Zdá se mi ale, že se jedná o příliš hluboký zásah do postavení svědků, kteří se tímto způsobem dostávají na stejnou úroveň jako obžalovaní, ač se nepustili trestného činu a důvodem jejich nechuti svědčit mohou být i důsledky nezpůsobilosti státu zajistit jim spolehlivou ochranu před pomstou obžalovaného za svědectví v jeho neprospěch. Každé omezení osobní svobody občana je třeba vnímat jako velmi závažné krácení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Mělo by k němu proto docházet jen ve zcela nezbytných případech a co nejmenším rozsahu.

K opatrnosti při uskutečnění záměru by měla vést i smutná skutečnost, že stále dochází k nadužívání vazby jejím uvalením na obviněné, kteří později buď nejsou vůbec obžalováni, nebo odcházejí od soudu se zprošťujícím rozsudkem. Je nebezpečí, že rozšířením použitelnosti institutu vazby také na svědky by se dále zvýšil počet občanů, zbytečně dočasně zbavených osobní svobody.

Je otázka, zda zrodu nápadu předcházela řádná analýza využívání a účinnosti opatření, jež mají soudy v současnosti k disposici pro "umravňování" svědků, tedy zda se např. ví, zda byly absentérům řádně doručeny obsílky a v jakém rozsahu soudy využívaly možnosti pokutovat neukázněné. Pochybuji, že se v současnosti plně využívají existující možnosti. Uvalení vazby na neposlušného svědka bude -- doufejme -- možné pouze se souhlasem soudu, který je nutný i u vazby obviněného. Taková možnost ale existuje již nyní, nicméně využívá se nerada a málo. Narušování činnosti soudu neomluvenými absencemi při jednání by bylo možné stíhat jako projev pohrdání soudem. V praxi ale dochází k tomu, že státní zastupitelství zaujímají netečný postoj dokonce k oznámení o narušování soudního jednání opakovanou neúčastí žalovaného. Pro někoho by při tom možná pouhé předvolání k podání vysvětlení bylo popudem, aby se ve vztahu k soudu ukáznil. Je možné, že nechuť státních zastupitelství stíhat opakované neuposlechnutí soudní obsílky je jednou z příčin masového rozšíření tohoto nežádoucího jevu, takže změna praxe by předešla nutnosti zavádět do našeho právního řádu zmíněnou novinku. Sám jsem se stal svědkem souběžného maření jednání několika soudů a policejních součástí nedbáním obsílek jistým dovedou, který "v tom umí chodit". Příslušné státní zastupitelství se jeho chováním odmítlo zabývat s tím, že jak soudy, tak policie mají dostatek prostředků, aby si neposlušného našly a s použitím vlastních nástrojů přinutily k účasti. Za těchto okolností se mi zdá předčasné reagovat na vědomé podceňování státními zástupci škodlivosti nekázně svědků tím, že se zřídí zvláštní institut vazby svědka. Mělo by se začít od přinucení státních zástupců, aby jevu nekázně občanů ve vztahu k soudní obsílce věnovali patřičnou pozornost. Pokud totiž státní zastupitelství nezmění obecný postoj k opakovanému nedbání předvolání soudem, nová právní úprava by neplnila své poslání, neboť patrně by nikdo nevynucoval její účinky.