Krátce po šestém říjnu 2008, kdy Island fakticky zkrachoval, jsem mluvil s mužem z Mezinárodního měnového fondu, který přiletěl do Reykjavíku, aby rozhodl, jestli tomuto spektakulárně zbankrotovanému národu lze půjčit peníze. Nikdy předtím na Islandu nebyl, nic o něm nevěděl, a říká, že si ho musel najít na mapě. Strávil život v zemích, jejichž zoufalý stav je vyhlášený, zpravidla v Africe, v zemích, které jdou od jedné finanční nesnáze k druhé. Island byl pro něj úplně novou zkušeností: Národ, který si vedl extrémně dobře (v roce 2008 získal podle ukazatelů Indexu lidského rozvoje OSN první místo na světě), vzdělaný, historicky složený z racionálních lidských bytostí, které se však spojily k jednomu z nejšílenějších činů ve finanční historii. "Pochopte," řekl mi, "Island už není země. Je to investiční fond."

Celý národ, ačkoliv neměl bezprostřední zkušenost s velkými financemi a dokonce ani vzdálenou vzpomínku na ně, se zhlédl v příkladu Wall Street a řekl si: "Tohle dokážeme". Chvíli se zdálo, že to opravdu mohou dokázat. V roce 2003 měly tři největší banky aktiva ve výši pár miliard dolarů, zhruba ve výši hrubého domácího produktu země. Za tři a půl roku tento vklad překročil 140 miliard dolarů a byl o tolik větší než HDP, že nemělo smysl počítat procenta. Byla to, jak mi řekl jeden ekonom, "nejrychlejší ekonomická expanze bankovního systému v dějinách lidstva".

Ve stejný čas, zčásti proto, že banky také půjčovaly Islanďanům peníze na akcie a nemovitosti, cena těchto komodit neuvěřitelně rostla. V letech 2003-2007, kdy se americký akciový trh zdvojnásobil, ten islandský narostl devětkrát a ceny nemovitostí třikrát. V roce 2006 byla průměrná islandská rodina třikrát bohatší než v roce 2003 - a prakticky všechno nové bohatství byla tak či onak spojeno s investičním bankovnictvím. "Všichni se učili Blacka-Scholese" (nabídkový model tvorby cen), říká Ragnar Arnason, profesor ekonomiky rybaření na Islandské univerzitě, který přihlížel tomu, jak jeho studenti odcházejí studovat finačnictví. Je to země velká jako Kentucky, má však méně obyvatel než Peoria v Illinois. Peoria nicméně neprovozuje globální finanční instituce a vlastní měnu. Ale přesto svět bral Island vážně.

Globální finanční ambice ale nakonec ukázaly svou odvrácenou stranu. Když jejich tři zbrusu nové globální banky zkolabovaly, tři sta tisíc islandských občanů zjistilo, že na nich leží odpovědnost za 100 miliardovou ztrátu bank - to znamená, že na každého včetně dětí připadá zhruba 330 000 dolarů dluhů. Velký podíl tvoří desítky miliard soukromých ztrát z bizarních soukromých spekulací s kursy zahraničních měn, a ještě větší je podíl akciového trhu, který spadl o 85 procent. Celková dolarová hodnota ztráty je v zásadě nezjistitelná, protože závisela na kursu koruny, který se zhroutil a vláda ukončila obchodování s touto měnou.

Island se tak stal jedinou zemí na světě, na niž mohou Američané ukázat a říci: "Dobře, ale aspoň jsme nedopadli takhle". Islanďané nakonec nashromáždili dluh ve výši 850 procent HDP. (Spojené státy 350 procent.) I když byla Wall Street v americké ekonomice absurdně velká a důležitá, nikdy nevyrostla natolik, aby ji zbytek populace nemohl vykoupit. Každá ze tří islandských bank utrpěla tak velkou ztrátu, že ji celý národ nedokázal pokrýt; pár týdnů po zhroucení třetina obyvatel uvažovala o emigraci.

Během tří čtyř let nový způsob hospodaření zkorumpoval tuto stabilní, kolektivistickou společnost. "Byla to parta malých dětí," řekl mi muž z MMF. "Přišli do této rovnostářské společnosti oblečeni v černém a začali obchodovat."

Dostal jsem velký pokoj s výhledem na staré město v hotelu Manhattan za poloviční cenu. Zhroutil jsem se na hedvábně bílé povlečení a natáhl se pro knihu o islandské ekonomice napsanou v roce 1995, před bankovním šílenstvím, kdy země kromě čerstvých ryb neměla mnoho věcí na prodej - a četl jsem tuto příznačnou větu: "Islanďané zaujímají k tržnímu systému coby základu ekonomické organizace spíše podezřívavý postoj, zejména k jeho důsledkům pro sféru rozdělování."

Celý text v angličtině ZDE