19. 8. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19. 8. 2008

Špatná kniha o životě za komunismu

Můj dřívější kolega z laboratoře české firmy, kde jsem kdysi pracoval, pocítil v době normalizace šanci přivydělat si "literaturou" a do svých povídek, které mu tiskl občas Mladý svět, umisťoval době odpovídající - jak by se dnes řeklo "politicky korektní" - věty, jež s původním textem měly málo co společného, však zajišťovaly rasantností, jak se tehdy říkalo "pokrokových" obsahů, otištění v MS. Měl jsem mu tenkrát ony "pojistky tisku," jak jsem je označoval, za zlé. Byl ovšem pilný i jinak, naučil se anglicky tak, že mohl překládat anglické texty - měl jsem ale důvodný pocit, že nemá dost vnitřní morálky, aby si "nepůjčoval" celé překládané pasáže a nepomáhal si s nimi ve svých textech. Na onoho borce jsem si vzpomněl, když jsem četl Michaelem Volným velebenou knihu Dominiky Deryové. Uvědomil jsem si, totiž, jak jsem byl na svého tehdejšího kolegu tenkrát přísný. Po přečtení knihy D.D. mne mučí pocit, že bych se mu měl omluvit. Chudáček malá, literární, pomáhal si vždy tak nanejvýš jednou větou, mnohdy jenom frází a já jej za to tenkrát verbálně týral. To jsem samozřejmě netušil, že se dožiji doby, v které budou překonány tehdejší směšné "pojistky tisku" nejen v intenzitě, ale i v obsahu a formě - jenže pod jinou vlajkou a v jiném, demokratickém režimu. Mé zděšení je tak mocné, že se spolu s Beckettovým Murphym ptám "...kde to jsem, zda a kdy?"

Michael Volný u mne svou pochvalnou recenzí vyburcoval zvědavost do té míry, že jsem vzápětí koupil německý překlad Deryové, vyšlý u nakladatelství Diana Verlag pod poněkud zavádějícím titulem "Jak nás mlíkař zachránil před zkázou" (Wie der Milchmann uns vor dem Verderben rettete) a vyvolal tak tou knihou reminiscence na dobu, kdy tehdejší vládnoucí strana znovu zavedla censuru a pak jen občany masírovala svou propagandou a agitací, za současného škrcení či přímo likvidace skutečné české literatury. Reminiscence tehdy mnou vysmívaných pojistek tisku, o kterých jsem si naivně myslel, že byly jen produktem tehdejších poměrů, s jejichž koncem by měly teoreticky zahynout na úbytě. Ano, byl jsem naivní hlupák, neberoucí v úvahu, že cinkot stříbrných je za všech časů rajskou hudbou a že se dnes jen věci jinak jmenují, ale podstata zůstává stejná.

Obálka německého paperbackového vydání naznačuje, že u tohoto druhu "ženské literatury," budou listy knihy ulepené medem a vonnými mastmi. Kdo si dá tu práci s pořízením a čtením knihy - a nikomu to nedoporučuji - zjistí, že čpí rovněž sírou a dehtem, že tam nalezne spoustu věcných chyb, ale především agitačních sloganů a zuřivého, primitivního antikomunismu a polopravd ve stylu Radia Jerevan. Maně se mi připomněla věrohodnost neustále opakovaných blábolů náboženských zběsilců o lásce, znějící jako práskání biče. Není divu, že Volný za touto propagandistickou slohovou prací nepostřehne nesrovnalosti, které z textu vyčnívají jako sláma z bot. On, stejně jako Furmanová, znají "komunismus" jen v dětsky zažitém, či jim sděleném, primitivním "prvním plánu". Furmanová zřetelně nemá literárních zkušeností a podlehla dojmu, že lehce zvládne použitou ich formu vyprávění šestiletého děvčátka a uniklo ji, že tato forma je jednou z nejtěžších - nakonec se do ní nikdo nehrne. Nebo, že by se snad už dopředu snažila vyhnout kritice z používané šustivé propagandy odkazem na stylizaci do dětské povrchnosti?

Michael Volný zřejmě vypozoroval četbou BL, co zabírá na vydavatele BL a podle tohoto mustru udeřil směle do českého kulturního establishmentu, by za beranidlem ušlechtilého spílání na všechny, kteří hází jeho literární favoritce pod její krásné nohy zaprděné české klacky, tlačil tuto "talentovanou, začínající umělkyni" i na český literární Parnas. Volný věděl, že může napsat cokoliv, protože Jan Čulík nikdy nebude mít dost času, aby knihu přečetl.

