Stav ruského státu

Rusko v minulých šesti měsících čelilo spoustě hospodářských problémů. Přímé zahraniční investice, které v roce 2007 dosáhly rekordních 28 miliard, se údajně seschly na pouhých pár miliard. Dvě ruské burzy, Ruský obchodní systém (RTS) a Moskevská mezibankovní měnová burza (MICEX), oproti svému vrcholu v květnu 2008 spadly o 78 a 67 procent. A v obavě z finančního kolapsu Rusové vybrali z bank 290 miliard dolarů.

Jednu z největších finančních bolestí Moskvy představuje postupný pokles kursu rublu, který oproti srpnu 2008 ztratil třetinu své hodnoty. Kreml zatím na obranu své měny vynaložil 200 miliard dolarů, což je vzhledem k tomu, že kurs stejně klesl o 35 procent, opravdu překvapující číslo. Ruská vláda od srpna dovolila řadu minidevalvací; pokles rublu zatlačil měnu na nejnižší úroveň od jejího pádu v roce 1998.

Kreml má teď tři možnosti. Zaprvé může pokračovat v obraně rublu a cpát další peníze do toho, co se zdá být černou dírou. Realisticky vzato, tohle může trvat pouze nějakých šest měsíců, protože celkové ruské rezervy kvůli různým protikrizovým opatřením klesly ze 750 miliard v srpnu 2008 na současných méně než 400. Tento limit by také omezil veškerá opatření proti recesi na samotnou podporu měny. V zásadě to znamená, že tato volba spočívá na naději, podle které globální recese skončí dříve, než dojdou peníze.

Zadruhé může upustit od intervencí ve prospěch rublu a nechat měnu zkrachovat. To Moskvu a její průmysl (energetický a kovozpracovatelský) tolik nepoškodí, protože Kreml, jeho instituce a největší ruské společnosti uložily své rezervy v dolarech a eurech. Menší firmy a obyčejní lidé by však přišli o všechno, stejně jako při pádu rublu v srpnu 1998. Může to znít krutě, ale Kreml - během imperiální, sovětské i současné éry - opakovaně prokázal, že je ochoten přežití ruského státu nadřadit blahobytu a přežití lidí.

Třetí možnost vede v zásadě ke stejným výsledkům jako druhá. Zahrnuje úplné oddělení měny od mezinárodního obchodu a její využití pouze pro domácí obchody. Avšak přechod k uzavřenému systému by učinil rubl v zahraničí absolutně nepoužitelným, a patrně by to přineslo i nepoužitelnost v Rusku samém - černý trh a malé firmy by byly nuceny následovat příklad vlády a přejít na euro, nebo pravděpodobněji na dolar. (Rusové mají sklon věřit více dolaru než euru.)

Podle pověstí převládajících v Moskvě to vypadá, že se Kreml rozhodne pro kombinaci prvního a druhého postupu, takže povolí sérii malých devalvací a bude dál částečně bránit měnu tak, aby zabránil kolapsu ve stylu roku 1998. Tento smíšený postup by odrážel politikaření ve vládě.

Nedostatek vládních obav ze zmizení rublu, který je symbolem ruské síly, je ze všeho nejzajímavější. Místo toho, jak zachránit ruskou finanční sílu, se nyní debatuje o tom, jak nechat měnu padnout. V myšlení lidí z Kremlu se pád toho, co bylo deset let symbolem ruské síly, považuje za danost, stejně jako předtím konec ekonomického růstu.

Washington pokládá ruské přijetí ekonomického selhání za formu kapitulace. Není těžké zjistit proč. U většiny států - ať už jsou silné nebo ne - by hluboká recese spojená s kolapsem měny indikovala zánik schopnosti vysílat vojska do zahraničí (ability to project power), nebo i naprostý konec. Podobné hospodářské kolapsy v letech 1992 a 1998 otevřely období, v nichž moc Ruska takřka vymizela, což Američanům dovolilo kontrolovat jeho sféru vlivu. Poté Rusko využilo své ekonomické síly k oživování sféry vlivu, ale tomu je nyní konec - a Američané se domnívají, že zničení této síly by vedlo k novému období ruské slabosti.

Geografie a vývoj

Jenže než budeme moci skutečně pochopit kořeny ruské moci, musíme prozkoumat ruskou ekonomiku a její roli. Z této perspektivy je posledních několik let téměř jistě odchylkou - a nemluvíme jen o postsovětském kolapsu.

