Zatímco Rusové chtějí zrušení evropské protiraketové základny pojmout jako americký náklad spojený s uzavřením nové smlouvy o jaderných zbraních, Hillary Clintonová tvrdí, že Medveděv nemůže žádat slevu zdarma, a hodlá zrušení základny podmínit ruskou pomocí při odstranění íránské jaderné hrozby. Zda se podaří najít kompromis, případně jaký, to dosud nevíme. Jasné však je, že hysterické výlevy loajality naší protiruské a protiněmecké pravice mají na počínání hlavní spojenecké velmoci a výsledek dvojstranných jednání s Moskvou takový vliv, jaký se dal očekávat - totiž takřka nulový. Většina radarového bědování, které je nám z českých médií vyslechnouti, vlastně improvizuje na téma proslulé Dubčekovy věty "Tohle udělali mně!" vyřčené 21. srpna 1968. Antikomunisté s bolševickou tváří z ní ovšem vyvodili jediné poučení v tom smyslu, že Saša I. prostě lezl do špatného zadku, kdežto Saša II., ten na to káp...

Vděčnost a loajalita opravdu hrají v mezinárodních vztazích obecně mnohem menší vliv, než se snažili příznivci radaru tvrdit. Navíc důraz, který se v USA Bushovy éry na protiraketovou obranu kladl, neodpovídal skutečnému rozvržení bezpečnostních rizik, což se muselo dříve či později projevit i politicky. Za co by teď vlastně američtí voliči a daňoví poplatníci měli být české vládě vděčni -- že chtěla spolupracovat na vyhazování jejich peněz za nefungující technický experiment?

Spojit budoucnost ČR s rozhodnutími učiněnými za tak anomálního stavu, jaký v USA za Bushe panoval, bylo už v roce 2007 hloupé a krátkozraké, takže žádné bědování není na místě. Mohl snad někdo vážně očekávat, že se Spojené státy vzdají možnosti zvrátit chybná strategická rozhodnutí minulých let, jakmile to jen bude možné, a dlouhodobě ohrozí své mezinárodní postavení jen kvůli jekotu těch, kdo přes odpor většiny obyvatelstva prosazovali výstavbu radaru v České republice? Na to snad teď spoléhala proradarová ulice vedená nereflektovaným sentimentem; je ale sotva myslitelné, že témuž byť jen minutu věřily skutečně informované kruhy kolem Alexandra Vondry.

Vzhledem k odporu české veřejnosti proti radaru postrádají řeči o novém Mnichově a obchodování s českými zájmy rozumné odůvodnění. Předmětem obchodu, který se Washington s Moskvou právě snaží uzavřít, přece není české členství v NATO, ale jeden konkrétní projekt, do nějž jedna konkrétní česká politická garnitura investovala mnohem víc politického kapitálu a prestiže, než bylo vůbec kdy zdrávo. Pokud je na této skutečnosti něco znepokojujícího, tak jedině poznání, že země jako ČR si prostě nesmí dál dovolit sázet vše na jedinou kartu, byť zdánlivě velmi vysokou. Místo snobismu všelijakých "strategických partnerství" potřebujeme zahraniční a bezpečnostní politiku orientovanou na kolektivní bezpečnost v Evropě.