Nedivím se, že klanem Furmanových napadaná "oficiální" literární kritika dává od té knihy ruce pryč. V prvé řadě zřejmě neexistuje český překlad a těžko se někdo bude obtěžovat nějakými prvotinami v Čechách narozených třiatřicetiletých baletek, píšících americkou angličtinou o raných osmdesátých letech, tedy o době tzv. normalizace, kdy autorce bylo kolem šesti let. Stačí ostatně, aby si někdo dal tak na půl hodiny práci a začetl se namátkově do pasáží, které v knize nalistuje. Takovým namátkovým čtením ovšem přijde o to, co mu poskytne pečlivé čtení knihy paní Deryové, totiž krásné příklady logických nesmyslů, nesmyslů prostých i nesmyslů rozvitých. Čtenář si totiž po mocném emocionálním výbuchu jimi nesmírně posílí své ego - i kdyby se nacházel v lehké depresi, potěší se zjištěním, že na světě jsou lidé, kteří, velice decentně řečeno, jsou na tom intelektuálně mnohem hůře.

O tyto "špeky" bych se rád podělil. Přeložil jsem proto z německého vydání pár úseků knihy.

Na straně 21 německého vydání se píše o topografii secesní vily v Černošicích, kde rodina autorky žila :

"...Svah na kterém jsme bydleli, byl velmi příkrý, takže naše vila ležela na třech úrovních. Garáž stála úplně nahoře, a odtud se dalo zahradním chodníčkem dostat do přízemí, kde ve dvou místnostech žila naše rodina; třetí místnost zůstávala stále zamčená. Nedbalovi bydleli v prvním poschodí, kde se nacházela i koupelna, a pan Kozel bydlel v suterénu vedle kuchyně..."

Pár stránek dále (str.44) se můžeme dočíst, jak si na Štědrý večer zazpívala rodina u klavíru:

"...Moje maminka nezpívala, protože nebyla dobrá zpěvačka, ale byla skvělá klavíristka a uměla zahrát všechny vánoční písně z listu. Stála jsem na stoličce a převracela ji noty. Vždy se na mně usmála, aby mi dala vědět, kdy mám list obrátit. Zpívali jsme oddaně a ignorovali Nedbalovy, kteří nepřeslechnutelně bouchali smetákem do stropu..."

Pozorného čtenáře napadne, jestli by Nedbalovi neudělali lépe, kdyby dupali do podlahy...ale přece nemůže čtenář od baletky očekávat, že nebude "opisovat" krásné fráze...

Když jsme ale u těch "malých nedorozumění," které se Deryové vloudily do její epochální knihy, nemůžeme přehlédnout odstavec představující pro americké a jinak poměry neznající publikum Chartu 77 ze strany 248. Přeložené scéně předchází náhodné setkání jejího otce s dr. Šternem, který zrovna nese domů urnu s popelem Františka Kriegela, kterou nalezl na toaletě na Hlavním nádraží.

"...Stálo mne to rok a půl času, vyprávěl pan Štern temně. "Neustále jsem naléhal na Ministerstvo vnitra a až včera mi zavolal nějaký anonym, který mi poradil, abych se podíval na toalety velkých nádraží. Musel jsem prohledat pět nádraží, než jsem popel našel."

"Ježíšmarjá!" Můj otec kroutil hlavou."Ti lidé jsou taková hovada! Teď vydali nový zákon, který vyžaduje, že všichni taxikáři musejí pracovat jako špicli. Pomalu už to začíná být směšné. Já jsem se už dostal do bodu, kdy mne napadá, že jsem vlastně stejně dobře mohl podepsat Chartu. Už nemám co ztratit."

Charta 77 byl dokument lidských práv, který sepsal Václav Havel a Pavel Kohout a který po komunistické vládě požadoval respektování základních principů Ženevské konvence. Kdyby můj otec Chartu podepsal, objevilo by se jeho jméno na oficiální listině disidentů Radia Svobodná Evropa a to by pozornost tajné policie ještě více upozornilo na jeho aktivity.

Dr Štern se otočil a podíval se na mne. Seděla jsem na zadním sedadle, zabalená do deky a třásla jsem se v náručí matky.

"Nebuď hloupý, Jardo. Mohl bys moc ztratit," zamyšleně tiše dodal..."

Michael Volný, ve své radostně nadšené recensi "Ženevskou konvenci" Deryové buď přehlédl, neb mu tento pojem nic neříká, nebo obratně tuto, pro dnešní americkou administrativu trapnou otázku, vynechal. Nezbývá, než abych se opovážil paní Deryovou informovat sám. Ženevská konvence, milá paní Deryová, se týká zacházení se zajatci. O tom je sice v časech Guantanáma a Abu Ghraib lépe nemluvit, zvláště když tak směle bijeme ty bolševiky. K časovému období, které tak citlivě a zajímavě popisuje paní Deryová, se chce dodat, že autorka možná měla na mysli Helsinky. Ale to je přece všechno jedno, Ženeva, nebo Helsinky, Američané to stejně nerozeznávají a pro ty je kniha přece američtinou psaná, tak co, ne? Co však dělají ti nesmírně vzdělaní chlapci a děvčata u Pinguina, či Diana Verlag, že jim takové pitomosti nepadnou do oka? Že by o tom neměli páru, jak spiklenecky teoretizuji - nebo, že by se snad spletl přímo pan inženýr Furman, tehdejší taxikář a rafinovaný bojovník třetího odboje?