Ekonomiky všch států do velké míry odrážejí jejich geografii. Ve Spojených státech hraje centrální roli přítomnost velkých, vzájemně propojených říčních systémů v centrální třetině země. Proto cena dopravy byla takřka nulová a vzácný kapitál mohl být věnován na jiné záležitosti. Výsledkem bylo silné a konkurenceschopné hospodářství.

Ruská geografie je zcela opačná. Řeky jsou většinou nepropojené a tečou neobydleným územím; jediná řeka v centru, Volha, neteče do oceánu, ale do vnitrozemského Kaspického moře. Rusko má také velmi málo použitelných přístavů. Takže zatímco Spojeným státům nadělila geografie perfektní transportní systém zdarma, Rusko muselo každou kopějku využít k tomu, aby zemi propojilo drahými cestami, železnicí a sítí kanálů.

Jedním z mnoha vedlejších efektů této geografie je, že USA měly volný kapitál použitelný k financování na poměrně demokratickém základě, zatímco chronický deficit v Rusku si vynutil koncentraci kapitálových zdrojů do několika málo rukou - moskevských rukou. Takže zatímco se USA staly výstavní skříní volného trhu, v Rusku vždy převládal sklon k centrálnímu plánování.

Ruská industrializace a militarizace začala v zásadě ve 30. letech za Josefa Stalina. Všechen průmysl a služby byly znárodněny a vedení dostalo předem určené kvóty pro výstupy.

Patrně nejvýznamnějším rozdílem mezi vývojem na Západě a v Rusku bylo odlišné použití financí. Na začátku Stalinova masivního ekonomického podniku byly zahraniční půjčky nedostupné, jak proto, že nový režim odmítl převzít mezinárodní dluhy, tak proto, že průmyslové země čelily nástupu vlastní ekonomické krize (Velké deprese).

Když byly půjčky a dluhopisy nepoužitelné, Stalin se obrátil k jinému centrálně kontrolovatelnému zdroji, kterým "zafinancoval" rozvoj Ruska: k práci. Odbory byly změněny v mechanismy sloužící k zachycování veškeré dostupné práce a ke zvyšování její produktivity. Rusko v zásadě nahradilo kapitál prací, a nepřekvapí, že Stalin - tak jako všichni ruštín vládci před ním - přimáčkl obyvatelstvo k zemi. Stalin to nazýval "revolucí shora". (Stratfor tu "decentně" mlčí o ještě jiné pracovní instituci, která umožňovala populaci nejen přimáčknout k zemi, ale dokonce ji rovnou "zamáčknout do země", totiž o systému politického teroru sloužícího k naplnění koncentračních/pracovních táborů. O ekonomické stránce fungování Gulagu přitom ještě v sovětských dobách podrobně pojednal Alexandr Solženicyn - KD.)

Z dlouhodobého hlediska je centralizovaný systém vysoce neefektivní a nebere v úvahu základní ekonomické činitele v podobě nabídky a poptávky - nehledě k tomu, jak ničí průměrného dělníka. Ale pro zemi tak velkou jako Rusko bylo (a zůstává) otázkou, zda západní vývoj tažený financemi je vzhledem k nedostatku levných možností přepravy a obrovským vzdálenostem vůbec uskutečnitelný. Vývoj tažený ždímáním pracovní síly byl pravděpodobně tím nejlepším, v co mohlo Rusko doufat - a platí to až dodnes.

V ostrém kontrastu s minulostí byl rozvoj Ruska v posledních pěti letech založen na penězích. Banky nezávisely na vládních financích - ty tvořily velké devizové rezervy - ale na zahraničních půjčkách a úpisech. Ruské banky tyto peníze nabídly firmám. Ruský energetický sektor znovu kontrolovaný vládou vytvořil v ekonomice zvláštní segment, jen zřídka propojený s dalšími částmi ekonomiky. Takže když globální recese způsobila zmizení zahraničních úvěrů, jádro vládních orgánů a energetický sektor zůstaly z velké části nezasaženy, i když se zbytek ekonomiky neslavně zřítil k zemi.

