15. 2. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
15. 2. 2008

K tajné či veřejné volbě

Nevysloveným jádrem diskuse je samotná povaha poslaneckého či senátorského mandátu

Petr Novotný

Poslanecký (senátorský) mandát můžeme chápat tak, že zvolenému držiteli (držitelce) na čtyři roky poskytujeme privilegium rozhodovat za nás. Držitel mandátu je odpovědný jen svému svědomí. Otázka, nakolik plní předvolební sliby, je otázka po osobním charakteru dotyčné osoby. Kandidáta volíme na základě jeho lidských vlastností, které předem známe nebo se s nimi před volbami seznámíme. Případně můžeme na toto seznamování se rezignovat a "outsourcovat" je na subjekty na to specializované - tedy na politické strany. Politická strana se stává garantem osobního charakteru kandidáta/kandidátky; jak to udělá, to je záležitost know-how politické strany.

Druhá možnost je chápat poslanecký (senátorský) mandát jako dočasné pověření dané osoby rozhodovat o věcech veřejných jménem voliče. V tom případě otázka svědomí ustupuje do pozadí, snad kromě základní osobní integrity. Držitel mandátu nemá hlasovat podle svého přesvědčení, ani podle pokynů své strany; má hlasovat podle přání volebního shromáždění (resp. volebního okrsku), který jej zvolil. Pro praktickou neproveditelnost toho, že by se držitel mandátu na každou otázku dotazoval svých volitelů (ostatně, k čemu by tam byl), je samozřejmě potřeba, aby rozhodoval samostatně. Vodítkem pro jeho (její) rozhodování ovšem nutně je to, zda je v souladu s vůlí jeho volitelů, nikoliv zda je v souladu s jeho (jejím) osobním přesvědčením či svědomím.

[Poznámka: Jsem si samozřejmě vědom úvah o přímé demokracii a o vypuštění mezistupně. Tyto úvahy považuji za nerealistické: Volič nemá dostatek času, aby pro všechna rozhodnutí zkoumal všechny podklady a vyhodnocoval jejich relevantnost a hodnověrnost. Tuto práci prostě musí přenechat někomu, kdo se na to specializuje.]

Je nasnadě, že držitelé mandátu prvního druhu mají hlasovat co nejtajněji to jde. Jen tak se vyhnou nátlaku, aby hlasovali proti svému svědomí. (Pro politickou stranu jako garanta integrity držitele mandátu je to samozřejmě komplikace - ale která oblast lidského konání je bez komplikací?) Voličům může systém pomáhat tak, že hlasování jednotlivých lidí je tajné, ale součty za politické strany jsou veřejné. Linie mezi oprávněným zájmem voliče a možnosti nátlaku na držitele mandátu je velmi křehká; je třeba kompromisů.

Stejně tak je nasnadě, že držitelé mandátu druhého druhu mají hlasovat veřejně. Jen tak mohou volitelé kontrolovat, zda jsou skutečně zastupováni; zda držitel mandátu dodržuje svoji část kontraktu.

Oba způsoby chápání mandátu jsou rovnocenné. A velmi často koexistují. Podle mého názoru je toto i úmyslem české ústavy: Volební systém v České republice, zdá se, přiznává poslancům mandát prvního typu a senátorům mandát druhého typu. (Zda je to vhodné, s přihlédnutím k rozdílu v pravomocích obou těles, je otázka nad rámec této úvahy.)

Aplikací obecného pravidla na volbu prezidenta se dostaneme k tomu, že Poslanecká směmovna má hlasovat tajně (připusťme možnost, že součty za strany budou veřejné) a Senát má hlasovat veřejně.

Je možné argumentovat, že společné jednání obou komor má zvláštní pravidla a tedy potřebuje speciální pravidla i pro hlasování. V tom případě je třeba se vrátit k prvním principům: Je volba prezidenta privilegium poskytnuté jednotlivým poslancům a senátorům? (Tajná volba.) Anebo je volba prezidenta výkonem projevu suverénní vůle lidu? (Veřejná volba.)