Z německé verze knihy jsem přeložil kromě jiného taky úsek, který je dost charakteristický pro celou knihu. Z vodovodního kohoutku musí vytékat v Černošicích hnědá voda, jak jinak... Dalo by se to přehlédnout, kdyby podobnou mizérií nebyla naplněná celá kniha - bez jediného positivního záchvěvu. Jenže na prvním místě mého zájmu podvečerní scéna z přístavby dalšího patra secesní vily v Černošicích nebyla. Mou pozornost upoutalo až vyprávění autorčina otce o svém dětství v Ostravě.

str.83...

"Podívej tatínku, jakou hromádku cihel jsem očistila!"

"Hodná holčička," řekl se smíchem. Kdybych byl kapitánem, jmenoval bych tě prvním plavčíkem a pak bychom spolu vypluli na rozbouřené moře."

Začervenala jsem se hrdostí a on začal napouštět do vany vodu. Proud hnědé vody se vyhrnul z kohoutku a otec odevzdaně čistil vanu houbou.

Jakmile začala téct čistá voda, ucpal odtok zátkou a čekali jsme dlouho, než defektní boiler naplnil vanu vodou. V údolí se pomalu stmívalo. Otec vytáhl kapesník a rozprostřel jej na zaprášených pytlích cementu.

"Sedni si tady," řekl mi. Sedl si na vedlejší pytel cementu a zapálil si cigaretu.

"Budeš dnes v noci jezdit svým taxíkem?" zeptala jsem se jej.

"Ano," odpověděl, zívaje. "Ale napřed se pokusím dostavět tu stěnu."

"Proč vlastně chceš udělat tu střechu vyšší?" zeptala jsem se. "Mně se ten dům líbil, tak jak byl."

"Nedělám prostě vyšší střechu," odpověděl."Přistavuji ještě jedno poschodí, abyste měly každá svou vlastní místnost - ty a Klára."

"Chtěla bych mít svůj vlastní pokoj," řekla jsem.

"Budeš ho taky mít," řekl. "A bude mít velká okna, aby ses mohla dívat ven a budeš mít mnoho místa k hrám. A později, až budeš dospělá, budou i tvé děti mít kde bydlet. Rozumíš, já vlastně stavím ten dům pro tebe a Kláru.

"Měli tví rodiče taky dům?" zeptala jsem se.

"Ne. Něco takového si nemohli dovolit," odpověděl můj otec."Oni byli velmi chudí. A kromě toho byla válka, a my jsme bydleli mnoho let ve sklepě. Už jsem ti o tom někdy vyprávěl?"

"Ne". Měla jsem ráda, když mi otec vyprávěl své příběhy.

"To bylo tedy tak. Němci obsadili ještě před začátkem války naši zemi a vyráběli dost velkou část svých zbraní v českých továrnách. Když pak Spojenci začali bombardovat Německo, shodili taky dost pum na nás."

"Oni bombardovali tebe?" zeptala jsem se.

"Mne osobně ne, ale na Ostravu shodili dost bomb," vysvětloval. "Tví prarodiče a já jsme bydleli hned vedle továrny, kterou Spojenci chtěli za každou cenu zničit. Byla to chemická továrna Ritkers, která vyráběla pohonné látky pro německé rakety V-1 a V-2 a v ní bylo všude tolik raketového benzínu a výbušnin, že by to vymazalo půl města, kdyby Spojenci tu továrnu trefili."

"To bys vyletěl do vzduchu!"

"Měli jsme neuvěřitelné štěstí," řekl otec. "Vždy, když se rozječely sirény, zapálili dělníci několik sudů s dehtem, takže se nad továrnou vytvořil mrak černého dýmu. Když po půlhodině přiletěla anglická letadla, nic neviděli. Proto shodili své bomby prostě doprostřed toho mraku. Shodili jistě tisíce bomb na Ritkerse, ale z nějakého důvodu se trefili vždy vedle."

"Kde ty bomby spadly, tatínku?" zeptala jsem se. "Spadly na domy, kde bydleli lidé?"

"Ty bomby dopadly na čtvrť dobře situovaných lidí, která stála na druhé straně továrny. Jsem si jist, že Spojenci nechtěli těm lidem nic udělat, ale přitom zahynulo mnoho stovek rodin. Rozumíš, taková je válka. Ta zabíjí nevinné lidi."

Shodou okolností a bez vlastní viny jsem se narodil a pomalu čtvrtstoletí prožil v ostravské městské čtvrti, která od popisovaného místa, kde autorčin otec bydlel, není tak vzdálená, snad kilometr. Topografie místa jest mi tedy důvěrně známá a to je má zřetelná smůla.

Maně se při čtení nejen těchto pasáží knihy vybavuje vzpomínka na Radio Jerevan s klasickým - "...v principu je to pravda, ale...".

V prvé řadě mne zarazilo, že se německá překladatelka Barbara Röhl nepozastavila nad autorkou chybně psaným názvem firmy Rütgers a opsala bez námitek autorčinu chybu v podobě jakési fonetické verze...

