12. 10. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
12. 10. 2007

Koza pana Séguina aneb revoluce po italsku

"Ettore, co je u vás nového?"

"Představ si, máme tu revoluci!"

"No u nás o tom nepíšou, jaké italské noviny si mám koupit?"

"Naše deníky! No to si snad pusť spíš Al Džazíru, dozvíš se víc!"

Nicméně za několik dní se v italském pořadu Ballaró na toto téma mluví. A o několik dní později se dokonce mihne televizí půlminutový záběr z demonstrace.

"Já se jako občan cítím uražená!" a "Politika nereaguje na problémy společnosti a občanů." Beppe Grillo sehnal v univerzitním městě Bologni 250 000 podpisů pod petici za změnu volebního zákona.

Je nejvyšší čas, Itálie má hrozné problémy -- denní počet vražd je 10 a více, kupní síla s eurem průběžně klesá, jsou tu lidé, kteří mají penzi 300 euro na měsíc: krade se z hladu a navíc malí střadatelé přišli o úspory.

Když potřebujete něco od velké firmy, skončí vaše žádost na tom, že nemáte jiné číslo, než to zelené, a ten automat zřejmě nikdo neobsluhuje -- takže vy jste o něco požádal, ale už uplynul jeden dva tři měsíce, a vy nevíte jak dál. Nemluvě o problému s migrací a prostitucí. Samozřejmě se objeví nápad znovu zavést trest smrti. "My to ale nechceme." říká Ettore.

Ač byly noviny a televize na informace dost skoupé, v Itálii se o tom, co právě probíhá, všeobecně ví -- ale je to také proto, že Beppe Grillo je známý: je to komik, dělal politickou satiru -- pak urazil potentáta a musel z televize pryč. Teď bloguje.

Nejprve si vzal na mušku případ kapky rybího oleje v másle Parmalat -- což se samozřejmě prodávalo velmi draze jako high-tech úplně nové vylepšení stravy kyselinami omega -- za úplně jinou cenu. (Na stomililitrové lahvičce sladkého mléka Actimelu a registraci působivého názvu pro mléčnou kulturu L.casei imunitas by si Beppe určitě smlsl!) V Itálii poznají intelektuála -- a věří mu, je tam asi více demokracie -- nenechají ze sebe dělat blbce.. Pro Parmalat to skončilo tak, že musel nastoupit nucený správce.

V Itálii jsou ale také obezřetní -- nechtějí přijít o politickou stabilitu -- zároveň si ale spousta lidí uvědomuje, že tak jako dosud, to dál nepůjde.

(Už třeba případ Taranta -- nejenže se ztratilo asi 800 milionů eur od Unie na opravu starého města, radní si vypláceli z peněz na rozvoj a fungování města místo platů zlaté padáky každý měsíc. Pak si ratingová agentura všimla opoždění splátky 250 milionů, vyhlásila poplach -- a našel se člověk, který podal trestní oznámení. To už ale byly ulice dávno plné povalujících se odpadků. Sedět šli všichni, včetně starostky, která neprovedla nic, kromě toho, že to všechno tolerovala. Pak tam neměli několik měsíců nikoho -- a nyní si zvolili starostou komunistu. (Ptám se Sissi: "Co je to zač, tyhle pastelové domečky s balkónky?" "Ale, to byly obecní byty pro mladé rodiny a důchodce, to tu postavila ještě levice, když tu naposledy vládla." Čímž je mi to jasné -- vzpomněli si.) Starosta nemusel pracovité ekonomy ani moc hledat, místní intelektuálové se nabídli sami -- a začalo oddlužování zcela zadluženého města. Svoz odpadků se zorganizoval ekonomičtěji, poplatky za odvoz ovšem stouply -- což má mmj. ten následek, že místní podnikatelé rádi zapomínají zřizovat zvláštní popelnici na skleněný odpad. Lahve se tu nevykupují. Do říjnových voleb jde pestrá směsice stran a kandidáti se nechlubí zaměstnáním, odkazují na svou místní známost, na přezdívku, pod níž jsou známi, chtějí být kontaktní.

