Americké laserové zbraně prodělaly svou velkou bojovou premiéru během krize v Hormuzské úžině v roce 2014. Na počátcích operace proti íránským silám blokujícím úžinu zaznamenaly americké bojové letouny nepřijatelně vysoké ztráty kvůli pokročilým systémům řízených střel země-vzduch dlouhého dosahu, které Írán koupil od Ruska (zřejmě míněny S-300PMU-2 nebo S-400; pozn. LVI). Americké politické vedení ale odmítalo stupňování krize a chtělo ji udržet v oblasti úžiny, takže nepovolilo nálety na postavení raket v íránském vnitrozemí. Aby mohlo účinně vzdorovat této hrozbě, USCENTCOM (americké vojenské velení pro Střední Východ; pozn. LVI) naléhavě požádalo o čtyři prototypy letounů F-35 Joint Strike Fighter s lasery, jež tehdy procházely demonstrační a vyhodnocovací fází vývoje, aby poskytovaly aktivní obranu pro vzdušné úderné síly. (Laserová verze bojového letounu F-35 je nyní ve fázi návrhu; měla by vycházet z kolmo startující varianty F-35B, jež má za kabinou dmychadlo pro kolmý vzlet; právě místo dmychadla by měla přijít věžička s laserem; pozn. LVI)
Přestože každou vlnu útočících letounů doprovázel jen jeden z těchto stíhačů, „laserové F-35“ byly velmi efektivní při ničení moderních střel země-vzduch, dokonce i když byly odpalovány v salvách. Pověst „laserových stíhaček“ se ještě vylepšila, když jedna z nich sestřelila několik nízko letících nadzvukových protilodních střel.
Po tomto velkém bojovém úspěchu začaly ozbrojené síly USA považovat vývoj a zařazování laserových zbraní do služby za prioritní, a to především pro aktivní ochranné úkoly, ale také jako doplněk schopností raket pro obranu bodových cílů. Když v roce 2024 propukl konflikt vyvolaný agresí ze strany Severní Koreje, americké jednotky určené pro rychlé nasazení byly těmito laserovými zbraněmi vybaveny.
Útok KLDR v lednu 2024 předcházelo jen málo varování. Severokorejské jednotky se snažily obsadit Soul a poté zbytek Jižní Koreje před tím, než bude Amerika moci zasáhnout. Operace začala zdrcujícími údery na jihokorejské letecké základny, jež byly vedeny dlouhými salvami střel Scud nesoucích submunici a dlouho působící chemické zbraně. Naopak chemické zbraně s krátkou dobou působení otevřely „průchody“ mezi pozicemi jihokorejských jednotek, jimiž pak mohly prorazit mechanizované útvary KLDR.
Severokorejci správně předpokládali, že americko-jihokorejské velení CFC (Combined Forces Command) se pokusí použít bojové letouny startující z letadlových lodí i pozemních základen v Japonsku či na Okinawě, aby zaútočily na mosty, shromaždiště jednotek a další cíle, jejichž zničení způsobí zpomalení postupu pozemních sil útočníka. Rozmístili proto pokročilé rakety země-vzduch dlouhého doletu ruské výroby, aby poskytovaly ochranu pozemním jednotkám, aniž by se samy musely přesunout na jih. Tyto komplety byly umístěny v odolných krytech a doplněny moderními ruskými a čínskými systémy schopnými překonat americká elektronická protiopatření. Severokorejská integrovaná síť protivzdušné obrany (IADS) se posléze ukázala jako poměrně efektivní proti všem americkým letadlům, která nespadala do kategorie obtížně zjistitelných a neměla aktivní obranné lasery.
Americká pilotovaná i bezpilotní průzkumná letadla, jež byla chráněna laserovými zbraněmi, operovala nad spojeneckými silami uvnitř dosahu nepřátelských raket a téměř v reálném čase předávala obrazy ve vysokém rozlišení pro zaměřování útočících severokorejských jednotek. KLDR očekávala, že americké letectvo se pokusí zničit její protivzdušnou obranu, ale aktivní lasery na mnoha amerických útočných letounech snížily nebezpečí severokorejských raket na zvládnutelnou úroveň, takže Američané mohli okamžitě podpořit těžce zkoušené jihokorejské obránce. Bombardéry s dlouhým dosahem a přesně naváděnou municí měly takřka v reálném čase k dispozici průzkumné údaje o cílech, takže mohly po dlouhou dobu poskytovat přesnou leteckou podporu koaličním pozemním silám.
Jihokorejské jednotky byly ve svých obranných pozicích značně postihovány dělostřeleckými útoky, které vedly zbraně KLDR z opevněných krytů na sever od demilitarizované zóny, což Jihokorejcům znemožňovalo napadnout křídla postupujícího nepřítele. Ale jediná brigáda US Army, která v Jižní Koreji zbyla, disponovala vozidly s laserovými obrannými zbraněmi. (Jde o vyvíjený mobilní laserový systém obrany bojiště MTHEL; pozn. LVI) Ty byly schopné zničit velké procento z tisíců dělostřeleckých granátů a raket, které byly vystřeleny na tuto jednotku, když obklíčila a zničila čelní postupující armádní sbor KLDR.
