"Evropané" na Hradě

A tak se stalo v oněch dnech, že vyšlo nařízení od Bruselu, že celá Evropa by do jednoho šiku postavena býti měla. A hle, mudrci od západu se objevili v Praze a ptali se: "Kde je ten nezbedný prezident Čechů? Doslechli jsme se o jeho skepsi a přišli jsme mu ji rozmluvit!"

Pokud nás neklamou zprávy v tisku a webové stránky Hradu, potom se nejednalo o rozmluvu, ale o neslýchanou věc, která snad může zůstat bez většího pohoršení pouze v tradičně "sametovém" Česku. Jednalo se o arogantní nátlak, který připomíná vše jiné jen ne demokratickou diskuzi mezi svobodnými a suvereními subjekty. Zde se totiž nejednalo o osobu Václava Klause, ale formálně o nejvyššího reprezentanta českého státu.

Kdo toto bez rozdílu stranické legitimace a ideové orientace není schopen rozlišit, nepatří na evropskou politickou scénu, neboť by na ní nechal proměnit Českou republiku ve fackovacího panáka. Pokud takové chování "hostům" projde, postihne v budoucnosti kohokoliv kdo nebude "držet hubu a krok". Historie nás již mnohokrát poučila o tom, že největší tlak směřuje tam, kde nachází nejméně odporu. Klaus má totiž pravdu v jednom: současný tzv. integrační proces jak jej definují Maastricht, Amsterodam, Nizza a nyní Lisabon je jen jednou možností z mnoha. Je smutné a tragické zároveň, že jako jediný činí to, co by mělo být povinností každého zodpovědného politika a ústavního činitele ČR -- kriticky reflektovat možné důsledky ratifikace Lisabonské smlouvy.

Česká levice poprvé

Úvodem jednu metodologickou poznámku: tímto zobecňujícím výrazem je míněna především současná sociální demokracie.

Jaký je její postoj k instituci EU? Má vůbec nějaký? Standartním by se asi dal nazvat následující postup: vypracovat vlastní evropský koncept vycházející z našich tradic a potřeb a ten konfrontovat jednak s politicko-ekonomickou realitou Unie, jednak s pozicí Václava Klause. Předpokladem k tomu by ovšem byla existence autentického levicového programu a ochoty hájit legitimní zájmy České republiky, které zdaleka nemusí být totožné se zájmy a ambicemi Francie, Německa či Velké Británie. K tomu by patřila i jasná reakce na takové vměšování do vnitřních záležitostí Česka (parafráze na výtku údajného Klausova zasahování do irských záležitostí), jakého byl svědkem nyní Pražský hrad, a předvším na inkviziční tón některých poslů "evropských hodnot". Současní Paroubkovi socdemáci ovšem zaměnili evropanství s poslušností vůči čemukoliv, co přichází z Bruselu. Zvláštní je, že v tomto je česká politická kultura naprosto neevropská, a že tuto loajalitu k EU sdílí i většina levicových intelektuálů, kteří jinak k současné reálně existující ČSSD zaujímají kritickou pozici. Iluzorní až naivní je představa, že ony nešvary je možné léčit jen na půdě Únie. Dosavadní zkušenost ukázala, že alespoň minimální a v mnoha ohledech spíše kosmetické změny nebyly iniciovány dobře placenými eurokraty, ale reprezentanty národních států, kteří byli ochotni či nuceni respektovat vůli svých občanů. Česko není jedinou zemí Únie, ve které politický establišment neinformuje občany o skutečném dopadu ratifikace Lisabonské smlouvy v oblasti ústavněprávní, sociální a vojensko-politické. Je ale na pováženou, že v České republice tato kritická reflexe neprobíhá vůbec.

"Zmodernizovaná" ČSSD se zařadila do středového proudu evropského mainstreamu, ve kterém se jednotlivé stranické subjekty více liší temperamentem svých lídrů než politickým programem. Abdikovala na vlastní kořeny, na vlastní národní program -- ztratila vnitřní dynamiku. Na tom nic nezmění ani pravidelné výstupy na Říp, směrodatnější jsou političtí mentoři typu Gerharda Schrödera či Tonyho Blaira, kterými se chlubí během mediální show zvané 'volby`.