Moderovaný pořad Ballaró má bohužel k dispozici jen vyměřený čas. Všichni ve studiu jasně cítí, že politika neřeší problémy občana -- resp. že politici nedělají nic kromě pobírání peněz. A že by bylo lepší mít v politice nějaké pracanty a ne ty zkorumpované dědky, co tam jsou již padesát let a kteří, jako Berlusconi, léta dělali politiku tak, že za zavřenými dveřmi si se svými kamarádšofty něco soukromě upekli a zároveň vymysleli plán, jak to prosadit..

Do televizního studia si pozvali dva politiky: ministra spravedlnosti a ministryni pro rodinu (! sic, ještě jsem zjistila, že mají i ministerstvo pro vysoké školy a vědu), občas obrazovkou proletí statistiky, do pořadu jsou zařazeny vstupy pracovité zástupkyně odborů a promluví také několik intelektuálů.

Chvilku propírají prebendy členů rodiny pana ministra spravedlnosti (Masella?) Ten je rudý až za ušima a dozvíme se od něj zhruba toto: "Ale to moje manželka, je to velmi sympatická Američanka, lidi ji prostě mají rádi, vycházejí jí vstříc." Moderátor má ale ještě nějaké informace navíc.

Pak nám pustí statistické údaje o průzkumu, zda na současném stavu může vydělat spíše pravý střed nebo levý střed. Pak přijde na řadu statistika, kolik lidí si vyhledává a vyhodnocuje informace samo a kolik je s úsudkem závislých na přežvýkání někým jiným. Je to smutná statistika -- ale v průběhu týdne se ukáže, že z toho nikdo těžit nechce -- sami polici apelují na své kolegy, že osud italské politiky závisí na tom, zda budou projednány a schváleny dva zákony -- volební a fiskální -- něco za něco, politici budou smět být ve funkci jen dvě volební období, pak musí pryč a nahradí je noví lidé, ale zároveň stát od svých občanů požaduje, aby mu zaplatili každý rok na daních o cca 1000 euro více. Jinak ale již celá léta praktikují slevy na daních pro chudé -- nikoliv pro bohaté, jak se to dělá v ČR.

Ministryně pro rodinu si svůj kredit postavila na něčem jiném -- i ona chce v politice zůstat. Lehce si postěžuje na začátky akce Čisté ruce: "Začalo nás zasedat tolik a tolik, když jsme končili, bylo nás o dost méně, protože ty ostatní zatkli." Pak přejde ke svým volebním heslům "Chtěli bychom děti, ale ty děti přece něco stojí, kdo si dnes může dovolit více než jedno?" -- a pro větší sympatie těch bohatších argumentuje miliony výdajů. "Děti nám utíkají pryč, za současného stavu ani nedokáží nějak plánovat svoji budoucnost." Všechno to je pravda, všichni ve studiu jsou ale bledí a strnulí, protože je jisté -- tahle stejně jako ministr spravedlnosti nejlépe ze všeho umí poslouchat jen sama sebe.

Kde jsou řešení? Kde je diskuse? Co dělali celou dobu na ministerstvu, že předhazují jen hesla? Hádejte -- není možné ani najít člověka, který tam něco dělá, protože všichni spolu s pracovní smlouvou podepsali prohlášení, že nebudou o ničem mluvit, a jediné informace, které půjdou z ministerstva ven, budou ty, které připraví tiskový mluvčí. (Jako v ČR. Schválně se podívejte na financovaný výzkum zadaný českým Ministerstvem sociálních věcí, abyste věděli, jak jsou znalostně a intelektuálně na výši. Zadání je takové, že si můžete tipnout na výsledek -- a víte, že jediným výstupem bude určitě novinová zpráva -- tu byste ovšem dokázali napsat i bez výzkumu, stejně jako rozjet nějakou rozpravu o vylepšení právního zabezpečení nejen pracovního poměru, ale i dohod a drobných zakázek OSVČ na což mohla vzniknout studie již před deseti lety.)

