Tento spor začal Pavel Felgengauer, který je specialistou pro vojenské otázky. Ve svém článku dokazoval, že gruzínská armáda je možná nejlepší armádou mezi všemi armádami v postsovětském prostoru.

Podrobnosti ZDE

Uváděl, že když Gruzie se pokusila obsadit Cchinvali v roce 2004, kdy utrpěla velkou porážku, Saakašvili se z toho poučil. Podle jeho slov se Saakašvili cítí jako Petr Veliký v Rusku, protože si také myslí a dává to jasně najevo, že nejlépe ze všech chápe, co Gruzie a její lid potřebuje. Povedlo se mu údajně zlikvidovat korupci a hlavně provedl vojenskou reformu, o které se v Rusku jen mluví.

Především však začal zbrojit – v roce 2003 byl gruzínský vojenský rozpočet jen pouhých 30 milionů dolarů. V roce 2005 to již bylo 200 milionů dolarů a v roce 2007 ho dvakrát v průběhu roku zvyšovali až se dostal na celkovou sumu 1 miliardu dolarů. Pro rok 2008 jako minimum bylo vytyčeno 800 milionů dolarů, ale to bylo považované jen za začátek. Byla také vytyčena koncepce vytvoření velké armády o 100 tisíc mužů.

Armáda byla vyzbrojena zbraněmi z Izraele, Ukrajiny, Bulharska, České republiky a dalších. Modernizuje se její systém velení na bázi moderních navigačních systémů.

Hlavní však je změna lidského potenciálu. Vojáci dostávají na gruzínské poměry velmi vysoké platy – od 500 do 1000 dolarů měsíčně. Byly vybudovány nové vojenské základny blížící se západním vzorům. Sám Saakašvili velmi často navštěvuje vojenské jednotky, tráví s nimi mnoho času, stravuje se ve vojenských jídelnách, kde jedí důstojníci i vojáci společně, přespává na těchto základnách. Jak uvádí autor, něco takového by bylo v ruské armádě nemyslitelné.

Naproti tomu autor považoval možnosti armády Jižní Osetie za velmi omezené. Republika je značně vylidněná, protože odtud lidé kvůli trvalému napětí odešli a bezmála všichni mají ruské pasy. V Jižní Osetii nežije více než 30 tisíc obyvatel a proto možnosti mobilizovat do zbraně jsou omezené - mohlo by jít o zhruba 5 tisíc mužů. Také výzbroj je zastaralá a nemůže se měřit s výzbrojí gruzínské armády. Proto také autor předpokládal, že Osetinci nemohou v podstatě vůbec samostatně bojovat a dokonce se domníval, že ani nemají důvod se usilovně bránit, proto vyvozoval, že veškerá tíha bojů by musela ležet na ruské armádě.

Naproti tomu Alexandr Chramčichin, vedoucí analytického odboru Institutu politických a vojenských analýz se domníval, že situace Jižní Osetie v případném konfliktu vůbec není tak beznadějná.

Podrobnosti ZDE

Poukazoval na to, že Gruzie sice dostává zásilky zbraní z Ukrajiny, České republiky, Bulharska, Řecka a dalších zemí, ale většinou je to zastaralá výzbroj, která nemá velkou bojovou hodnotu. Podle jeho názoru nemůže být ani řeči o tom, že by gruzínská armáda měla čtyřnásobnou převahu. Také proto, že se nedá přesně určit, zda Jižní Osetie dostala nějaké zásilky zbraní z Ruska.

Také uváděl, že Osetinci budou bránit svoje území a proto budou bojovat s velkou zarputilostí a také s podporou dobrovolníků ze severního Kavkazu a to i kdyby Moskva se v případném střetnutí neangažovala.

Chramčichin zcela vylučoval, že by do případného střetu mohlo zasáhnout NATO. To se podle jeho slov omezí jen dodávky zbraní, pokud vůbec a to také proto, že Gruzínci nejsou na jiné zbraně vyškoleni.

Podle jeho odhadu mělo tehdy Tbilisi jedinou šanci – provést rychlý úder, kterým by se jim podařilo zničit nejvyšší vedení jak politické tak vojenské Jižní Osetie a to zejména pomocí operace speciálních jednotek. Pak by se mohlo využít vzniklého chaosu dezorganizace a provést rychlou akci, která by dokončila porážku Jižní Osetie. Upozorňoval, že provedení takové akce vyžaduje dosáhnout naprostou překvapivost útoku a proto by se měl provést tak, že takový úder bude následovat po etapě, kdy dojde k uvolnění napětí spíše než jako pokračování déletrvajících přestřelek.

K provedení takového úderu, který by zničil vedení republiky resp. zbavil by ji velení by bylo nutné soustředit vojska na hranicích Jižní Osetie jinak by efekt operace byl promarněn – prostě protivník nesmí dostat šanci se vzpamatovat z úderu a obnovit své síly.

K tomu, aby se podařilo skrytě soustředit vojska však sotva může dojít. Navíc pokusit se odstranit velení, když jsou tam ruská vojska jako mírotvorci nemá smysl – jejich velení je jinde.

Jak dál Chramčichin dovozoval, pokud by Tbilisi rozpoutala válku a prohrála ji, pak by to byl opravdu unikátní případ. Dosud se různé nepřiznaná území řešila buď silou, kdy metropole jednoznačně zvítězila – viz Srbská Krajina nebo Čečna, nebo metropole nakonec uznala nezávislost – Východní Timor a Indonésie anebo problém na desetiletí zůstal „viset“ – severní Kypr.

Ještě se nestalo, aby se metropole pustila do války a i podruhé by ji prohrála. To bude jen znamenat, že metropole není schopna obnovit svoji moc na tomto území a nemohu věřit, že by si toho Saakašvili nebyl vědom, uvažoval Chramčichin.