Vyplatí se sledovat, kdo ze zúčastněných zastává které přesvědčení. Lze odhadovat, že stejným způsobem chápe i ostatní záležitosti ohledně svého mandátu

Poznámka na konec: Milý čtenáři, pokud po přečtení předchozího textu soudíš, že víš, kterému z prezidentstkých kandidátů fandím, tak tě prosím, aby sis těch pár odstavců trpělivě přečetl znovu. Uvidíš, že mé sympatie v nich nejsou naznačeny.

Ad nespokojenost s vládou/mocí/"tím jak je to v Česku": V tomto bodě rozvinu úvahy Alexise de Tocquevilla.[*] Ten dává (již v polovině 19.století(!); je úžasné, jak jsou některé věci po staletí neměnné) do protikladu demokracii amerického a evropského typu. (V jeho rozdělení je typickým evropským zástupcem Francie. Anglii spíš řadí k Americe nežli k Evropě.) Jeden z nejvýznačnějších rozdílů je rozsah centrální moci. Americká demokratická moc vznikla zdola nahoru a dodnes si udržuje důsledky tohoto způsobu vzniku. Evropská demokratická moc vznikla nahrazením předchozího absolutistického zřizení mocí novou; rozsah a organizace moci zůstaly zachovány.

Americká centrální moc je sice nesmírně silná, ale její vliv na každodenní život je poměrně omezený. (Paradoxně, vzhledem k pozici Spojených států ve světě, má federální vláda větší dopad na lidi žijící mimo Spojené státy nežli na Američany samotné.) Kromě moci federální stojí moc jednotlivých států Unie, pod ní moc jednotlivých counties ("hrabství"?) a pod ní moc jednotlivých měst. Delegace moci je směrem vzhůru: Státy Unie delegovaly na federální vládu jen ty pravomoci, které na úrovni jednotlivých států řešeny být nemohou (typicky třeba zahraniční politika). Stejně tak například města delegují na counties pravomoci týkající se například výstavby silnic.

Je samozřejmé, že i v demokracii amerického typu dochází k postupnému utužování centrální moci (například v důsledku válek nebo rozmíšek mezi subjekty centrální moci). Jako každá moc, i centrální moc má tendenci růst. Roste jen velmi pomalu - tvůrci Ústavy si byli nebezpečí vědomi a snažili se mu předcházet.

Američan nespokojený s centrální mocí má tři možnosti: Může usilovat o výměnu představitelů centrální moci; může bojovat o předání části pravomoci zpět na nižší celek, například na stát; a může bojovat o vyjmutí pravomoci z dosahu jakékoliv moci, tj. fakticky navrácení delegace zpět na jednotlivce. Vzhledem k tomu, že centrální moc odvozuje svoji legitimitu pomocí delegace zdola, to je principiálně možné. Není nutné, aby se federální vláda vzdala pravomoci; stát Unie ji tu pravomoc prostě může přestat nadále dávat. (No dobře, dobře, zjednodušuji, Lincoln byl jiného názoru a válku vyhrál.) Důsledkem pak je mimo jiné i "soutěž krásy" jednotlivých mocí: Vláda státu se snaží občana přesvědčit činy i skutky, že bude danou činnost provádět lépe nežli vláda federální; vláda federální se snaží o totéž.

Evropská centrální moc je všeobjímající. Je to vlastně stará dobrá absolutistická moc, jen s kolektivním vedením a s volbami. Snaží se řídit každý aspekt života. "Nižší mocenská centra" (kraje, města apod.) odvozují svoji legitimitu shora: vykonávají to, co na ně deleguje centrální moc.

Evropan nespokojený s centrální mocí má o jednu možnost méně nežli Američan: Nemá pro něj smysl usilovat o předání pravomoci na nižší celek, neboť ten je jen "prodlouženou rukou" vlády centrální. Může si jen vybrat, zda nějakou pravomoc svěří státu či zda ji nechá neregulovanou; obě tyto možnosti jsou často špatné.