Citují Beppeho: "V celé Itálii je tolik a tolik obvodů -- ale nikdy se nedozvíme, jak na kterém kdo hlasuje, jaká tam probíhala diskuse.." Zase zkouší chvíli diskutovat. Smete je nestranný pozorovatel: "Nezlobte se, ale to všechno, co jsem tady slyšel ... protistrana si stojí morálně podstatně výše -- je přece jasné, že je nutné bilancovat, čeho se dosáhlo, zda se doopravdy něčeho dosáhlo, co se nepodařilo a proč, jaké by měly být další plány.." Já dodávám: protože víme, že nejoblíbenější aktivitou našich poslanců je tzv. porcování medvěda (tj. co si ze státních prachů uškubnu pro podnikatele, co mi příště zaplatí kampaň) víme také, že při plánování co s penězi, si náš stát ani parlament nejspíš nedělá ani uvážlivou rozvahu, natož aby se do debaty o jednotlivých položkách mohli vložit nezávislí odborníci!

O týden později se v Apůlii sejdou ekologové a řeší problém snižování emisí.

O týden později mi Ettore sděluje, že se demonstruje i v Miláně. Ptám se: "Tak co, půjde ten návrh do parlamentu?" (Samotné by mi to připadalo neuvěřitelné, aby si poslanci dobrovolně schválili zákon, co jim samým zkrátí pobyt ve funkci.) "Hm. To asi zatím ustrnulo, ale vznikla jakási "lista civica" (seznam občanů) -- ještě to ale není politická strana."

Teta mé sousedky mezitím hlásí, že mezitím ještě stačila vzniknout další, mírně levicová strana Partito democratico. (Demokratická strana)..

Ettore září. "Momentálně tu je nejvíce demokracie za posledních x let." Ptám se Sissi na Di Pietra. "Ano, díky němu změnila naše politika tvář. Byl to soudce -- a iniciativně rozběhl vyšetřování, když si uvědomil, jak je italská politika -- ta vyšší i ta regionální -- zkorumpovaná. Jako soudce byl nedotknutelný a dělal to přes deset let. Jenže -- záhy zjistil, že zdaleka nedostane do vězení všechny lidí, kteří by si to zasloužili. Protože tyto kruhy mají hlavně bohaté styky -- támhle kamaráda jiného soudce, támhle policajta, támhle toho a toho. A každý pomůže. Nakonec se pustili do špinění di Pietra. Prý bylo kdysi nějaké auto -- na to neměl nárok, atd. Zkrátka Di Pietro sundal talár, oznámil své rozhodnutí vstoupit do politiky a proč tam jde, založil stranu Di Pietro -- a usadil se na ministerstvu pro infrastrukturu, kde alespoň kontroluje státní a veřejné zakázky. A píše články a povzbuzuje lidi, aby se proti korupci bránili. Ettore skepticky dodává -- "systém zvaný Úplatkov funguje dál -- jen jinak, mazaněji -- chcete něco? Dobrá, politik nevezme peníze přímo, ale jestli si budete něco pořizovat, on už vás pošle do správného podniku."

Další důvod, proč může v Itálii vůbec revoluce probíhat, je ten, že tato společnost je zvyklá spolupracovat, je zvyklá se sjednotit kvůli vyššímu cíli (např. když vybombardovali San Remo, založili kvůli jeho obnově známý festival písní) umí se nadchnout pro ideály, lidé jsou zde velmi věřící a plni soucitu, který se nebojí projevovat.

A jiné z důvodů: minimálně od devadesátých let byli lidé ve svých zaměstnáních značně sdíráni -- dřeli jak šrouby. A pak to euro. "Kdysi vyšla rodina s jedním dítětem s 1 000 000 lir (cca 20 000), dnes nestačí 1 500 euro! Nemůžeš nic." Alálie je chudý kraj. S příchodem eura se zaokrouhlily ceny (nejen v Apulii) -- co stálo deset tisíc, stálo najednou euro -- jenže to bylo skoro 1,5 krát víc! A leckteré podniky jedou jen v režimu celé euro, půl eura, drobné je nezajímají. To také zvýšilo ceny. (Otázka: mohlo by se stát, že se v ČR vše zaokrouhlí třeba na 14, 28, 42, 56? Bude stát rohlík 0,05 eura nebo 0,1 eura?) "Pět let nás všechny ožebračují." (Podotýkám, že nikdo neví, kde peníze získané navíc dnes jsou. Na ekonomice státu se totiž zřejmě neprojevují. Italské dluhy jsou ohromné a rostou.)