CFC bylo rozhodnuto zdrcujícím způsobem porazit Severokorejce, než by se mohli stáhnout, takže naplánovalo zadržovací útok jihokorejské armády na jihu, zatímco USA měly realizovat obojživelný výsadek na území KLDR. (Evidentně „remake“ skvělé MacArthurovy vyloďovací operace u Inčchonu v září 1950; pozn. LVI) Úspěch takového podniku ovšem zcela závisel na schopnosti rozmístit u pobřeží adekvátní bojovou sílu.
Proto CFC přijalo vysoké riziko a vyslalo americkou „Sea Base“ (označení pro uskupení lodí určeného pro obojživelné operace a jejich podporu; pozn. LVI) na pozici u pobřeží KLDR, a to v dosahu množství severokorejských nadzvukových protilodních střel. Severokorejci tyto zbraně ukrývali v opevněných a maskovaných krytech, dokud nebyla americká flotila v jejich dostřelu, a pak vypustili hromadné salvy. Americký admirál, který skupině velel, však s tímto vývojem počítal, a proto nařídil plavidlům držet se v těsné formaci, kterou tak mohly chránit čtyři torpédoborce DD(X) s laserovými obrannými systémy. (Program stavby těchto lodí byl nedávno výrazně omezen a zřejmě budou postaveny jen dva nebo tři kusy, ačkoliv s instalací laserových zbraní na ně se nadále počítá; pozn. LVI) Tato plavidla a bezpilotní bojová letadla námořnictva s lasery, naváděná pomocí „síťových“ systémů velení a řízení, sestřelila většinu raket, které pronikly vnějším perimetrem obrany. (Palubní bezpilotní bojový letoun UCAS-N, který bude schopen nést laserové a mikrovlnné zbraně, vyvíjí na bázi pokusného stroje X-47B Pegasus právě firma Northrop Grumman; pozn. LVI)
Vedení KLDR si bylo dobře vědomo důležitosti leteckých základen v Japonsku a na Okinawě pro vedení koaličních operací, takže se rozhodlo tyto báze zničit před tím, než severokorejské jednotky zahájily protiútok. Severokorejci tak začali na základny odpalovat salvy balistických raket středního dosahu No Dong nesoucích chemické zbraně s dlouhodobým účinkem. Ačkoli CFC si bylo vědomo této hrozby, rozhodlo se dislokovat vzdušné lasery (Boeing 747 nesoucí obrovský laser megawattové třídy schopný zasáhnout balistickou raketu na vzdálenost až 400 km; pozn. LVI) a protiraketové střely typu Kinetic Energy Missile (malá a velmi rychlá střela pro ničení balistických raket v počáteční fázi letu; pozn. LVI) tak, aby mohly odrazit zejména úder severokorejských raket s nukleárními hlavicemi. Množství chemických hlavic raket No Dong tak začalo překonávat japonské obranné systémy s nevelkým množstvím střel THAAD (Theater High Altitude Area Defense), dokud nedorazily americké protiraketové zbraně. Ale i Japonci umístili kolem svých nejdůležitějších základen laserové systémy pro bodovou obranu a dokázali sestřelit mnoho hlavic mířících na tyto cíle.
Jihokorejci stabilizovali své pozice a začali shromažďovat síly pro mohutný protiútok, kdežto armáda Severní Koreje se zoufale snažila doplňovat a posilovat své jednotky. Ale toto snažení bylo těžce narušeno americkými operacemi. Nedaleko hranic kosmu se pohybovaly americké bezpilotní výškové letouny, které nesly radary typu SMTI (Surface Moving Target Indicator) a byly chráněné lasery. Směrovaly menší pilotované i bezpilotní letouny s radary SMTI, které sledovaly a identifikovaly všechny transporty mířící z Pchjongjangu na jih. A tyto prostředky poskytovaly navádění bezpilotním bojovým letadlům dlouhého dosahu kategorie stealth, která vzlétala ze základen v Japonsku a z letadlových lodí. Pomocí laserových zbraní zničila velkou část severokorejských nepancéřovaných zásobovacích vozidel.
Po úspěšné americké obojživelné operaci doplněné přesnou vzdušnou podporou, jež zastavila protiútok KLDR, nezůstala Severokorejcům žádná reálná strategická volba. Vyčerpali zásoby raket No Dong a těch několik raket s jadernými hlavicemi by bylo krátce po odpálení zničeno hlídkujícími vzdušnými lasery. Bezpilotní bojové letouny, které měly podporu vytrvalostních bezpilotních průzkumných prostředků, narušovaly jakýkoli pohyb severokorejských jednotek po poloostrově. Po zhodnocení totálně bezvýchodné situace se vláda KLDR rozhodla požádat koaliční síly o naprosté a bezpodmínečné příměří.
Závěr LVI: Spoléhání na špičkové zbraňové systémy a víra v jejich naprostou převahu, někdy dokonce až „samospasitelnost“, se stala nedílnou součástí moderní strategické kultury Západu, což zcela jistě souvisí se snahou omezit na absolutní minimum své ztráty a eliminovat nechvalně známý „efekt pytlů na těla“; naopak asijská strategická kultura počítá s nasazením zdrcující početní převahy, což sice povede k velkým ztrátám, ale mnohonásobné „přečíslení“ nepřítele nakonec zajistí úspěch operace a jakékoli ztráty budou snadno nahrazeny z obrovských lidských rezerv Asie. Lze jen doufat, že tyto zásadně odlišné koncepce budou porovnávány výhradně teoreticky a že nedojde k jejich střetu ve skutečné válce.
Překlad LVI
Operational Implications of Laser Weapons ZDE