Vnucuje se škodolibá poznámka -"...jaký šel, takového potkal..." Na to přirozeně rovněž není omluva.

Nuž, konkrétně k věci. "Teerfabrik Rütgers" zpracovávala dehet z nedalekých koksoven, které onen dehet produkují jako vedlejší, ale velice významnou surovinu organické chemie. Z dehtu (německy "Teer") se destilací izoluje celá řada aromatických sloučenin - zde odkazuji na všeobecné vzdělání, které poskytuje - či poskytovala - základní škola a internetová stránka nástupnické společnosti - http://www.deza.cz/vgs/deza/index.php?page=history

Dehtové produkty jsou hořlavé, některé více, některé méně, ale žádná z nich není výbušninou. O tom, že žádný "raketový benzín" neexistuje, se až ani netřeba zmiňovat - autorčina kalkulace - nebo jejího otce - že by půl města lehlo popelem, kdyby se Spojenci trefili, je velice nadnesená spekulace. Továrna by prostě vyhořela a okolí by trpělo podstatně méně, než dopady bomb. Nakonec Rütgers by nehořel poprvé a naposledy. Čas od času došlo k výbuchu a požáru, ale vše se zase postavilo znovu a jelo se dál. Ty výbuchy ale patří k věci, jako třeba občasné výbuchy methanu v dole, nebo překrásné příklady volosti, když se někdo chce podívat do sudu z benzinem, kolik ho tam ještě zbylo a posvítí si zapálenou sirkou...

A pro naprosté historické hnidopichy - Ostravu bombardovali především US Air Force ze svých základen v Itálii - jako kupříkladu nejtěžší nálet patnácté letecké armády s 400 B24 (Liberator) 29. srpna 1944, jejimž cílem ale nebyl Rütgers, nýbrž ostravská rafinerie ropy - tzv. Petrolejka. V podstatě je to stejný druh chemické továrny, principiálně podobná palírně kořalky - jen zpracovává rozdílné suroviny. Na rozdíl od britského královského letectva, které bombardovalo cíle v Německu v noci, bombardovali Američané ve dne z velkých výšek svým klasickým kobercovým stylem a přesnost jejich útoků tím právě silně trpěla. Zmíněný nálet tak postihl především Vítkovické železárny a dosti byla i zasažena vnitřní Ostrava, tedy klasické kolaterální škody ( jenže ty byly vynalezeny až o půlstoletí později za tzv. humanitárního bombardování - za druhé světové se zabíjelo napravo, nalevo, bez ohledu na jakési humanity.

Jiná náhodná citace ze str. 39 německého vydání:

"...Když komunisté převzali moc, zničili naši městskou mentalitu tím, že nutili donášet na sousedy, přátele a dokonce členy rodiny kvůli antikomunistickým aktivitám. V dřívějších letech byly vynesené tresty za takovou činnost tak tvrdé, že zničily jakýkoliv druh důvěry mezi sousedy a přinutili lidi v městských čtvrtích k životu ve stálém strachu. Po jisté době ustoupil tento strach tupé poddajnosti. Sousedé se navzájem oslovovali "soudruhu" a projevovali velký obdiv socialistickému státu. Čtyřicet let jsme se tak chovali a dívali jsme se unaveně a resignovaně, jak se naše domy rozpadaly a ulice nebyly nikdy opravovány. Hovořili jsme nesmysly, které od nás systém vyžadoval a systém nás odměňoval levným alkoholem, velkým počtem státních svátků, dorty a salámem. Žádný odpolední čaj na obvodních politbyrech se neobešel bez dortíků v papírových manžetách; žádná kuřácká přestávka v hospodě na rohu se neobešla bez několika rychle vypitých piv a tučného buřta s hořčicí. Většině české dělnické třídy stačila nudná, jednoduchá zaměstnání v státních službách a nějaká oslava spojená s opekáním buřtů o weekendu, aby se tak přečkalo tvrdé časy komunismu. A přesně na to se spoléhala vládnoucí moc..."

Takovými "osvětovými odstavci na kapitalistický způsob" se kniha jen hemží. Jsou to vzpomínky či vyjadřování šestiletého dítěte? Obávám se, že Deryová píše to, co tuší, že se po ní bude chtít u "našich amerických přátel," tedy u Penguina - ano jakési "pojistky tisku - ale ne takové ty malé, skrovné, které mne nadzvedávaly ze židle druhdy za normalizace. Když už, tak už a pořádně, ať to stojí, co to stojí. Český čtenář by si pomyslel své, když si Deryová stěžuje na "velký počet státních svátků" či na levný alkohol, dorty a salámy, kterým si režim kupoval občany. Když nic jiného, mohla si vzít aspoň do ruky dnešní český kalendář - ovšem na Sardinii, kde umělkyně nyní žije, to je pro ni zřejmě problém.