Intermezzo: "moderní evropská levice"

Na přelomu 80. a 90. let se začala evropská levice "modernizovat". Průkopnicky do historie vešli zejména britští socialisté, kteří by si spojením termínů "New Labor" a "Třetí cesta" mohli nárokovat místo v Guinessově knize rekordů za matení pojmů. Zhruba od počátku 90. let máme na západní politické scéně co do činění s následujícícím fenoménem. Mladí charizmatičtí sympaťáci typu Tonyho Blaira či Joschky Fischera budí zdání frontálního útoku na panující establishment, jehož jsou ve skutečnosti plně integrovanou součástí. Vzbudili naděje na novou politiku, upoutali na sebe kritický voličský potenciál, paralyzovali občanskou nespokojenost a následně zachovali panující status quo. Přesněji řečeno: v něčem zachovali a v mnohém "překonali" takovým způsobem, že tehdejší pravice bledla závistí. Pánové Solana, Robertson, Schily, Fischer, Cohn-Bendit, D'Alema, Kouchner a další "levicoví aktivisté" vstoupili na politickou scénu a do povědomí voličů jako radikální odpůrci systému. Od toho okamžiku, kdy se dostali k reálné politické moci, patřili k jeho největším oporám. Jejich metamorfóza byla natolik rychlá, že se prostou moudrostí "moc korumpuje" nedá vysvětlit. Celý neoliberální obrat v ekonomice od počátku 90. včetně legitimace NATO coby viditelné ruky trhu jde na konto této nové, "moderní levice". V této souvislosti by se rovněž nemělo zapomenout na to, že právě liberální charismatik Bill Clinton měl na svědomí nejen skvrny na šatech Monicy Lewinské, ale i uranovou munici v bývalé Jugoslávii.

Česká levice podruhé

Obraťme opět pozornost k tzv. české levici. Celá její debata o Evropské únii se netočí kolem ní a jejího charakteru, ale kolem Václava Klause. Tématizována není postmaastrichtská realita privatizačních direktiv, bourání veřejného sektoru a vytěsňování státu z jeho sociální zodpovědnosti. Ačkoli EU v její "vizi" funguje jako jakási zahraničněpolitická protiváha USA, prounijním postojem neotřáslo ani bombardování Jugoslávie v roce 1999, ani "evropský" jásot nad samostatným Kosovem -- zůstaneme-li pouze na evropské půdě. Česká levice a zastánci občanské společnosti se sice rozčilují nad ignorováním občana nynější vládou, ale tentýž postup Bruselu v případě francouzského, nizozemského a nyní irského referenda jim nevadí; další plebiscity se pro jistou provádět nebudou a v Irsku, kde se národ očividně "pomýlil", se bude zřejmě hlasovat tak dlouho dokud nenaskočí ten správný výsledek. České levici vadí Klausova kritika Evropské únie (je z národně-konzervativního hlediska autentičtější než ČSSD z pozice levicové), nikoliv však politika EU, ačkoliv ta vychází ze směrnic tzv. Washingtonského konsezu, Světové banky (SB) a Mezinárodního měnového fondu (MMF). Kdyby totiž její ambice směřovaly nikoliv k osobním konfrontacím s presidentem republiky, ale k věcné anylýze evropských poměrů, potom by musela objevit i ony 'myšlenkové fabriky` určující chod Unie. Jednou z nejvlivnějších je např. Bruegel Institut, složený z reprezentantů 14 evropských vlád a 20 koncernů. Činnost této instituce spočívá v tzv. politickém poradenství, její studie slouží jako pracovní podklady jak Radě Evropy tak i Evropskému parlamentu. Počátkem roku 2006 klasifikoval Spolkový statistický úřad (Bundesrechnungshof) německou účast na něm jako nepřípustnou podporu lobbyismu. Dlužno dodat, že se na této situaci nic nezměnilo, ba naopak -- vliv tohoto spletence politických a ekonomických zájmů narůstá. Nedávno vydaly EU a SB společné direktivy, jak "konzolidovat" krachující Maďarsko. Další krácení sociálních výdajů, privatizace, nové půjčky. Tedy léčení metodou, která tuto zemi (a nejen ji) přivedla na pokraj bankrotu.

