Neměli bychom také zapomínat, že právě Rumunsko, stejně jako Bulharsko jsou těmi zeměmi, kde v nedávné době vznikly americké vojenské základny a tedy byly zde vytvořeny předpoklady pro trvalou americkou vojenskou přítomnost. S jistou dávkou fantazie se pak dá uvažovat o tom, že právě toto „rozmístění“ správných lidí na správná místa a ve správný čas je tím klíčovým předpokladem, jak dosáhnout takových cílů.

V Česku se dnes hraje nejen o americkou radarovou základnu – vždyť jen nesměle zaznívají hlasy, že by snad měla být součástí evropské obrany – a všimněme si, že je primárně chápána jako součást amerického obranného štítu. Hraje se spolu s touto základnou i o trvalou americkou vojenskou přítomnost v České republice.

Možná, že i v našich vládnoucích elitách bychom mohli najít podobné rysy, které připomíná uvedená profesorka v případě východoevropských zemí. Možná, stačí se jen pozorněji rozhlédnout. A také bychom si měli položit otázku, zda také v našem případě není či nebude použit podobný model, jak dosáhnout cíle - výstavbu radaru a tedy vojenské přítomnosti.

Klaus se sice k radaru vyjádřil v podstatě kladně, ale našinec pochopil, že to rozhodně není nikterak vřelé. Chladné ANO je totéž, co teplé NE. Klaus je realista a ví, že on o tom rozhodovat nebude. Že by druhý kandidát na prezidenta Jan Švejnar jako americký občan byl připraven jít aktivně proti zájmům vlastní země.... To je asi velmi odvážná konstrukce... Jen konstrukce. A dilema dvojí loajality k dvojímu občanství. Obvinění z vlastizrady může směřovat i proti prezidentovi, i když je zároveň občanem USA.

Možná, že ve světle těchto skutečností - tedy americké snahy dostat se do ČR s vojenskou přítomností a rozbít tím společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropy - už daleko více dokážeme pochopit některé podivuhodné obraty některých českých politiků. Těch eurooptimistů i těch euroskeptiků. Doposud ne nevýznamný opoziční politik Jiří Paroubek navštívil nedávno USA. Ještě několik týdnů před tím Jana Švejnara zásadně odmítal. Vrátil se z poznávacího zájezdu a najednou poznal, že Jan Švejnar není špatný tip a vlastně - že je to dokonce dobrý tip. Nejlepší možný kandidát. Jediný možný kandidát. Asertivita amerických demokratů při prosazování svých lidí je stejná, jako agresivita konzervativců při prosazování svého radaru. Konzervativci jsou kupodivu optimisté, co se týče technologií více, než co se týče lidí. Radar se dá v případě změny priorit rozebrat a zase odvézt.

Ještě méně je pochopitelná podpora pro kandidaturu Jana Švejnara u některých komunistů. Institut CERGE neprosazoval nikdy vůči jejich cílové skupině odpovědnou politiku v oblasti ekonomie. Naopak. Rozdíl mezi CERGE a CEP nebyl nikdy ani tak velký, jako mezi ČSSD a KSČM. Komunisté se také deklarovali veřejně jako zásadní odpůrci radaru. Zatímco špičky ČSSD tvoří na rozdíl od členské základny příznivci začlenění ČR do NATO, opatrní zastánci radaru a někteří jsou dokonce stoupenci nerozborného transatlantického bratrství... i v americké válce o ropu v zemích „terorismu“. Najdou se mezi nimi i tací hlupáci v zahraniční politice, kteří tomu uvěřili a z atolu Kwajalein se vrátili plni optimismu s fotografiemi krásných pláží. Jen členská základna si zachovává nekorupční názor na radar i USA a vytváří pro politiky před volbami do regionů neřešitelný problém, ve kterém jim jde o přežití. 70% podpory pro názor KSČM - to je tu poprvé. Z toho titulu je třeba posuzovat i nominaci Jany Bobošíkové v bitvě o Hrad.

Současná prezidentská volba tak má mnoho souvislostí. Patrně také proto jsou spory o ni tak vážné a vyhrocené. Je totiž stále zřetelnější, že v ní nejde o prezidenta, ale jde o něco mnohem zásadnějšího a vážnějšího. O naši budoucnost a o budoucnost Evropy... Jde o charakter euroamerické politiky.