Mám v Itálii divan -- jen nevím, jestli to je v San Felice nebo v Locorotondo. Vedu zde fiktivní diskuzi s Beppem -- "poslyš, my také budeme mít euro --a zrovna v době, kdy budou na vrcholu nájmy -- a ve stejné době budou nejspíš chtít za studium na vysokých školách peníze. A naše děti, které už nyní místo pořádného studování většinou pracují, budou splácet půjčky, hypotéky budou brát nejspíš na 40 let a šetřit si samy na důchod a bez zdravotního připojištění nejspíš chcípnou na nemoci, které se dříve léčily. Poslyš -- nevíš, kde vzít sud střelného prachu?" "Ale vždyť vy už ho tam dávno máte! To je právě ta kombinace. Jen se neví, za jak dlouho a jak vybuchne, záleží na Vás, co to přinese. " Když se z Itálie vracím, najdu ten sud s prachem přímo u benzínové pumpy. Je to kniha. Napsala ji Naomi Klein. Na zadní straně se uvádí, že její první kniha se jmenovala No logo. Zadumám se, zda ještě platí Pythagorova větě a zda se ještě lije kyselina sírová do vody a ne naopak a pustím se do čtení. Nemám moc času. Název knihy zní: Šoková ekonomika aneb Nástup kapitalismu pohrom. Hezké, že. Takže problematický turbokapitalismus byl zřejmě jen procházkou růžovým sadem. Podívám se na několik stran -- "Jelcin udělal tuto chybu...", "tento africký vládce udělal tuto chybu". Nikde žádné "aby se -muselo by se".

Jde o manuál o vůdce, je mi to více méně jasné. Listuji dál a najdu odstaveček o progresivním postupu vytváření zisku v případě státního orgánu. Což mne nutí si vzpomenout, že jsem četla, že v americkém systému se do HDP započítávají všechny peníze, jež protečou soudnictvím, vězeňstvím a policií. A že tento systém je přímo zainteresovaný na tom, aby se soudilo a věznilo, případně perzekuovalo -- a čím větší budou muset být bezpečnostní opatření, tím více peněz policie dostane přiklepnuto.

Je smutně jasné, že tento systém nemá moc motivaci se zamýšlet nad prevencí a nad vývojem práva a společnosti k lepšímu -- nejen k větším svobodám, ale k promyšlenému fungování a lepšímu stavu společnosti, jeho fungování dostalo jiný akcent. Nechci to ani číst dál. Cizinecká policie a celní správa jsou již dávno přeorientované na vydělávání, s nějakým udělováním důchodů či dorovnáváním důchodů těm nejslabším se nepočítá a ze zdravotního pojištění vypadne každou chvíli něco -- začalo se brýlemi a zubaři, dnes se již stává, že své léky nedostanete ani s roztroušenou sklerózou, stejně jako nedostanete fotoaktivní léčbu při makulární degeneraci, bez toho, že byste vysolili stovky tisíc, při rakovině vám musí léčbu schválit ministerstvo. Musím si to koupit.

Kapitalismus pohrom -- bylo pro mne pohromou, když mi jedna distinguovaná Američanka vysvětlila, co si představuje pod pojmem solidarita ve zdravotnickém systému: prostě "moje příbuzná v Americe musí platit tolik a tolik (opravdu, dost strašná suma) jen proto, aby si mohla jít koupit léky, až je bude potřebovat! Ale stejné je to v každém státě na světě!"