Jak to souvisí s úvahami o nespokojenosti s vládou, vládnoucími vrstvami, politikou a podobně: Tyto úvahy postulují (jde o tvrzení bez důkazu!), že evropský politický systém vykazuje obecnou vadu plynoucí z tisíce let historie. Bojovat s nespokojeností pomocí snahy o výměnu elit (různá ta Děkujeme odejděte) se míjí účinkem, neboť to nemíří k jádru problému. Bojovat s nespokojeností pomocí omezení rozsahu státu se míjí účinkem, protože navrhovaný lék není vždy lepší nežli léčená choroba. Bojovat s nespokojeností pomocí zvětšení rozsahu státu je principiálně nesprávné, výjimečně ale nutné jako náprava chyb plynoucích z přílišného omezení státu. Je potřeba chytit obludu za rohy: Je potřeba problém vyřešit tím, že pravomoci budou náležet nižší moci, která na centrální moci bude dostatečně nezávislá.

Pokud jste se současnou situací nespokojeni, neplýtvejte úsilím na neplodné cíle. Soustřeďte se na kaz v systému a pracujte na jeho odstranění.

Mimochodem, je paradoxní, že centralizace Evropské Unie k tomu možná vede. Vedle vlády na úrovni státu vzniká jakási centrální moc celé unie. Státní vláda na ní zůstává nezávislá. Centrální moc odvozuje svoji legitimitu pomocí delegace zdola; může dělat jen to, co jí jednotlivé státy umožní. Občan bude moci využít "soupeření" těchto dvou mocí ve svůj prospěch: Bude se moci uchýlit k jedné moci, kdykoliv jej druhá bude utiskovat, a naopak. Možná. Ukáže teprve čas - záleží na spoustě maličkostí. Na tom, jaké pravomoci budou delegovány. Na precedentech, jak jsou rozpory mezi státy a unií řešeny. A také na tom, zda dojde k podobnému oddělení mocí směrem "dolů" (na úroveň nějakých krajů nebo okresů).

A tím samozřejmě neříkám, že máte usilovat o Evropskou unii, pokud jste se současnou situací v Česku nespokojeni.

[*] Poznámka pod čarou: Český překlad Alexise de Tocquevilla jsem koupil ve výprodeji za deset korun. A neznám ve svém okolí nikoho, kdo by jej četl. Nechci z toho vyvozovat sociologické závěry, ale musíte uznat, že se samy nabízejí. Osobně se domnívám, že by měl být součástí vzdělání v rámci nějaké té "občanské nauky"; ne že by se měly ve výprodeji rozdávat za cenu papíru.

