořád, chabě napodobuje americkou politiku, nejen vůči Iráku, ale i vůči Izraeli a Palestincům, Íránu a Libanonu. Jeho poslední slabý pokus oživit evropskou ústavu ukázal příliš jasně, jak na evropském kontinentu se rozplynul jeho vliv.

V zahraniční politice nejvíce škody často napáchají idealisté. Tragédií Tonyho Blaira bylo, že i když byl na domácí scéně tvrdým realistou - přivedl britskou socialistickou stranu zpět ke kapitalistické ekonomice a liberální politice - v oblasti mezinárodní politiky to byl prosťáček, začátečník, který dospěl k nebezpečně zjednodušeným závěrům na základě dvou raných úspěchů.

Podrobnosti v angličtině ZDE