Teprve když odfoukneme bublinky, jež předsednictví vyvolává v českých sdělovacích prostředcích, můžeme zahlédnout realitu této funkce. Všechny ty plesy ve stínu Entropy, všechny schůzky (zasedání) různých ministrů - tu v Praze, tu na Moravě - všechny ty tisíce policistů a miliony korun nám jenom zahalují českou slovní prázdnotu.

Můžete ovšem namítnout, že jednak není možné během šesti týdnů předsedování čekat zázraky, jednak na Česko hned na samém začátku spadly balvany takoivých potíží jako přerušení dodávek ruského plynu a invaze do Gazy.

Je pravda, že Sarkozy se už předtím profiloval výrazněji než Topolánek - v době rusko-gruzínského konfliktu letěl do Moskvy a významně přispěl k uzavření příměří. Topolánek během blízkovýchodního konfliktu se omezil na prohlášení, že i on má plán jak dosáhnout příměří. Po těchto slovech jsme však o tomto plánu už nikdy nic neslyšeli - ani další slova. Možná pochopil, že v té situaci nepomůže žádný plán, který není poporován tlakem - a tlak na Izrael vyvinout nemohl, k tomu je EU příliš proizraelská. Možná ani neměl správnou "vůli" - viz prohlášení jeho mluvčího (byť dodatečně dementované - ale Potužník sotva vyslovoval jenom vlastní názor). A o letu třeba do Egypta čeký premiér sotva uvažoval.Poslal svého ministra zahraničí - o nic méně proizraelského. Tomu ovšem "asistovaly" dvě těžké diplomatické váhy v osobách Javiera Solany a Benity Ferrerové. Těžko říct, kdo zastupoval EU viditelněji.

Pokud jde o ruský plyn, v tom případě Topolánek létal - zapomenuty všechny protiruské výroky předchozích měsíců. Letěl do Moskvy, letěl do Kyjeva. Ale je možné přít se o to, jestli zásluha za vyřešení sporu lze připsat zrovna Topolánkovi. Ve hře byly zájmy takřka životní hned několika zemí - a jestli právě Říman s Topolánkem přispěli rozhodujícím způsobem k ukončení rozporů, nelze jednoznačně rozhodnout. (Ale snažili se.)

Samozřejmě velikost předsedající země je v případě Česka určitý handikap. Tato země nemá postavení Německa nebo Francie. Mohla by mít ovšem jejich vážnost - kdyby... Kdyby dokázala nabídnout myšlenku, plán, úvahu. V sebeobraně říká vicepremiér pro evropské záležitosti: Francie srší nápady, my tvrdě pracujeme. Jak tvrdě, to sice nevíme ( i když se schůzky uvnitř České republiky množí a množit nepřestanou). Pohoštění a zajištění bezpečnosti jistě zvládneme (nedejbože, aby někdo hodil botu!).

Ale ani nápady by nebyly k zahození. Aniž chci být ve své zemi prorokem, troufám si říct, že až bude koncem června José Barroso chválit tuto zemi, jak dobře se svého předsednictví zhostila, ulehčeně si povzdechneme: jak obratně (zdvořile) dokázal předseda komise skrýt realitu!

Nic převratného se totiž během šesti měsíců nestalo, trapasů bylo málo. Nebo dovedete si snad představit, že by předseda komise EU řekl, jak je rád, že má ty Čechy - kteří jsou koneckonců z jedné z "jeho" zemí - konečně s krku? (Nesmíme ani zapomenout, že i český hlas se bude Barrosovi hodit, až bude podruhé kandidovat na svoje předsednictví.)

Mezitím se usmívejme, že dokážeme být druzí v nepřijetí Lisabonské smlouvy, o níž necháme rozhodovat Ústavní soud (neodmítá ji jenom hlava státu, nýbrž i paní Bobošíková s panem doktorem Železným), že jsme s to poprosit Baracka Obamu, aby nám probůh schválil radarovou základnu (když to neudělá, co uděláme s napůl schálenou smlouvou?), kterou nechtějí ostatní země EU - a jako českou sci-fi si představme, že nám předsednictví prodlouží o další půlrok. Jedině že by sem znovu vpadli Švédové a vlajku EU sebrali, protože ji chtějí na zámek ve Stockholmu.