Jako červená nit se knihou nese rodinný spor mezi rodiči autorky a "zlou" babicí - "Rudou hraběnkou," jinými slovy tchýní autorčina otce. Tato osoba, s kterou v knize autorka vlastně nepřichází vůbec do osobního kontaktu, je vykreslena jako zarytá, kovaná, "konservativní" komunistka. Do tohoto obrazu však nějak nepasuje jiná autorčina informace, že se v postavě "Rudé hraběnky" jedná současně o bájně bohatou osobu, která zdědila několik domů v Praze - mimo jiné i ten v Černošicích, kde bydlela autorka Deryová se svými rodiči a sestrou. Ale budiž. Opravdové důvody těžkého rodinného konfliktu nejsou samozřejmě předkládány - to, co je předkládáno v knize, je spíše pokus vytvořit legendu, prostřednictvím politicky korektní frazeologie.

str. 24:

"...Moje matka byla štíhlá a hezká a vlastnila stejné oči a tajemný úsměv jako Mona Lisa. Důvěřovala svým snům a předtuchám, ale byla taky velmi vzdělaná. Můj otec bral život jako denní boj, moje matka proti tomu viděla věci z vyšší perspektivy. Byla vnučkou zakládajícího člena staré komunistické strany z předválečných časů, a poté, co komunisté převzali mocenskou kontrolu v zemi musela přihlížet, jak její rodiče zneužívali moc, kterou zdědili. Rodiče mé matky patřili ke komunistické elitě, která vyzvala Rusy, aby vpochodovali do Československa. Byli pohádkově bohatí, ale když byla moje matka malá, neuniklo ji, jak velký strach měly rodiny jejich přítelkyň před její matkou. Zatímco ve věku, kdy jiné ženy se oblékají nenápadně, byla má babička všude známa jako "Rudá Hraběnka".

Tehdy, v padesátých a šedesátých letech se bohatí členové strany chovali v Praze doslova jako králové a královny. Moje matka, která už dříve přečetla všechny komunistické spisy, pozorovala zděšeně, jak její rodiče a jejich přátelé manipulovali nejen systém k svému vlastnímu prospěchu, nýbrž taky zničili každého, kdo se jim postavil. Nakonec se vzepřela tím, že si vzala mého otce, syna továrního dělníka z hornického města Ostravy. To byl jeden z paradoxů života: Rodiče mé matky, kteří zbohatli vzýváním dělnické třídy, nenáviděli mého otce od prvního okamžiku. Ten prostý člověk byl jen krásná theorie, ale za žádných okolností si nesměl jejich dceru vzít. Tak se stalo, že moje matka a její rodiče se roku 1968 ocitli na protilehlých stranách politické barikády a dva roky po ruské invazi se mé matky její rodiče oficiálně zřekli. Moje matka a můj otec byli vyloučeni ze strany a museli žít v jednom domě s lidmi, kteří je udávali.

Můj otec byl především rozhořčen nad zradou staré stranické gardy; ale má matka zažila, jak se její rodiče vyvinuli v lidi, kteří chtěli svou zemi zbavit nezávislosti, a tato zkušenost jí zlomila srdce. Rodiče mé matky vlastnili vše, kromě morální integrity, a o co více těžili z komunistického režimu, o to byli cyničtější a zatrpklejší. Má matka na to reagovala tím, že se již v mladých letech rozhodla žít poctivě. Lehké to nebylo. Socialismus sovětského stylu vyžadoval jistou morální vlažnost, a můj otec uměl zvláště dobře objevovat skuliny v systému. Kdyby se mí rodiče nevzali, mohlo by se dost dobře stát, že by můj otec podlehl politickému pokušení, nebo by stát moji matku zničil. Ale dohromady tvořili nevšední směs: nepodplatitelnost a vůli k boji. Mí rodiče měli často příležitost obětovat své ideály, ale nikdy to neučinili. I když jejich život byl často těžší než bylo nutné, byl to přesto život, který si zvolili, a litovali toho zřídka..."

K tomuto odstavci dlužno ovšem podotknout, že ona secesní vila v Černošicích, kde Furmanovi "museli žít v jednom domě s fízly" patřila dílem - lépe řečeno dvěma - oné "Rudé hraběnce". Rodiče autorky vedli s Rudou hraběnkou dlouhý soudní spor, v kterém to sice ve třech instancích vypadalo tak, že jej prohrají, nakonec však zvítězili na celé čáře. Autorka v knize nabízí ústy oněch "zlých" sousedů Nedbalových i jinou variantu podstaty soudního sporu - že Furmanovi naopak chtěli získat dům pro sebe, poté co "vyhnali" z něj Rudou hraběnku, chtěli vyhnat i ostatní nájemníky. Logičtější varianta se nabízí sama - jak se dopadlo, stojí rovněž za přeložení.

str.45

"...v dubnu se mí rodiče odvoláním k Nejvyššímu soudu pokusili překazit Rudé hraběnce, aby nás vyhodila na ulici. Právoplatně patřila sice jedna třetina domu mé matce, ale Rudá hraběnka využila všechny své politické známosti a zastrašila mnoho soudců, aby rozhodli v její prospěch. Angažovala dva drahé advokáty , aby před soudem rozškubali mé rodiče a platili Nedbalovy za to, že poslouchali naše rozhovory.

