Jako jiný příklad mohou posloužit ruské koncepce přijaté v době prezidentství V. Putina či některé z posledních doktrín a strategií Číny. Porovnání těchto materiálů ukazuje některé zákonitosti formování doktrín a strategií, ale i odlišnou situaci, v níž se jednotlivé státy či mezinárodní organizace na začátku 21. století nacházejí:

NATO

Současná Strategická koncepce Aliance byla přijata na summit v dubnu 1999 ve Washingtonu. Klade si za úkol „konsolidaci a uchovávání pozitivních změn nedávné minulosti a při řešení současných i budoucích bezpečnostních výzev“ – to je formulace, kterou lze vztáhnout i na právo zasahovat do vnitřních záležitostí států. Strategie nepokládá rozsáhlou konvenční agresi proti NATO za vysoce pravděpodobnou, hovoří však o celém komplexu nových vojenských a nevojenských rizik. V jejich seznamu lze nalézt útlak, etnické konflikty, hospodářské katastrofy, kolaps politických řádů či šíření zbraní hromadného ničení, ale i územní spory, porušování lidských práv, rozpad států, teroristické činy, sabotáže, organizovaný zločin, přerušení přílivu životně důležitých zdrojů a dokonce „nedostatečné nebo neúspěšné úsilí o reformy“. Ve snaze čelit těmto rizikům si aliance stanovila pětici základních úkolů:��

1. Bezpečnost. NATO má tvořit jeden z nenahraditelných základů stabilního euroatlantického bezpečnostního prostředí, založeného na rozvoji demokratických institucí a závazku mírového řešení konfliktů, ve kterém žádná země nebude schopna zastrašovat kteroukoli jinou zemi nebo jí vnucovat svou vůli hrozbou či použitím síly.
2. Konzultace. NATO má sloužit jako základní transatlantické fórum pro konzultace spojenců o jakýchkoli problémech dotýkajících se jejich životních zájmů, včetně možného vývoje představujícího ohrožení bezpečnosti členských států, a pro odpovídající koordinaci jejich úsilí v oblastech společného zájmu.
3. Odstrašování a obrana. NATO má odstrašovat hrozbu, ale i ubránit se proti jakékoli agresi vůči kterémukoli členskému státu Aliance.
4. Krizové řízení. NATO má být připraveno – případ od případu a na základě konsenzu – přispívat k účinné prevenci konfliktů a angažovat se aktivně v krizovém řízení, včetně operací reagujících na krize.
5. Partnerství. NATO má podporovat široké partnerství, spolupráci a dialog s ostatními zeměmi euroatlantické oblasti s cílem zvýšení transparentnosti, vzájemné důvěry a schopnosti podílet se na akcích spolu s Aliancí.

Největší pozornost přitahují ty pasáže nové strategie, které hovoří o možnosti neobranných vojenských akcí NATO bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, tedy mimo rámec platného mezinárodního práva. V textu strategie NATO jsou OSN i mezinárodní právo hodnoceny pozitivně, Radě bezpečnosti je v otázkách míru přisouzena rozhodující role – nikoliv však univerzální. Jak uvádí text v článku 29 nové strategie, NATO má být připravován o na mise, v nichž mají vojenské schopnosti Aliance „přispívat k předcházení konfliktům a ke krizovému řízení prostřednictvím operací mimo článek 5“. To znamená, že Aliance má provádět zahraniční intervence, které nejsou vedeny na obranu nepadnutých členských států NATO. Přitom, jak dodává článek 49 nové strategie, „některé z krizových operací mimo článek 5 mohou být stejně náročné jako mise zajišťující kolektivní obranu“. Tuto tezi pak doprovází trojí neurčitost strategie NATO: vágnost z hlediska vymezení geografické oblasti působnosti, nezřetelnost, pokud jde o použité zbraně v konfliktu, a mlhavost, pokud se jedná o povahu konfliktu, v němž bude síla použita.