Naše ekonomika už dávno ekonomií šoku je, a nemusí tomu být proto, že by zde myšlenkové dílo Naomi Klein bylo známo. Je otázkou PROČ tomu tak je. Ale už asi dvacet let tu nezní hlasy ekonomů věnujících se mikroekonomii, infrastruktuře našeho podnikání a soběstačnosti země, to je nápadné. Mezi jednotlivými odvětvími je propast -- někde se peníze jen sypou, jinde musíte strpět násilí, některé obory parazitují na jiných oborech. -- "Jak se vám daří?" "Inu, musí."

Životní náklady jdou nahoru, kdo jde nahoru s nimi, ten přináší státu peníze. Ale ne všichni jdou nahoru doopravdy, někdo má diametrálně odlišné náklady, jiný odlišně jinou životní situaci, běda když se něco stane. Onemocníte, zblázníte se, utrpíte úraz, jste moc starý, sežerou vás splátky. Padnete a nikdo se neotočí. Ale nejdřív společnost naučí neotáčet se Vás!

Lidé, kteří se neotáčí, na sebe neradi berou zodpovědnost za společensky dalekosáhlejší děje.. (Popíšu dále, jak vypadá naše zelené větrníkové podnikání.) Odbudete si svůj produktivní věk podle někým jiným naplánovaného ekonomického vzorce, tak, že váš život podle okolností tu více tu méně připomíná tanec mezi písty -- a pak můžete do penálu.) Bohužel, ty písty jsou stroje. Vy máte svou psychicku citlivost. Panující extrém mechanického odmetání všech, kdo padli a nefungují je také pohonem stroje na výrobu plněných rakví. Jediná společnost prosperity, která může existovat, je společnost, která dokáže nadřadit pohybu pístu nutnost dopřát svým členům ještě i jakési psychické fungování, totiž pohyb po tzv. Maslowově pyramidě směrem nahoru. Ale o tom budu psát, až se budu věnovat bezdomovcům.

Vyprávěla jsem oceláři v letadle, že z doslechu vím, že je tu spousta lingvistek, které pracovaly jako šrouby celý život a mají důchod 4000, že podobně na tom je mnoho žen, které měly více dětí nebo jim odplynula řada let při péči o nemocné či umírající příbuzné - a mají ještě méně. Že moje skoro sousedka dostala důchodový výměr na 2 900. (Bydlí v Praze, bude ji muset živit syn, ten založí rodinu těžko.) Ocelář se smál. Bavil se, on je za vodou, jede do svého sídla v Itálii.

Naše kultura ovšem dělá vše proto, aby egoismus a egocentrismus podporovala. Jak se ukazuje, lze na tom založit také veškeré politické působení -- noviny podají půl informace, vlastně jen ilustraci, jen jeden typ názorů, navíc v propagandistickém balení, trošku to nabijí hysterií, ještě umějí ukolébávat a hladit, když to politicky nic nestojí. A máme tu malý dvorek a dlouhý bič. A kdykoliv se bičem práskne, dostaví se, protože musí, ta správná reakce.

Uveřejněné hlasy pro radar a proti radaru? 10:1. Hlasy na obhajobu kritizovaného profesora Budila? Žádný, a příznačné je, že z kritiků se nikdo nenamáhal ani sdělit, o čem kniha Za obzor západu je. Ač tu bylo více stran, vždy se prosadila arogance zastánců ODS, jež ty ostatní vytlačila z komunikace. Podobně je pohrdáno malými straničkami, které se ucházejí o místo v zastupitelstvech -- a jejich řady jsou velmi pestré! A pak třeba problematika zelené energie.

Než jsem článek dopsala, snížil regulační orgán výkupní ceny zelené energie, ale zdá se, že ještě před měsícem byla pro zelenou energii stanovena více než čtyřnásobná výkupní cena než za energii normální -- a chlapíci, co o tom vědí a líčí na to, si již brousí zuby na Krkonoše ("no místní si myslí, že tam budou nové sjezdovky, ale budou tam mít větrníky s ochranným pásmem").