Rudá hraběnka tvrdila, že mí rodiče se spikli proti socialistickému státu a chtěla moji matku zbavit dědictví odkázané jí jejím komunistickým dědečkem. Ten boj byl dlouhý a ošklivý. Mí rodiče už prohráli u okresního, krajského i městského soudu v Praze a věděli, že nyní, když se odvolali k Nejvyššímu soudu a prohrají i tam, přijdou nejen o dům, ale budou muset zaplatit i soudní náklady mé babičky, což by je finančně zruinovalo. Realisticky vzato, neměli moje rodiče žádnou šanci a každý to věděl. Smích paní Nedbalové byl ještě záludnější než obvykle a mí rodiče si navykli v domě šeptat ...

...Potřebovali jsme jen zázrak a zázrak padl jednoho dne z nebe, když můj otec jel svou běžnou taxi trasu po Praze. před Karlovou universitou na něj zamával starý pán. Jak vyšlo najevo, jednalo se o legendárního obhájce doktora Šafránka, který byl v právnických kruzích známý jako "Bílý lišák," protože neprohrál žádný svůj případ. Byl už velmi starý a nebral si žádné klienty, ale vyslechl si povídání mého otce a dal mu svou vizitku. Příštího dne šli mí rodiče do jeho kanceláře a zoufale jej přesvědčovali, aby je zastupoval. Poté, co jejich poslední odvolání bylo zamítnuto, jejich právníci složili svůj mandát a vysvětlili jim, že jejich snažení udržet dům je beznadějné. Doktor Šafránek věděl moc dobře, čím byla Rudá hraběnka a nebyl zvláštně optimistický. Ale pak se podíval ještě jednou na mou maminku a uviděl její překrásný úsměv Mony Lisy a rozhodl se proti svému odhadu mé rodiče zastupovat.

"Přiďte znovu za týden. Podívám se na to a poslechnu si co se o tom povídá a uvidíme, co mne napadne," utěšoval mé rodiče. Doktor Šafránek si nedělal žádné iluze o socialistickém soudnict

ví. Věděl, že ten případ může vyhrát jen tehdy, když bude hrát tu samou hru jako moje babička. Rudá hraběnka byla velké zvíře a nejlepší metoda, jak se zbavit velké ryby byla v tom, najít ještě větší rybu, která ji sežere. Pomocí své soukromé zpravodajské sítě objevil, že soudruh Pastorek, soudce, který u městského soudu rozhodl proti odvolání mých rodičů, je muž, který má spoustu mocných nepřátel, a rozhodl se pro strategii, která neměla s právními skutečnostmi případu ani v nejmenším nic společného.

Soudruh Pastorek byl za Stalinových časů na konci čtyřicátých a v padesátých letech soudcem a poslal tisíce lidí do komunistických "převýchovných" táborů. V těch dobách byli do těchto táborů posíláni nejen disidenti a intelektuálové; taky mezi vysokými komunistickými funkcionáři byly dělány pravidelné čistky, aby nebyli příliš mocní. Mnoho těchto funkcionářů bylo po Stalinově smrti rehabilitováno a několik málo z nich se dostali zpět na svá místa. Nejznámější z rehabilitovaných nebyl nikdo menší než soudruh Gustav Husák, československý president - a čistě náhodou byl soudruh Pastorek tím soudcem, který jej poslal do vězení.

Když moje matka za týden přišla do kanceláře Doktora Šafránka, navrhl ji Bílý lišák, aby napsala dopis presidentovi, kde by vylíčila své postavení a zmínila se, že soudce, který rozhodl v prospěch Rudé hraběnky, je ten, který jej před dvaceti lety poslal do vězení.

"Bude ale můj dopis president číst?" zeptala se má maminka pochybovačně.

"Ale ano, já myslím, že bude," zubil se Bílý lišák.

Doktor Šafránek nebyl jen úspěšný obhájce, nýbrž taky opravdový sukničkář. Udržoval stále dobré kontakty se svou dřívější milenkou a síť jeho zpravodajů, kterou v průběhu let vybudoval, sestávala z větší části z žen, s kterými kdysi spal. Proto nebylo překvapením, že jeho dřívější milenka pracovala nyní jako osobní presidentova sekretářka. Doktor Šafránek už mezitím tuto ženu kontaktoval a poprosil ji, aby na dopis mé matky dohlédla. Jeho plán počítal s tím, že sekretářka předloží dopis presidentovi v okamžiku, když bude mít zvláště špatnou náladu.

