Osvěta a informovanost rodičů je v této oblasti neuvěřitelně nedostatečná a představy naivní, avšak při rozkrývání, proč tomu tak je, lze příčiny spatřovat v citově nekomunikativních rodinách a v celkovém vývoji současné společnosti, preferující tzv. úspěšného člověka. To druhé by bylo smysluplné, kdyby hodnoty, deklarující skutečně úspěšného člověka (nikoliv ve smyslu co nejvíce získat, ale co nejvíce chápat), byly v lidech podporovány s cílem jejich širší a hlubší integrace v životě a nikoliv jen ve snaze uplatnit je na trhu práce, ve smyslu získávání výhod pro stále se opakující konzum.

Jak jsem už naznačil, rozdíl mezi duševní bolestí a traumatem je podstatný. Z psychologického hlediska je trauma prožitek či zážitek, který porušuje duševní rovnováhu, rozvrací osobnost člověka a činí ho nadále nejistým a labilním v societě. Podstatné ovšem je, že k tomu, aby se tak stalo, je nutné několik příčin, jež s duševní bolestí, jak se mylně společnost domnívá, až na patologické výjimky nesouvisejí. Trauma je totiž následným produktem nikoliv bolesti jako takové, ale bolesti vnitřně nepochopené a nezpracované.

Existují dvě vzájemně propojené příčiny, vnitřní -- existenciální a vnější - sociální. V obou rovinách jde přitom většinou o stejný problém, o emocionální útlum člověka, o sociální a citovou otupělost, o vzdělanostní nedostatečnost, jež je v prvém případě důsledkem vlivu nekomunikativních rodin a v tom druhém potlačováním některých životně důležitých témat ve společnosti. Ilustrativním příkladem je smrt člověka. V rodinách není interně nahlížena jako plnohodnotná součást života, ale jako tragická událost a ve společnosti je smrt tabuizována, případně mediálně devalvována.

Jak známo, tři věci ovlivňují život člověka : genetika (dispozice či předpoklady), výchova (tvorba či potlačování dispozic a předpokladů) a prostředí (sociální integrace s vybudovanými hodnotami), přičemž první dvě jsou subjektem jen obtížně ovlivnitelné. S těmito predestinacemi má potom člověk jen poslední svobodnou volbu, volbu prostředí a podle toho jaké si zvolí, jakými hodnotami se obklopí včetně svých přátel, takový vliv na něho prostředí bude mít. Například dítě vychované ve strachu je nedůvěřivé a obtížně navazuje kontakty, atd.

To jsou všechno známé věci, avšak lidé nechtějí vnímat souvislosti. Trauma je šok, vznikající v rozporu toho, co člověk bytostně cítí a jak je jeho prožitek v rodině a ve vnějším prostředím reflektován, do jakého hodnotového rámce je zasazen, v jakém klimatu je realizován, přičemž vše, včetně dispozic a výchovy se propojuje a vyúsťuje ve schopnost čelit duševní bolesti.

Jestliže dítě miluje oba rodiče a jeden z nich druhému ubližuje, vzniká v dítěti duševní bolest. Příčinou následně se vyvinuvšího traumatu je pak dlouhodobé setrvání dítěte v takovéto pro něho psychicky těžké a neřešitelné situaci. Dítě je v citové pasti, z které není úniku, protože nemá možnost realizovat své představy, ani svoji situaci změnit.

Pokud se ještě takové dítě stane nakonec věcí, o kterou se oba rodiče přetahují, skrze kterou se manipulují a vydírají, budoucí těžká neuróza dítěte na sebe dlouho nenechá čekat. Dítě se podobnému násilí neumí bránit, muselo by umět přestat mít zájem citově investovat do vztahu s takovými rodiči, což se nakonec v dospívání zcela logicky stane. Rodiče se potom diví a nechápou. Naproti tomu dítě, vyrůstající v citově komunikativní rodině s přehledným žebříčkem hodnot, je chráněno před destruktivními vlivy zcela přirozeně, díky schopnosti orientace, jež mu slouží jako obranná vakcína při volbě prostředí.

U takového dítěte se až na výjimky nemůže trauma patologicky rozvinout, neboť jeho duševní bolest je rodiči citově vnímána a evidována. Rodiče jsou oporou, neboť nenabízejí jenom pochopení, ale i komunikativní otevřenost s příslušným podílem odpovědnosti každého člena rodiny. Smrt proto v takové rodině nemusí být nutně chápana jako tragická událost, ale jako třeba akt slitování v případě, že jeden z rodičů nemocí velmi trpěl. Preference hodnot v rodině vytvářejí míru kvality schopnosti dítěte včlenit se do života. V módu "já" a "mít", odehrává se chápání vztahů vždy v rovině "vlastnit" a potom "ztratit". Ono "ztratit", znamená "být ochuzen" a cítit "prázdno".

Pro dítě z tohoto modelu rodiny se totiž může stát smrt jednoho z rodičů životním traumatem nikoliv v samotném faktu smrti, ale v nemožnosti prožít to, co spolu mohli vzájemně sdílet. Dítěti totiž zemře především možnost změny, nevratně mu odejde příslib vztahu, který dosud nebyl naplněn a už naplněn nebude. Například při autonehodě zahyne otec, který na své dítě nikdy neměl čas. Jde o nenahraditelnou ztrátu, neboť dítě nemusí být schopno v dospělosti realizovat svoji osobnost v jiných vztazích. Záleží v každém okamžiku na rodičích, neboť jaké preferují hodnoty, tak skutečně šťastné budou i jejich děti, které nebudou odkázány na stále lepší a lepší léky.