                 
Obsah vydání       15. 2. 2008
17. 2. 2008 Prezidentská volba a přímá demokracie Milan  Valach
16. 2. 2008 BBC: Český vůdčí politik zvítězil ve "zkažených" volbách
17. 2. 2008 Jana Bobošíková: Výsledek této volby se nám nemusí líbit, ale její způsob už nepřipomínal mafiánské tržiště Jana  Bobošíková
16. 2. 2008 Kdo koho zradil Milan  Daniel
17. 2. 2008 Hanba nám! Milan  Daniel
16. 2. 2008 Ministr Nečas má špatnou paměť Jan  Rovenský
16. 2. 2008 Pehe zveřejnil protestní nótu: vztahy Česka s USA se prý po zvolení Klause zhorší Štěpán  Kotrba
17. 2. 2008 Na Klausovo zvolení je možný ještě jiný pohled Jan  Čulík
17. 2. 2008 Lidi by spíš přestali kouřit, kdyby každoročně museli platit za oficiální povolení
15. 2. 2008 Václav Klaus: Jsme už úplně jinde, jen na to, co bylo předtím, nějak příliš rychle zapomínáme Václav  Klaus
15. 2. 2008 Jan Švejnar: Budu ctít Poslaneckou sněmovnu a Senát, byť to ústava nežádá Jan  Švejnar
16. 2. 2008 Další přeběhlíci... a prezident
15. 2. 2008 Prezidentem byl znovu zvolen Václav Klaus
15. 2. 2008 Opět neobjektivní ČT Bohumil  Kartous
15. 2. 2008 Jana Bobošíková: Hlava státu zmůže mnohé, když se nebude bát hlasitě hájit hodnoty a principy civilizované společnosti, když bude připravena sloužit lidem a ne posluhovat mocnostem Jana  Bobošíková
15. 2. 2008 Nepokrytá kampaň ve prospěch KSČM
15. 2. 2008 Co bych byl řekl na Hradě být předsedou KSČM Jaroslav  Čejka
15. 2. 2008 Nevysloveným jádrem diskuse je samotná povaha poslaneckého či senátorského mandátu Petr  Novotný
15. 2. 2008 Embargo je formou lži Jiří  Maštálka
15. 2. 2008 Čtyři otázky poslanci Maštálkovi Jan  Rovenský
16. 2. 2008 Stále neklidná Gruzie
14. 2. 2008 Řešení pro tajnou volbu: zaškrtnout, vyfotit, nehodit Štěpán  Kotrba
15. 2. 2008 Úmluva ILO o zákazu práce žen v podzemí Stanislav A. Hošek
15. 2. 2008 Nevydíratelný Bursík: Ani 70% občanů ho nepřesvědčí Vladislav  Černík
15. 2. 2008 O co vlastně jde Petr  Wagner
15. 2. 2008 Co mohou Srbové dělat s nezávislostí Kosova? Ivo  Šebestík
15. 2. 2008 Proč by měli Srbové vůbec něco dělat se samostatností Kosova?
15. 2. 2008 Strategie úspěchu Jan  Mertl
15. 2. 2008 Kdo se bojí Václava Klause ? Ivan  Veselý
15. 2. 2008 Proč se politiků Václav Moravec přímo nezeptá?
15. 2. 2008 Kterak nevyplácet příspěvky v nezaměstnanosti, aneb můžete jít do dolů Anna  Čurdová
15. 2. 2008 Peklo na zemi Sandra  Wain
15. 2. 2008 CERGE-EI je nepolitická organizace
15. 2. 2008 Skutečný motiv, proč se odkládá přijetí eura? Jan  Macháček
14. 2. 2008 Česká televize má "moderátorská esa"
14. 2. 2008 Ivánku, kamaráde ..... neblbni, kámo. Karel  Březný
13. 2. 2008 Co dělat a co nedělat Rudolf  Převrátil
14. 2. 2008 Volba prezidenta na ČT1 a ČT24 v pátek 15. února
15. 2. 2008 Demokracie ohrožena II.: Pod/vodná volba p/rezidenta Wenzel  Lischka
15. 2. 2008 Učebnice českých fyziků nejsou intelektuálním dobrodružstvím Boris  Cvek
15. 2. 2008 ŠK: Kritizovat materialismus exaktní vědy může jen blbec nebo pánbíčkář Boris  Cvek
14. 2. 2008 Metafyzika pana Tichánka Jiří  Štěpán
14. 2. 2008 Základní otázka, nejen filosofická Petr  Frish
14. 2. 2008 Metafyzické názory do fyziky nepatří Jiří  Šoler
14. 2. 2008 Errata, zneuznaní géniové a vynálezci dutoprostoru Štěpán  Kotrba
15. 2. 2008 Stanovisko CEVRO Institutu k osobě Martina Bacíka
14. 2. 2008 Britský soudce: Pouze vlastnit teroristickou literaturu není trestný čin
15. 2. 2008 Jiřina Jirásková pokřtí Lucii Bílou v roli malé černé gorily
14. 2. 2008 Je to normální, být jiný, neboli Obvyklý čas pro depresi se střídá s věkem šťastného života Uwe  Ladwig
14. 2. 2008 Interspar musí zaplatit pokutu půl milionu korun za porušování zákona
11. 2. 2008 Britské listy ukazují, že tudy cesta nevede
30. 11. 2007 Jací jsme
12. 2. 2008 Hospodaření OSBL za leden 2008