Zařízení je ovšem velmi drahé, protože politika termínem zelená energie pohrdala, ignorovala tento trend a tak nedošlo k tomu, že by dostal cílenou podporu výzkum a příprava projektu české výroby těchto zařízení. Dnes má taková vrtulka vysokou (a zjevně dost spekulativní, pardon "tržní") cenu -- asi 54 milionů. Ale "na to ti půjčí každá banka bez problémů, když máš místo a proměřený vítr. Víš, při tom tarifu a když máš dobré místo, se to zaplatí za dva roky, a pak už jen jedeš a investuješ dál."

Z Respektu se dozvídám, že vrtulkoví podnikatelé si zahráli se starosty krušnohorských obcí betla, teď už pojedou jen durch, je jasné, jak se asi budou angažovat v rozvoji místního podnikání.. Dali jim milion, dva. A je mi jasné, že to, co se tváří zeleně, je vlastně energetická lobby. Zelená energie z vodních elektráren dostáno nepřidala, ač povodí musí platit udržování rozsáhlých vodohospodářských děl -- a podle toho, co říkají, to jde z almužny těžko.

Jsem přesvědčená, že tuto tvorbu zisku někoho jiného zaplatíme nebo jsme již zaplatili my, drobní odběratelé prostřednictvím průběžného zvyšování cen elektřiny. Šokovém, jak jinak. Protože ČEZu nestačí prodávat přebytky za jiné, vyšší, exportní ceny, vede válku za vynucení si exportních cen na českém území. A nikdo se nás neptal. Nepovažuji za věrohodnou domněnku, že tyto vysoké výkupní ceny zelené energie kryje nějakým způsobem Unie -- a jestli ano, budou ty peníze chybět jinde -- a při jiném scénáři by to nebylo ani nutné.

Také všichni víme, že zisky, jež vznikaly snadno, mají velmi silnou tendenci se vznést a odletět někam na Bahamy nebo do jiné, další sféry politické korupce. Řešitelský úkol po čtenáře zní -- co teď: v jiných oborech, u velkých investičních celků se považuje za normální doba, za níž se investice vrátí, třeba také 10-20 let. Ale jde o velmi pozdní vstup do hry, teď už je v ní mnoho subjektů, a jejich fungování má na nás zásadní dopad. Také ne všude to fouká stejně a určitě je nutno zachránit vstup do hry pro subjekt typu obce, která se rozhodne hospodařit si s energií sama a možná trochu vydělat. Dobře si pamatuji, jak dokáží utahat nemilosrdná procenta banky. "Koupil jsem si jako první luxusní autobus v roce 1990, splátky jsem dokázal táhnout první tři měsíce. Pak skončila sezóna. Doplatil jsem to teď, fakturační cena autobusu byla dva miliony, zaplatil jsem osmnáct. Za dva roky skončí jeho životnost. Manželka mi mezitím onemocněla, chtěl jsem se věšet."

Rozhodně je toto memento příležitostí k tomu si uvědomit, že naše politika se angažuje způsobem, který není ani za mák etický a nemá nic společného s dlouhodobým plánováním všeobecné prosperity v zemi. Pro někoho vytvoří čtyřproudou vysokorychlostní dálnici, hromadu jiných uvrhne do potíží -- k letitému vynucování si vyšších cen ze strany vysoce profitního ČEZu a jeho padákových manažerů jen kývala. Takto byla ovšem založena tvorba našeho HDP -- "malí ať jdou k čertu -- prosperitu stejně dokáží vytvořit jen šelmy." Je těžké si vzít úvěr na 3 miliony, dokonce i na zajištěný export.. 30 milionů si půjčíte mnohem snadněji. Myslím, že v korektním spíči našeho politického establishmentu se tomu říká podpora elit.

V Itálii žil Gianni Rodari . A Gianni věděl, jak důležitá je výchova dětí. Co věděl, naučil učitele v Reggiu Emilia. Jede to v dobrých školách dodnes. Děti se učí třeba o Koze pana Séguina od pana A. Daudeta:.

Děti:

Walter: Daudet napsal příběh o koze pana Séguina a my se o tom bavíme, protože jsme s ním nesouhlasili.