1. Z hlediska prostoru působnosti pracuje nová strategie NATO s pojmem „euroatlantický“. Ten se v textu objevuje čtyřicetkrát, ať již jako adjektivum k představě „strategického prostoru“, „bezpečnostní struktury“, „regionu“ či „oblasti“, „míru a stability“, k vizi „bezpečnostního prostředí“, „bezpečnosti a stability“, nebo jenom jako „euroatlantická organizace“ či „euroatlantické země“ – ovšem bez definování hranic. Bezpečnostní rizika týkající se NATO navíc v koncepci zahrnují také nejistotu a nestabilitu „kolem euroatlantické oblasti“ či na „periferii Aliance“.
2. Podle litery nové strategie je Aliance naprosto oddána procesu kontroly zbrojení – což je teze, která v zásadě odmítá myšlenku všeobecného a úplného odzbrojení. Nová strategie pokládá přítomnost amerických konvenčních a jaderných jednotek v Evropě za nutnou.
3. Úkol zachovat si volné ruce spojuje strategie s neurčitou představou dostatečnosti na co nejnižší hladině. Jde o úroveň zajišťující odstrašení, obranu a úkoly misí jdoucí za její rámec. Tento záměr vyžaduje vytvoření takových ozbrojených sil, které by byly schopny v každé situaci a v každém místě získat převahu: text hovoří o povinnosti jednotek Aliance zajistit vojenskou účinnost NATO a svobodu akce. I v dobách míru má být vojenská přítomnost mimo domácí území a vody vedena zásadou „kdy a kde je nezbytné“.

Spojené státy americké

Dokument nazvaný Strategie národní bezpečnosti Spojených států amerických podepsal americký prezident G. Bush v září 2002. Jsou v něm kapitoly věnované nové éře globálního ekonomického růstu prostřednictvím svobodného trhu a svobodného obchodu, ale i kapitoly o urychlení vývoje prostřednictvím otevírání společností a výstavby infrastruktury demokracie. V tomto smyslu klade důraz na politiku aktivního šíření demokracie a svobody do všech oblastí světa.

Jádro celého dokumentu tvoří vojensko-politická strategie USA obsažená především v pasážích, které jsou součástí V. kapitoly nazvané Zabránit nepřátelům, aby vyhrožovali nám, našim spojencům a přátelům zbraněmi hromadného ničení. Ovšem již v předmluvě k celému dokumentu prezident USA píše, že „ve jménu zdravého rozumu a sebeobrany, Amerika bude jednat vůči vznikajícím hrozbám ještě před tím, než se plně zformují“. V samotném textu se pak uvádí, že Spojené státy budou usilovat o podporu svého úsilí ze strany mezinárodního společenství, ovšem nebudou váhat jednat samostatně, když to bude nutné. V dokumentu je pak tato teze, jejíž podstatou je preventivní válka, opřena o tři základní skupiny argumentů:

1. Charakteristika mezinárodního prostředí. Podle Strategie disponují dnes Spojené státy bezprecedentní a s nikým neporovnatelnou silou i vlivem. To je „okamžik příležitosti“ pro USA. V dokumentu se pak zdůrazňuje teze, kterou s oblibou opakuje C. Riceová: „síla musí být využita na podporu mocenské rovnováhy, která upřednostňuje svobodu“.
2. Nefunkčnost odstrašování. Žádný z dnešních „darebáckých států“ nedisponuje tak zhoubnými zbraněmi, jako kdysi Sovětský svaz. Povaha a motivace těchto států však naznačují, že jsou odhodlanější zbraně hromadného ničení použít. Zastrašit tyto státy možnou odpovědí nelze, neboť jejich vůdcové jsou ochotnější riskovat, připraveni hazardovat životy vlastních lidí a bohatstvím národů. Dnes USA neohrožují státy, ale katastrofické technologie zahořklých jedinců.
3. Pojetí mezinárodního práva. Krátká pasáž o mezinárodním právu je věnovaná výkladu odvěkého práva na sebeobranu. To je chápáno jako oprávnění nečekat, až útok začne. Preventivní úder proti bezprostřední hrozbě je legitimní, a to i tehdy, když panuje nejistota, pokud jde o místo a čas možného nepřátelského útoku. Neboli, jak se v materiálu praví na jiném místě, „nejlepší obranou je dobrý útok“.