"Lisabon"

Na rozdíl od českých "expertů", kteří i nadále věnují svou pozornost především klimatickým názorům Václava Klause, se němečtí analysté nevyhýbají kritické reflexi Lisabonské smlouvy a její možné kolizi s německou ústavou (ústava je v tomto případě volný, komunikativní překlad; je sporné, zda se tzv. Grundgesetz SRN může takto nazývat). Dlužno dodat, že tato diskuze je zglajchšaltovanou spolkovou vládou samozřejmě ignorována, nicméně na mimovládní úrovni -- na rozdíl od Česka -- probíhá. Zde jsou některé příklady. Obecným kritickým bodem, na který je poukazováno, je celková dubiozní "stavba" smlouvy. Ta je totiž rozdělena na tzv. Články (1-7) měnící dosavadní Smlouvu o EU a Smlouvu o založení EU, a tzv. Protokoly rozdělené rovněž do dvou skupin: připojené a) k Smlouvě o EU a o Založení EU, b) k Lisabonské smlouvě. Již tato struktura dokumentu představuje podle četných právních expertů zásadní sporný bod ohledně míry právní závaznosti Protokolů. Tak například Protokol o platnosti Evropské konvence na ochranu lidských práv a základních svobod, se nestal součástí Smlouvy o EU, nýbrž pouze jeho přílohou. Co tyto drobné právní fajnůstky znamenají v praxi?

Podle četných nezávislých právních expertiz existují ale i další konkrétní kritické body, které jsou samy osobě navýsost problematické a navíc mají odporovat německé ústavě. Minimálně dva z nich se kryjí s kritikou Václava Klause.

V prvním případě se jedná o tzv. zmocňovací klauzuli, která umožňuje de facto nekontrolovatelné změny základních politických zásad v oblasti sociální, vzdělávací a hospodářské. Případ druhý se týká Evropského soudního dvoru. Ten má být obsazen 27 soudci, které jmenují jednotlivé vlády. Politický lobbyismus je zde předem naprogramován a navíc chybí možnost odvolání u instituce srovnatelné s Ústavním soudem.

Další problém představuje vojenská část smlouvy. Co v praxi znamená pro ČR tzv. Klausule solidarity? Budou se muset čeští vojáci "solidárně" účastnit francouzských či britských dobrodružství na jiných kontinentech? Nedá se předpokládat, že by tomu bylo naopak. A co znamená 'obrana evropských zájmů`?. Konkurence zájmům americkým, čínským či ruským? Rétorika je stejná jako ta, se kterou USA začaly prostřednictvím zbraní aplikovat svou "vizi" 'amerického století`. Zde je naprosto evidentní ambice EU na roli vojenské velmoci pod vedením bývalých koloniálních mocností.

Existují ale i specifické body kritiky zleva. Tak například se Protokol o lidských právech nezmiňuje o právech sociálních a obecná formule o 'sociálním tržním hospodářství` je podřízena prioritě 'ekonomické efektivity`. Ve Smlouvě o způsobu práce se hospodářská a finanční politika podřizuje 'zásadě otevřeného trhu a volné soutěže`.

Evropa a Masaryk

První president Československé republiky je sice podle celonárodní ankety nejpopulárnější Čech, do české politky ale již dávno nemá co mluvit. Ku škodě celé naší politické kultury, neboť spousta jeho postřehů a názorů opět nabyly aktuality.

V prvé řadě je to jeho striktní požadavek reflexe jako základního kamene politické činnosti. Znamená to vyloučit z národního života nekritické přebírání cizích módních trendů, které v praxi znamenají prioritu formy nad obsahem. Potíral povrchnost, oportunitu a nedůslednost myšlenek i činů. Jeho koncepce solidární společnosti byla založena na autentičnosti národního života a nic nebylo Masarykovi tak protivné jako šosácký kosmopolitismus. Českému prostředí vytýkal, že jej zaměňuje za světovost, která nemůže být opravdová, pokud nevychází z vlastních kořenů. On, tento neúnavný bojovník za politická a sociální práva, opovrhoval onou myšlenkovou povrchností, kterou nazýval 'indiferentním liberalismem`.

V jakém poměru se nachází dnešní "Evropa" v podobě EU a Masarykovo hluboké evropanství? A jak obojí reflektuje česká "levice"? Nad touto otázkou se již každý čtenář může zamyslet sám.