Elvina: Daudetova koza utekla, protože chtěla svobodu, a vlk ji sežral. My jsme předělali příběh jinak.

Francesca: Pán řekl koze, že v horách je vlk, ale to jí říkal, protože ji chtěl držet ve vězení, aby od ní mohl získávat mléko.

Danila: Napsali jsme, že koza utekla a nalezla štěstí v horách na svobodě.

Miriam: Jako chce žít svobodně člověk, tak i ta koza chce žit svobodně.

Mario: Měla na to právo. Kdyby přišel vlk, mohly by ho všechny kozy dohromady zabít trkáním rohy.

Miriam: Já myslím, že Daudet chtěl poučit o tom, že když je člověk neposlušný, následují potíže.

Walter: Ale naše koza, když přetrhla provaz, neposlechla pána, který ji držel uvězněnou, aby jí bral mléko: v tomto případě to není neposlušnost, ale vzpoura vůči zloději.

Mario: Správně, protože on jí kradl mléko, zatímco ona chtěla být svobodná.

Miriam: Ale on mléko od kozy potřeboval.

Francesca: Jenže koza potřebovala svobodu. Pán mohl kozu vodit na procházky do hor a ona by mu dávala mléko.

Walter: Ale koza, jak říká Daudet, nechtěla mít okolo krku delší provaz: nechtěla provaz vůbec, ani dlouhý, ani krátký.

Francesca: Tahle pohádka mne nutí uvažovat o boji Italů za osvobození od Rakušanů.

Miriam: Když byli Italové volní, byli šťastní jako ta koza, když doběhla do hor

Tvrdohlavá Séguinova koza tu pořád ještě je. Malého dvorku a dlouhého biče má dost. Za těchto podmínek dojit nebude. Ona odchází do lesa. O vlkovi ví, ale momentálně jí vadí více sadistický pan Séguin. Doufá, že se může spolehnout na své rychlé nohy a pět smyslů. A určitě tam jsou i jiná zvířata! Možná ještě zkusí tomu Séguinovi vyrazit nějaké zuby.

Šípek pro mne také něco má:

"Hele mami, znáš tenhle? Ředitel blázince postavil okolo blázince sto zdí, protože blázni furt utíkají. A tak jsou zase dva blázni, co chtějí utéci. Jdou na to.

- Můžeš ještě? Ptá se ten první druhého, když přelezou dvacet zdí.

- Jo, můžu.

- Můžeš ještě? To když přelezou padesát zdí.

- Jo, můžu.

- Můžeš ještě? Mají jich za sebou devadesát devět.

- Už nemůžu.

- No tak se otočíme a půjdeme zpátky."

Šípek pokračuje.

"A znáš tenhle? - Znáš blázna, který řekne ne?"

Mám totiž dceru, která chce snídat v oboře, mýt se v lavóře, chce být pasákem krav! Prostě chce celý den zpívat si jen!

Na dům v Itálii ovšem nemám, v nejlepším případě bych se mohla vzmoci tak na pravý italský divan.

"Pozor! Myslím, že vidím vlka!"

Napadlo mne, že se množí hlasy, že přechod na euro vytvořil řadu problémů i ve Francii -- a že ten vlk by možná mohl být ministr Kouchner. "Musíme se připravit na nejhorší a to je válka." No, bez propagandy by války nebylo (viz další článek Hraje si s bombou). Ale bez války by se mohly v novinách začít objevovat také zprávy o demokratickém dění a pohybu občanské společnosti v Itálii a mohlo by se o tom začít diskutovat i jinde. Kde by pak byly poslanecké prebendy a zisky z politických techtle mechtle?.

Pozn.: rozhovor dětí převzat z knihy Gramatika fantazie, od Gianniho Rodariho, jež na svého českého nakladatele ještě čeká, ale přeložena byla s právy. Ostatně určitý kousek lze převzít ze vzdělávacích důvodů i zdarma.