Podle jeho slov je Rusko v dilematu - když Gruzie zahájí válku, pak se Rusko může dostat do pozice agresora, který dobyl cizí území, Pokud to nechá být bude vypadat jako zrádce, který zradil své nejbližší spojence a zradil ty, kteří v Rusko doufali jako jedinou sílu, která jim může pomoci.

Chramčichin se dále i zamýšlel i nad možnostmi lidských zdrojů – uvedl, že některé věci se dají jsou jen těžko vysvětlitelné a snad i iracionální, ale je známo, že právě národy severního Kavkazu bojují s větším zaujetím než zakavkazské (např. za druhé světové války bylo relativně – ve vztahu k počtu obyvatel – nejvíce nositelů nejvyššího vyznamenání Hrdina SSSR mezi Osetinci). A podle jeho slov tuto zkušenost potvrdili i ozbrojené střety v devadesátých letech.

To, že Gruzínci bojují v Iráku ještě nic podstatného neznamená, protože tam stejně vykonávají jen strážní službu a v bojích se neúčastní. Je otázkou nakolik jim tato zkušenost může být užitečná, protože na Kavkaze je to úplně jiné bojiště.

Svoji úvahu pak zakončil varováním – Gruzie má plné právo obnovit svoji teritoriální svrchovanost i vojensky, ale nemá k tomu dostatek sil. Gruzii by se velice ulehčilo, kdyby se dobrovolně vzdala toho, co nemůže udržet a také nemůže vrátit k sobě nazpět. Takové řešení by její prestiž ve světě jenom mohlo zvýšit a nikoli snížit, jak se domnívají a podstatně by zlepšilo její vyhlídky dalšího rozvoje. Nakonec by si tyto autonomní republiky možná i pohoršily, protože Moskva by možná ztratila o ně zájem, který je často i konjunkturálního charakteru.

Je však jasné, že takové dobrovolné vzdání se části území se ještě nestalo. Jsou jen precedenty silového řešení. Ale to Gruzii určitě neposílí – minimálně v nejbližší perspektivě a maximálně nikdy.

O tom, že Osetinci velice dobře sledovali akce Tbilisi pak svědčí i rozhovor tajemníka Bezpečností rady Jižní Osetie Barankeviče (v podstatě ministra obrany), který již koncem července upozorňoval na rostoucí vojenské přípravy Tbilisi. Podle jeho slov se začali střídat po dvou měsících gruzínští příslušníci mírových sil. To je sice podle regulí, ale střídání mělo probíhat jednou za půl roku. Mělo to podle jeho názoru jediný význam – seznamovali se s terénem, ve kterém budou v budoucnu bojovat.

Upozorňoval, že v průběhu července Gruzínci zaujali pozorovací stanoviště na dominantních výšinách kolem Cchinvali, odkud mohli pozorovat celý region a kde předtím byli mírotvorci.

Podrobnosti ZDE

Varoval také, že Gruzie nemůže počítat se žádným blitzkriegem, protože je to hornatá krajina a útočníci uváznou o v pouličních bojích v Cchinvali.

Srovnáme-li tato data, pak je stále více patrné, že nešlo o náhlé rozhodnutí, ale o cílevědomé přípravy Gruzie napadnout Jižní Osetii. Zřejmě gruzínské vedení podlehlo představě o vlastní neomylnosti a představě, že opravdu má nejlepší armádu v postsovětském prostranství. Patrně spoléhalo na to, že než se ruský medvěd probere, bude mít již Osetii pod kontrolou a Rusku nezbude nic jiného než se smířit se ztrátou tohoto území. Možná, že k tomu napomohly ji některé úvahy v ruském tisku.

Hrubě však podcenilo svého protivníka. Nejenže se pustilo na naprosto zbytečného plošného úderu proti Cchinvali, které patrně skutečně vedlo k četným obětem na životech civilního obyvatelstva. K tomu posloužily právě raketomety, které tam také dodala Česká republika (jen by bylo dobré si uvědomit, že jedna salva z tohoto raketometu pokrývá plošně území několika hektarů, kde má velmi zničující efekt. Bohužel česká televize, která nám již několikrát ukazuje právě záběry na tyto raketomety v akci, neuvádí, že jde o záběry gruzínské televize a o úder na Cchinvali).

Je jasné, že ruská armáda byla připravena a toto střetnutí očekávala. Rozhodně svého protivníka nepodcenila – alespoň v prvních chvílích. Jednotky 58. armády, které v červenci prováděly manévry v podhůří Kavkazu si patrně tuto akci i nacvičily, zjevně očekávaly tento útok a proto byly schopny během několik hodin být v Cchinvali. Ne všechno však šlo podle ruských představ – sestřelení strategického bombardéru TU-22 bylo pro ruské velení velmi nepříjemným překvapením, protože se neočekávalo, že Gruzie má tyto prostředky. Bylo to také způsobeno tím, že Rusko nemohlo – vzhledem k omezenému rozsahu bojů – přikročit k plošnému zničení prostředků protivzdušné obrany – radarové stanice atd. Také proto má větší ztráty na letecké technice. Nelze vyloučit ,že to nepovede k dalším akcím.

Zdá se, že byly i vypracovány i scénáře, jak dál a scénáře o dalších možných důsledcích. Většinou to však bývá tak, že ne všechny důsledky se dají dopředu domyslet a někdy se situace vyvine jinak - také vinou zbrklého vedení vojenských akcí. Taková akce je také příležitostí k tomu, že se někde jinde ve světě může spustit jiná akce, která by jinak pro veřejnost byla těžko stravitelná.