I Karel Pacner. I Karel Koecher. I já. Rodiče příliš mladého Borise Cveka nevyjímaje. Špionáž patří k nástrojům moci už více než pět tisíc let a je to stejně normální povolání, jako služba v armádě, řízení autobusu, grafická úprava plakátů či stavitelství katedrál. Mnohdy cennější. Jen trochu tajemnější a výlučnější.

I papež má svou rozvědku a nechtěl bych poměřovat cíle Svatého otce s cíli Stalina, Brežněva či Roosvelta nebo Bushe. Moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně. Neomylné nevyjímaje. Morální rozhořčení je třeba vyjevit tváří v tvář hrobům zavražděných ve jménu toho správného názoru v Africe, v Řecku, Palestině, na Moravě, v Turecku , Itálii samé či ve Francii, stejně tak hrobům zavražděných v Hirošimě a Nagasaki, ve Vietnamu, Indočíně, Afghánistánu, Čečně nebo v Iráku, či těch v Berlíně, v Katyňském lese, na Sibiři či v Talinu. Lze polemizovat s ochranou nacistů ze strany křesťanského Červeného kříže či přímo papežských rezidentur v Evropě, lze s úspěchem napadnout Vatikán z podpory nacismu i nacistů samých. Těch děl, které požehnali ve jménu Ježíše Krista... Zcela určitě ne všichni byli na těch správných stranách a byli tam vždy. Zcela určite ne všichni živí jsou bez viny a ne všichni mrtví byli zločinci. Ale právo a spravedlnost jsou morálními dilematy vítězů, kteří přežili . Mrtvé už žerou červi či mají život věčný. Ti mrtví většinou zemřeli kvůli cílům těch, kteří přežili. A morálka cílů? Jen ti, kdož jsou bez viny, smějí házet kameny. Alespoň tak kázal svým učedníkům ten, který na to měl právo. Před dvěma tisíci lety. A jak je vidět, nikdo ho neposlouchal.