                 
Obsah vydání       12. 10. 2007
14. 10. 2007 Britští konzervativci na vlně popularity
14. 10. 2007 Blairovští spiklenci v Brownově vládě jsou neklidní
12. 10. 2007 Putin varoval Spojené státy, aby nebudovaly raketovou obranu
12. 10. 2007 Al Gore dostal Nobelovu cenu, Klausovi unikla jen náhodou
14. 10. 2007 Ladislav Žák o globálním oteplování: Zajímavá, avšak nepodložená spiklenecká teorie Jan  Čulík
14. 10. 2007 Čulíkova potřeba poučovat, aneb globální politikum paniky Štěpán  Kotrba
13. 10. 2007 MF Dnes zesměšňuje jen sama sebe Petr  Wagner
12. 10. 2007 Proč by měl Václav Klaus Alu Gorovi pogratulovat Jiří  Paroubek
14. 10. 2007 Snad je jasno Ladislav  Žák
13. 10. 2007 "Gorovi" nebo "Goreovi"?
13. 10. 2007 Otevřený dopis Spolku výtvarných umělců Mánes: rektor VŠUP zneužil své postavení
14. 10. 2007 Kázání pro kostelový lid Zdeněk  Bárta
12. 10. 2007 Centralizace veřejné správy Milan  Šveřepa
12. 10. 2007 Čurdová: Talmanová jako "expertka na slaďování"? Anna  Čurdová
12. 10. 2007 Hraje si s bombou -- aneb naivním konstruktivismem vpřed! Kateřina  Amiourová
12. 10. 2007 Michael  Marčák
12. 10. 2007 Koza pana Séguina aneb revoluce po italsku Kateřina  Amiourová
12. 10. 2007 Nelehká úloha z trigonometrie, aneb proč není radar někde úplně jinde? Štěpán  Kotrba
12. 10. 2007 Radar v Turecku není možný: dvě třetiny Turků nesnáší Američany
12. 10. 2007 Ornitolog: Bude příroda radarem ovlivněna až 100 km daleko? Lubomír  Peške
12. 10. 2007 Klvaňa: Pouze závislí odborníci mohou spočítat vliv radaru
12. 10. 2007 Seriózní noviny takhle nevypadají Jan  Lambert
12. 10. 2007 Jak se obejít bez Ruska a přitom nezmrznout zimou
12. 10. 2007 Kaplický: Politika ODS proti umění Štěpán  Kotrba
12. 10. 2007 Čas na nitkách Martina  Straková
12. 10. 2007 Hrozí českým Zeleným vyloučení z Evropské strany zelených? Štěpán  Kotrba
12. 10. 2007 Radar na Petříně Václav  Dušek
12. 10. 2007 Není hajzl jako hajzl Milan  Cimburek
12. 10. 2007 Drahé služby České pošty půjde lépe zprivatizovat Pavel  Hojda
11. 10. 2007 Vzdělání je důležité Hynek  Bíla
8. 10. 2007 Bílá bude křtít gorilu, Noid další DVD Odhalení - Nové příběhy
11. 10. 2007 Aféra jménem Andula (VI. část) Josef  Brož
11. 10. 2007 Afghánistán dnes Daniel  Veselý
11. 10. 2007 Padouch, nebo hrdina? Pavel  Kopecký
11. 10. 2007 Co vše jsem si nepřečetl v českých médiích o válce USA proti Iráku Štěpán  Kotrba
11. 10. 2007 Podpořte přímou volbu prezidenta Tomáš  Franke
11. 10. 2007 Spojené státy přiznaly protiruské zaměření protiraketové obrany Lukáš  Kantor
11. 10. 2007 Nechci tučňačky, Klaus na Hrad Lukáš  Rázl
11. 10. 2007 Konec mlžení komise expertů prostřednictvím plukovnické prezentace
10. 10. 2007 Mobilní telefony jsou zdraví nebezpečné
10. 10. 2007 Včera se tančilo všude, aneb dříve bylo všechno lepší Michael  Volný
10. 10. 2007 Rozhodně nikdo jiný někde jinde se nemá lépe než já! Jan  Paul