Má matka ten dopis tedy napsala a předala jej presidentově sekretářce osobně - a přesně, jak doktor Šafránek předpokládal, se soudruh Husák rozzuřil. Nařídil vrchnímu státnímu zastupci ten případ prozkoumat a předat jej Nejvyššímu soudu, kde objevili, že když soudruh Pastorek odmítl podání mých rodičů, přehlédl osm paragrafů v socialistických zákonech. Jeho rozsudek byl nejen zrušen Nejvyšším soudem, ale soudruh Husák se postaral, že soudruh Pastorek byl okamžitě a bez velkých cavyků poslán do důchodu. Celá záležitost s domem byla předána zpátky k okresnímu soudu, který mým rodičům pak již rád dovolil vyplatit dvě zbývající třetiny domu a mé babičce napařil zaplacení soudních výloh.

Rudá hraběnka byla šokovaná a rozzuřená, ale měla taky velký strach. Vždy se mého otce obávala, ale okolnost, že byl ve stavu využít ve svůj prospěch presidenta, vzbudilo u ní podezření, že má ještě více mocných přátel ze starých časů. Protože nevěděla nic o Bílém lišákovi a jeho dřívější milence, výsledek soudního sporu ji nahnal tolik strachu, že už mé rodiče nezlobila.

Vyhráli jsme, ale to vítězství zlomilo mé matce srdce. Stále vždy doufala, že se se svými rodiči ještě smíří, ale ten proces byl příliš hlubokou propastí a ponížení Rudé hraběnky bylo příliš velké. Od sovětské okupace už uběhlo deset let a mnoho významných členů strany mělo mé babičce za zlé, že její soukromý spor vzal takový zlý konec. Tímto v nejvyšších pražských kruzích ztratili mí prarodiče status nedotknutelnosti. Nikdo je nezval na oslavy, lístky do divadla jim přestaly docházet a to Rudá hraběnka mé matce neodpustila nikdy. Spolu s mým dědečkem strávili zbytek svého života v samotě svého dvanáctipokojového bytu na pražském Starém městě. Všechny dopisy, které jim moje matka napsala, přicházely neotevřené zpátky a při těch pár málo příležitostech, kdy se v městě potkali, se mí prarodiče otočili zády a beze slova odcházeli..."

Odhlédneme-li od tvrdéí propagandy, kniha se z velké části zabývá praním špinavého rodinného prádla. Autorka patrně přehlédla - bohužel s tímto inteligenčním nedostatkem není sama - že svým psaním otevírá dokořán nejen "okna do své duše". Pravda, ne každému je dáno nepodléhat sugerování politicky korektních přemaleb a umí si za popisovaným dějem představit, o co vlastně v celém tom rodinném sporu šlo. Asi to nebyl autorčin záměr - nicméně vnucuje se otázka, proč takové striptease vůbec na veřejnosti dělá. Jediné vysvětlení je vlastně prosté - Deryová neví co vlastně činí.

Deryové výklady "komunismu" však nejsou naivní, jakoby z pohledu šestiletého dítěte, spíše se snaží se na "stará kolena" baletky vytřískat touto formou nějaký peníz. Dnes se zřejmě strašně diví, že jí někdo v onom "malém českém intelektuálním establishmentu" opatrně naznačí, že vždy existují jisté hranice, které se nemá překračovat, ani když se kope do mrtvol. Nebo právě při onom kopání do mrtvol. Takové bláboly se možná dají psát v jakýchsi propagandistických brožurách, které nikdo nečte, ale jakmile se předstoupí před širší veřejnost, tak platí jiná pravidla. Nezvládnutý trik, kterým se takové morální poklesky (dnes se to trefněji označuje jako politická korektnost) kamuflují jakýmisi pokusy hovořit ústy šestiletého dítěte, se musí, když nic jiného, ovládat aspoň tak, aby se nic nepoznalo, tedy bez chyb a dobře. Jako cokoliv v literatuře, která je velice citlivá na falešné tóny - stačí málo a vše zasmrádne nevěrohodností a důvodným podezřením, že ten zápach v posledku vychází z oněch klasických třiceti stříbrných...

