Mimořádně zajímavé ženy existují všude na světě a můžeme se přít o tom, které ženy to jsou . V Německu ale je jasné, že k nim určitě patří Margot Käßmannová, která se narodila r. 1958 v Marburku, je dnes vdaná a má čtyři dcery. To by ale asi nestačilo, aby byla tak známou a mimořádnou osobností společenského života. Käßmannová totiž taky vystudovala teologii a stala se v roce 1985 farářkou. R. 1989 promovala s diplomovou prací na téma "Chudoba a bohatství jako otázka pro sjednoceni církve" a r. 1999 byla zvolena do funkce evangelicko-luteránské biskupky zemské církve v Hannoveru. S tím se stala po Marii Jepseni, která byla zvolena biskupkou v Hamburku už v roce 1992, druhou ženou v takovém úřadě evangelické církve v Německu.

Od doby, kdy byla Käßmannová zvolena do tohoto úřadu největší evangelické zemské církve v Německu, která má asi tři miliony členů, se úžas změnil do obdivu nad jejím působením, a to nejen mezi luterány, ale taky mezi věřícími, kteří nejsou členy její církve, i mezi ateisty. Dokonce se myslelo, že by se biskupka Käßmannová mohla stát nástupkyní nynějšího předsedy obecné rady Evangelické církve v Německu biskupa Wolfganga Hubera. O tom se ale po žádosti o rozvodu teď asi už ani nedá spekulovat...

Zajímavé na tom je, že Käßmannová nebude první rozvedenou biskupkou luteránů. Její kolegyně v Lübecku Bärbel Wartenberg-Potter byla v době zvolení v roce 2000 už po druhé vdaná. Tak rozvod zatím pro luterány nebyl vlastně zvláštním problémem, ale rozvod v době úřadování asi je. Například úřadující faráři, který se chtěli rozvádět, byli někdy donuceni se vzdát úřadu. Teď, když se svět a církev setkaly v osobě biskupky Käßmannové, která byla vdaná 26 let za Eckharda Käßmanna, který je sám farářem, v evangelicko-luteránské církvi vzniknou zase diskuse nejen o významu sňatku a nutnosti jej udržet a za jakou cenu, ale u některých stolu stálých hostů po hospodách a v některých obývacích pokojích německých křesťanů asi taky o roli žen v církvi. Zajímavé ale je, že senát evangelické církve rozhodl, že svou biskupku bude v této pro ni nelehké době rozvodového řízení podporovat. Biskupka Käßmannová se nemusí vzdát svého úřadu a farář Käßmann asi také ne.

To je znamení naděje nejen pro ženy, ale také pro muže v službě téhle církve, a zároveň i pro všechny věřící, a to možná nejen téhle křesťanské konfese. A ta naděje existuje díky této zdatné ženě, která se rozhodla udělat něco dělat, co se dosud nedělalo, ale o čem věděla, že to musí dělat. A neudělala to jen pro sebe, ale také pro jiné křesťany i svou církev.