Na úvahu Jana Makovičky bych nereagoval, kdyby to nebyl doklad toho, jak potřebný je dialog různých verzí historické paměti. Pan Makovička zaujal pozici obránce Kundery, a mě tedy zařadil mezi jeho kritiky. Z toho se odvíjí logika jeho argumentů. Jestliže Jan Vladislav píše, že Kundera pominul básníka Zahradníčka, je třeba Zahradníčkovi připomenout jeho skutečné i domnělé viny za druhé republiky. Jestliže se zmíním o sporu Kundery s Havlem, je nutno vyložit polemiku jako Havlovu bagatelizaci Pražského jara...

Nesliboval jsem, že budu reflektovat naši minulost. Psal jsem jen o tom, že vítám, když se spor přenáší od (neprokazatelné) hodnověrnosti Kunderova udání k reflexi minulosti. Domnívám se, že Kundera se se svojí individuální minulostí oné doby nevyrovnal (na rozdíl od Kohouta, Vaculíka a dalších), že ji vytěsnuje z paměti (viz freudovské pominutí Zahradníčka) jako velká část českého národa. Není to tak, že by Dvořáček i Kundera byli obětmi něčeho fatálního, stejně jako nebyli stejnými obětmi nacistického zla Levi a Müller. Je třeba rozlišovat role viníka, spoluviníka, svědka a oběti.