Náhrada mzdy v případě nemoci byla důležitým cílem, ale výsledkem důležitého boje odborářů o lepší pracovní poměry v Německu. A trvalo to dlouho, než to právo na sociální jistotu v případě nemoci bylo zavedeno a bylo zavedeno nejen z finančních důvodů, ale také jako ochrana pro uzdravení a před dalším zhoršováním zdravotního stavu těch zaměstnanců, kterých se to týká.

Podle ankety v roce 2003 uvedlo 74% dotazovaných pracovníků, že v tom roce šli do zaměstnání ze strachu před výpovědí, přestože se cítili být nemocní. V roce 2007 to už bylo 77,2%. Třetina dotazovaných dokonce pracovala dál, ačkoli jim lékaři radili, aby to nedělali a namísto toho zůstali doma.

Dlouhodobě je s tím spojeno riziko těžkého onemocnení postižených, kterým lékaři doporučili, aby se před další prací nejprve uzdravili je na těch údajích ale taky rozdíl mezi počtem osob, které se cítily být nemocné, a těch, které lékaři oficiálně uznali zdravotně neschopnými.

Dodatečný finanční zisk z toho, že lidé jdou ze strachu do práce, i když jsou nemocní, se ztratí, když část těchto zaměstnanců pak těžce onemocní. A z hlediska humanity by přece měl počet těch osob, které byly uznány nemocnými a stejně pracují, být blízko nuly, nebo myslíte, že ne?...