Terorismus je v dokumentu přirovnáván k otroctví, pirátství a genocidě. Pozoruhodné je, že Strategie slibuje pomoc jen těm bojovníkům za svobodu, kteří bojují mírovými prostředky. Uvádí, že USA nebudou rozlišovat mezi teroristy a těmi, kdo jim poskytují útočiště. K jejich zničení předpokládá přímou a trvalou aktivitu využívající všechny složky národní a mezinárodní moci. V textu se našlo místo pro důležitou větu, že válka s terorismem není konfl iktem civilizací. Boj proti terorismu a „ničemným státům“ má být opřen o kooperaci s ostatními centry globální moci. Především se v této souvislosti připomíná NATO, ovšem s dodatkem, že Aliance musí vytvořit nové struktury a kapacity pro vedení misí v nových podmínkách. V textu se zdůrazňuje, že Spojené státy a Rusko již nejsou strategickými protivníky, ovšem v nejdůležitějších ruských elitách přetrvává nedůvěra v americké motivy a politiku. Dokument hodnotí problémové oblasti a vymezuje politiku USA k nim, a to v pozoruhodném pořadí: izraelsko-palestinský konflikt, Indie-Pákistán, Indonésie, Latinská Amerika a nakonec Afrika. Patrný je posun v pojetí Číny. Ta byla ještě v době volební kampaně Bushovým týmem hodnocena jako strategický konkurent, v doktríně ale USA vítají vznik silné, mírumilovné a prosperující Číny.

Rada bezpečnosti OSN není v textu zmíněna ani jednou, což jen dokresluje vztah k mezinárodnímu právu. Toto přehlédnutí nejdůležitějšího orgánu OSN dokument umocňuje oznámením, že vláda USA neuzná jurisdikci Mezinárodního trestního tribunálu.

Dokument se stejným názvem, který prezident G. Bush podepsal v březnu 2006, je především hodnotícím materiálem, který sice předešlou strategii pokládá za správnou, ale klade zvýšený důraz na spolupráci se spojenci. „Amerika je ve válce“ – tak zní první věta z prezidentovy předmluvy k této nové Strategii národní bezpečnosti Spojených států amerických. Výstavba armády a bezpečnostních orgánů je vnímána jako úkol udržet převahu USA nad zbytkem světa. Právo je sice zmiňováno, ale nikoliv mezinárodní právo – důraz je kladen na dodržování a prosazování práva v ostatních zemích. Zahraniční politika je především spojována s nevojenskými nástroji a akcemi společně se spojenci. Zároveň ale dokument zdůrazňuje: „jestliže to na základě odvěkého práva na sebeobranu bude nutné, nezříkáme se užít sílu ještě předtím, než budeme napadeni, i když panuje nejistota ohledně času a místa nepřátelského útoku“.

Jako největší nebezpečí jsou v nové strategii ukázány „darebácké státy“, terorismus a šíření jaderných zbraní. Ve výčtu třinácti nástrojů ke „zničení tyranie a na podporu efektivní demokracie“ není uvedeno použití vojenské síly. Akcent na šíření a podporu demokracie má dostat podobu transformační diplomacie. Ta je pojata jako úkol „hledat a podporovat demokratická hnutí a instituce v každé zemi a kultuře s konečným cílem ukončit tyranii v našem světě“.

Ruská federace

Jestliže v USA byla problematika vymezení zahraničněpolitické koncepce součástí práce každého prezidentského týmu, první sovětský ofi ciální dokument pokoušející se vymezit pojem národní bezpečnosti byl publikován až v březnu 1991. Tento materiál s názvem Zahraničněpolitická a diplomatická činnost SSSR byl zpracován ministerstvem zahraničních věcí. Po rozpadu Sovětského svazu byl v roce 1993 opět ministerstvem zahraničních věcí vypracován dokument Koncepce zahraniční politiky Ruské federace. Dokument se stejným názvem pak v červnu 2000 dostal podobu dekretu prezidenta V. Putina.

Podle nové Koncepce se sice na minimum zmenšila hrozba jaderné války, ale na mezinárodní sféře se objevují nové výzvy a hrozby národním zájmům Ruska. „Zesílila tendence k vytvoření unipolární struktury s ekonomickou a silovou dominancí USA. Při řešení principiálních otázek mezinárodní bezpečnosti se sází na západní instituce..., na oslabení role Rady bezpečnosti OSN.“ V této situaci „Rusko bude usilovat o vytvoření multipolárního systému mezinárodních vztahů“. Dokument zároveň jako hlavní cíle zahraniční politiky Ruska uvádí:

1. Zajištění spolehlivé bezpečnosti země, ochranu a upevnění její suverenity a teritoriální celistvosti jako velké mocnosti, jednoho z vlivných center současného světa, a které jsou nezbytné pro růst politického, ekonomického, intelektuálního a duchovního potenciálu Ruska;
2. Vliv na celosvětové procesy s cílem vytváření stabilního, spravedlivého a demokratického světového pořádku, který se opírá o mezinárodní právo, Chartu OSN, na rovnoprávných a partnerských vztazích mezi státy;
3. Vytváření výhodných vnějších podmínek pro postupný rozvoj Ruska, růst ekonomiky, zvýšení životní úrovně obyvatelstva, úspěšného provedení demokratických reforem, upevnění ústavního pořádku, ochranu práv a svobod člověka;
4. Vytváření pásu dobrého sousedství podél ruských hranic s cílem odstranění současných a zabránění vzniku potenciálních ohnisek napětí a konfliktů;
5. Hledání souhlasu a shodných zájmů s ostatními státy a mezinárodními organizacemi při řešení úkolů daných prioritami Ruska, vytváření na tomto základě systému partnerských a spojeneckých vztahů;
6. Všestranná ochrana práv a zájmů ruských občanů a krajanů v zahraničí;
7. Popularizace ruštiny a kultury národů Ruska v zahraničí.

Platná Koncepce národní bezpečnosti Ruské federace (KNB-2000) byla vyhlášena prezidentským dekretem už v lednu 2000. Podle ní „národní zájmy Ruska jsou souhrnem vybalancovaných zájmů jednotlivce, společnosti a státu v ekonomické, vnitropolitické, sociální, mezinárodní, informační, vojenské, pohraniční, ekologické a dalších oblastech“. KNB-2000 pak definuje třináct základních úkolů, mezi nimiž je: včasné prognózování, vymezení a neutralizace vnějších i vnitřních hrozeb národní bezpečnosti; zajištění suverenity, teritoriální celistvosti i bezpečnosti pohraničního prostoru země; růst ekonomiky země, provádění nezávislého a sociálně orientovaného ekonomického kurzu; překonání vědeckotechnické a technologické závislosti od zahraničních zdrojů; zajištění individuální bezpečnosti, ústavních práv a svobod občanů; uskutečnění komplexu opatření k upevnění státnosti, zajištění bezpodmínečného dodržování zákonnosti; zajištění rovnoprávné a vzájemně výhodné spolupráce především s předními státy světa; zvýšení a udržení na nutné úrovni vojenského potenciálu země; upevnění režimu nešíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů; přijetí efektivních opatření k zamezení zpravodajské a podryvné činnosti cizích zemí; zásadní vylepšení ekologické situace v zemi.

Evropská unie

Dokument Bezpečná Evropa v lepším světě byl schválen Evropskou radou v prosinci 2003. Má dát Unii bezpečnostní strategii, která by napomáhala orientaci zahraniční politiky EU. Jedná se ale více o deklaraci než o strategii, kterou by doprovázela výstavba institucí vybavených kompetencemi k naplnění stanovených cílů. Tento dokument začíná oceněním významu míru, přičemž násilí v první polovině 20. století je vnímáno jako otevření cesty „k bezprecedentnímu období míru a stability v evropské historii“. Vytvoření Unie umožňuje evropským zemím „vést mírově diskuse a spolupracovat prostřednictvím společných institucí“. Jako základní hrozby vnímá terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, které ovlivňují i Evropu, kolaps států v důsledku špatné vlády a organizovaný zločin. Tyto obecně uznávané hrozby, jejichž výčet či ohlas lze nalézt v bezpečnostních dokumentech USA, NATO i Česka a Slovenska, doprovázejí dvě významné teze:

1. Novým hrozbám nelze čelit čistě vojenskými prostředky. „Na rozdíl od masivní viditelné hrozby v období studené války, žádná dnešní nová hrozba není čistě vojenská; žádné také nemůže být čeleno čistě vojenskými prostředky. Každá vyžaduje směs nástrojů.“
2. Mezinárodní pořádek musí být založen na „efektivním multilateralismu“. Akcent na spolupráci Evropské unie se Spojenými státy a s NATO doprovází tvrzení: „Jsme zavázáni dodržovat a rozvíjet mezinárodní právo. Základním rámcem pro mezinárodní vztahy je Charta OSN... Přejeme si mezinárodní organizace, režimy a smlouvy, které budou efektivně čelit hrozbám mezinárodnímu míru a bezpečnosti, a musí tudíž být připraveny jednat, když jsou pravidla porušena.“

Čína

Čínská lidová republika publikovala řadu oficiálních materiálů, které se týkají zahraničněpolitické doktríny a vojenskopolitické strategie. Z těch podsedních lze uvést dokumenty Čínská mírová cesta rozvoje z prosince 2005, Čínské úsilí o kontrolu zbraní, odzbrojení a nešíření (zbraní hromadného ničení) ze září 2005 nebo Čínská národní obrana z prosince 2004. Hlásí se k multilateralitu a jadernému odzbrojení, vyjadřují se ale i k odhodlání modernizovat armádu.