                 
Obsah vydání       19. 8. 2008
19. 8. 2008 Česká republika po 14 letech Jiří  Jírovec
19. 8. 2008 Socialismus s lidskou tváří Josef  Vít
19. 8. 2008 Bělohradského "Hoře z hojnosti" v předvečer srpnového výročí Miloslav  Štěrba
18. 8. 2008 Podle gruzínských vládních zdrojů byl vojenský radar prvním cílem bombardování Štěpán  Kotrba
19. 8. 2008 Našla se hlavice Točky. Zn.: Spadla z nebe na náměstí a je nepoškozená... Štěpán  Kotrba
19. 8. 2008 Citát dne (včerejšího), ignorující Vietnam, Srbsko, Afghánistán i Irák. A půl tuctu dalších zemí.
19. 8. 2008 Ukrajina v pohybu: Tymošenková pracuje v zájmu Moskvy ?!?
19. 8. 2008 Tupeni a zrádcováni za příčinou tisíciletého trvání říše ruské
19. 8. 2008 Ministru Liškovi: Nevyhazujte peníze oknem Jan  Wagner
19. 8. 2008 Mušarraf odišiel, prišiel Laškar. To je tvoja smrť, India
18. 8. 2008 Jižní Osetie zadržuje civilní rukojmí a porušuje tím Ženevské dohody
19. 8. 2008 V Moskvě se vyznamenávalo
19. 8. 2008 Rusové se zakopávají u gruzínské metropole
18. 8. 2008 Komunismus, nebo fašismus? Michal  Vimmer
19. 8. 2008 Občané, ztraťe se, nebo seďte doma Václav  Novotný
19. 8. 2008 Pokyn - likvidovat iniciativu Ne základnám?! Václav  Novotný
18. 8. 2008 Fotoreportéři Reuters podle bloggerů nejspíše falšovali reportáž z gruzínské Gori
19. 8. 2008 Dosavadní zákonná ochrana stačí Matěj  Šuster
19. 8. 2008 Ideologie proti pragmatismu Jan  Čulík
19. 8. 2008 Jak se vyhnout vydřidušským českým bankám?
18. 8. 2008 Nejlepší obranou je útok
18. 8. 2008 Levičácký zrádce a bolševická kurva v Britských listech
19. 8. 2008 Afghánistán, spojenec Západu, odsuzuje ženy na 20 let za to, že byly znásilněny
18. 8. 2008 Srpen 1968 očima dnešních Rusů
18. 8. 2008 Zdravotnické reformy bez smlouvy s občany Martin  Gřeš
18. 8. 2008 Přestaňte už konečně lhát o radaru Miroslav  Pořízek
18. 8. 2008 Jak je tomu s povahou usnesení Výboru pro světové dědictví UNESCO Petr  Kužvart
18. 8. 2008 Může stanovení pevného termínu přijetí eura v ČR zmírnit posilovnání české měny? Jan  Hošek
18. 8. 2008 21.srpen 1968 a 20. srpen 1969 očima budoucího rusisty Miloslav  Štěrba
17. 8. 2008 Zmrzlá vlaštovka Pražského jara Richard  Seemann
19. 8. 2008 Jsou učitelé v koncích? Miriam  Prokešová
19. 8. 2008 Jak mě pět let na vysoké škole nepřipravilo na kariéru učitelky
18. 8. 2008 Zatím ještě učím...
19. 8. 2008 Učitelství je především řemeslo, na pedagogických fakultách se však nevyučuje Bohuslav  Sedláček
19. 8. 2008 Není pravda, že ve škole není disciplína
19. 8. 2008 Špatná kniha o životě za komunismu Tomáš  Krček
19. 8. 2008 Idoly trhu John Michael Greer
19. 8. 2008 Betonovat, nebo bránit? Adam  Rykala
18. 8. 2008 Diag Human Petr  Wagner
18. 8. 2008 Vystřízlivění Michal  Vimmer
18. 8. 2008 Geopolitické důsledky dvoudenní války Oskar  Krejčí
18. 8. 2008 Tak k čemu je NATO?
17. 8. 2008 BBC: Saakašvili žvýká svou kravatu
17. 8. 2008 Saakašvili není demokrat a je to šílenec
18. 8. 2008 ČT, Saakašvili a jeho kravata
16. 8. 2008 "Odvážná malá Gruzie": Bruselská PR agentura vyhrála pro Saakašviliho mediální válku
16. 8. 2008 BBC: Rusové se nenaučili, jak hrát hru s médii
17. 8. 2008 Pozor na něco, co nemyslíme vážně
9. 8. 2008 Hospodaření OSBL za červenec 2008

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
19. 8. 2008 Špatná kniha o životě za komunismu Tomáš  Krček
13. 8. 2008 Vesnická magie: pozdrav ze starých časů moderním civilizacím Hana  Tomšů
13. 8. 2008 O dvanácti koláčcích a normalizaci trochu jinak Jiří  Beránek
28. 7. 2008 Překvapivě kvalitní filmy Pavla Kohouta Jan  Čulík
26. 7. 2008 Kohoutovy a Jasného Zářijové noci: pozoruhodně zralý a promyšlený film Jan  Čulík
25. 7. 2008 Aktuální Nesmrtelnost Milana Kundery Hana  Tomšů
21. 7. 2008 Chemik, redaktor a "utajený" spisovatel Boris Cvek Libor  Martinek
9. 7. 2008 Jdi a otevři dveře...aspoň průvan bude   
23. 6. 2008 Dvanáct vzpomínek na "Gustu" proti gustu intelektuálního establišmentu Michael  Volný
22. 6. 2008 Zveme vás na večer poezie   
12. 6. 2008 Hluboká textová analýza žije nejen v Londýně, ale i v Hradci Králové Tomáš  Koloc
10. 6. 2008 F. X. Šalda: "Karel Čapek byl tichošlápek!"   
4. 6. 2008 Nestoudná drzost: Projevy ubohosti, které zaslouží pár facek Vít  Bezdíček
16. 5. 2008 R.B. Pynsent a česká literatura Jan  Makovička
30. 4. 2008 Protest v britském deníku The Times proti udělení Nobelovy ceny