Miroslav Šuta ve své poznámce stále znovu a znovu tematizuje svůj nevyřešený problém konceptu "the other", toho druhého. Argumentace Ladislava Žáka, Oskara Krejčího, Karla Koechera, Vojtěcha Filipa či Fidela Castra možná je nelegitimní, možná nelegitimní není. To si ale musejí rozhodnout čtenáři sami. My můžeme jen poskytnout informace o jejich zázemí, což také činíme. Nezastáváme názor, že určití lidé musejí být vyloučeni z veřejné diskuse a neosobujeme si právo je vylučovat.

Je to možná nepochopitelné, ale když v roce 1999 vysílala televize BBC dokumentární seriál k desátému výročí pádu komunismu ve středovýchodní Evropě, v hodinovém díle, věnovaném pádu komunismu v Československu, byl interviewován Václav Havel a Miloš Jakeš a jejich rozhovory byly prostříhány proti sobě.

V říjnu 1999 jsem konsternoval pražské historiky na konferenci uspořádané k desátému výročí pádu komunismu dotazem, proč na této konferenci vystupují pouze vítězové a nikdo nedal hlas poraženým; že je přece taková konference jednostranná. Bylo mi vysvětleno, že by poražení na takové konferenci vystoupit nechtěli, že by se i báli, a že to jsou kriminálníci... ZDE

Začátkem osmdesátých let připravila britské komerční televize dokumentární film o stíhání československých disidentů v Praze. Britští dokumentaristé chtěli do filmu zahrnout také oficiální vyjádření československého komunistického režimu. Docela mě pobavilo, že Jan Kavan, tehdejší provozovatel české disidentské tiskové kanceláře Palach Press v Londýně, proti tomu, aby v britské televizi kromě disidentů vystoupil i mluvčí československého režimu, tehdy zuřivě vystupoval, asi tak, jako dnes pan Miroslav Šuta.