■ ■ ■

Jestliže jádrem každé doktríny je vojenskopolitická strategie, pak jádrem každé strategie současné velmoci je otázka použití jaderných zbraní. V tomto smyslu je doktrinální i strategické myšlení na počátku 21. století přímým potomkem té logiky, která vedla v 60. letech minulého století k přijetí strategie pružné reakce. I teoretici a politici, kteří zdůrazňují omezený charakter postmoderních válečných konfliktů současnosti, musí v okamžiku uvažování o strategii a o výstavbě armády velmocí uvažovat v rozmezí od globální jaderné války po subverzní akce. To platí i v nové Strategické koncepci Aliance z dubna 1999. Podle této strategie jaderné síly NATO mají plnit svoji úlohu tím, že budou „v mysli každého agresora vzbuzovat nejistotu o povaze reakce spojenců na vojenskou agresi“ – což je formulace, která zahrnuje odhodlání Aliance použít jaderné zbraně jako první. Následně ještě srozumitelněji tento princip vyjádřila i Vojenská doktrína Ruské federace, která byla vyhlášena prezidentským dekretem v dubnu roku 2000. Podle ní „rozsáhlá válka může vzniknout v důsledku eskalace ozbrojeného konfliktu, lokální či regionální války, zatažení do nich velkého množství států různých regionů světa“. Článek 8 z I. kapitoly této strategie přímo uvádí, že si Rusko osobuje právo použít jaderné zbraně jako odpověď, jsou-li proti němu a jeho spojencům použity „jaderné či jiné druhy zbraní hromadného ničení a též jako odpověď na rozsáhlou agresi s použitím konvenčních zbraní“. A tak z faktických či potenciálních supervelmocí pouze Čína má strategii, která je formulována výlučně defenzivně. Koncepce Čínská národní obrana 2004 hovoří o tom, že Čína pevně zastává myšlenku zákazu a zničení jaderných zbraní. Uvádí, že Čína „vždy prosazovala politiku nepoužití nukleárních zbraní jako první a zavazuje se nepoužívat hrozby užití nukleárních zbraní proti nejaderným státům či nejaderným zónám.“ Tyto rozdíly jsou však odlišnostmi v textech dokumentů – zbraně hromadného ničení mají svoji vlastní zničující logiku, která v případě konfliktu nemusí odpovídat racionálním představám autorů doktrín a strategií.

str. 286-291

Oskar Krejčí: MEZINÁRODNÍ POLITIKA. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Ekopress, 2007. 744 stran; 19 map, 80 tabulek, 38 schémat, 19 grafů.

Nové vydání Mezinárodní politiky je aktualizované ve všech pasážích týkajících se současnosti; celkem bylo oproti předchozímu vydání vyměněno přibližně 150 stran. Kniha je rozdělena do šesti hlavních částí:

1. SVĚTOVÝ POLITICKÝ SYSTÉM. Za historickým rozborem následuje analýza fungování politického systému. Jeho současná podoba je konfrontována s ideály kolektivní bezpečnosti a světového státu.
2. AKTÉŘI SVĚTOVÉ POLITIKY. Spolu s rozborem povahy a role státu jako hlavního aktéra popisuje též funkci mezinárodních organizací, nadnárodních monopolů a současnou podobu globalizace.
3. POLITICKÝ PROCES. Ukazuje proces formování zahraniční politiky státu od definování národních zájmů přes instituce až po přijímání rozhodnutí. Zvláštní pozornost je věnována osobnosti státníka.
4. NENÁSILNÉ ŘEŠENÍ ROZPORŮ. Vedle otázek vzniku a stavu diplomacie pojednává o mezinárodním právu, veřejném mínění a dalších otázkách formování režimu světové politiky.
5. NÁSILNÉ ŘEŠENÍ ROZPORŮ. Rozbor války jako nejorganizovanější lidské činnosti, je doplněn problematikou mezinárodního terorismu, zpravodajské činnosti a propagandy. Věnuje se i hledáním odpovědí na otázku možnosti kontroly zbrojení a odzbrojení.
6. TEORETICKÉ ŠKOLY. Seznamuje se základními názory představitelů takových koncepcí mezinárodních vztahů, jako je geopolitika, politický realismus, politický idealismus, teorie rozhodování, teorie her a systémová teorie, funkcionalismus, teorie závislosti a řada dalších.
7. Knihu doplňuje slovník nejdůležitějších pojmů a věcný rejstřík.