Od nástupu Putina se Kreml snažil budovat obraz silného, stabilního a finančně potentního Ruska. Vize síly byla po celé roky úhelným kamenem vize ruské sebedůvěry. Ve skutečnosti byl však ruský úspěch následkem vysokých cen ropy a plynu, které země nemůže příliš ovlivňovat, nikoli výsledkem restrukturování ruského systému. Proto je přiznání, že císař je nahý, spíše ranou pro ruské ego než signálem fundamentální změny.

Realita ruské moci

Zatímco Rusko možná ztrácí finanční bezpečnost a kapacitu, globální recese příliš neovlivnila realitu ruské moci. Rusko nikdy nezáviselo na cizích penězích, ani nepoužívalo ekonomickou stabilitu jako základnu politické moci nebo sociální stability. Místo toho spoléhá na mnoho jiných nástrojů. Některé z následujících šesti pilířů ruské moci jsou silnější a vhodnější než kdykoliv předtím:

1. Geografie: Narozdíl od svého politického rivala USA Rusko bezprostředně hraničí s většinou regionů, kam hodlá expandovat, a dělí ho od nich jen málo geografických bariér. Ukrajina, Bělorusko a Pobaltí se těší nulové geografické izolaci. Střední Asii chrání vzdálenost, ale nikoliv hory a řeky. Kavkaz tvoří určitý retardér, ale proruské enklávy v Gruzii poskytují Kremlu pevnou pozici na jižní straně pohoří. I kdyby americké jednotky nebyly vázány v Iráku a Afghánistánu, Spojené státy by při snaze zabránit ruským akcím v takzvaném "blízkém zahraničí" čelily potenciálně nepřekonatelným překážkám. Rusko tam může svůj vliv uplatňovat velmi levně, zatímco byť jen symbolická odpověď Spojených států vyjde velmi draho.

2. Politika: Není žádným tajemstvím, že Kreml doma vládne železnou pěstí. Existuje jen málo domácích sil, jež by vláda nemohla kontrolovat nebo vyvažovat. Kreml chápe revoluci z roku 1917 a minulé kolapsy, zejména ten z roku 1991, a disponuje kontrolními mechanismy, které brání opakování. Politická síla není založena finančním ani ekonomickém základě, ale na práci bezpečnostních služeb. Ruští sousedé, zejména Evropa, nemohou počítat s podobnou silou, protože jejich politické systémy jsou prostě založeny jinak. Zatímco velké části postsovětského prostoru a dokonce i Střední Evropy jsou destabilizovány, Rusko vypadá jako zdroj stability a pořádku.

3. Sociální systém: V důsledku politické kontroly a ekonomické situace je ruský systém sociálně destruktivní a má dlouhodobé psychické následky. Produktivita a přežití státu jsou kladeny nad blahobyt lidí. Jde o úplně jinou mentalitu než na Západě. I když proběhly sporadické protesty menších rozměrů, týkaly se většinou finanční situace, ne vlády. (Patrně ani Moskva sama nevidí své perspektivy v době krize tak růžově jako Stratfor - KD.)

4. Přírodní zdroje: Moderní Rusko se těší bohatství nejrůznějších přírodních zdrojů. Trhy se mohou zmítat jako na tobogánu a měna může padnout, nicméně ruskému hospodářství zůstane přístup ke klíčovým životním nezbytostem. Mnohé tyto zdroje fungují dvojím způsobem: Posilují nezávislost na vnějším světě a současně poskytují možnost vysílat jednotky do zahraničí. Mimořádnou důležitost má zemní plyn. Evropa pokrývá z ruských zdrojů čtrvrtinu spotřeby, což Rusku zaručuje přísun kapitálu a na druhé strně to nutí Evropu, aby brala Moskvu vážně. V době recese význam plynu coby politické zbraně ještě vzroste.

5. Armáda: Ruská armáda se nachází uprostřed modernizace a reorganizace, a obnovuje svou základní bojeschopnost. I když mnoho problémů přetrvává, Rusko v Gruzii s použitím armády vytvořilo novou realitu. Tbilisi bylo jistě snadným cílem, ale z Kyjeva, Varšavy a Prahy vypadá ruská armáda poněkud jinak než z Pentagonu. Stejně jako v případě energie, také váha armády v době krize jen vzrostla.

6. Zpravodajské služby: Rusko má jeden z nejsofistikovanějších a nejsilnějších zpravodajských systémů na světě. Domácí i zahraniční infiltrace byla budována přes půl století a je založena na know-how a "human intelligence", nikoliv na penězích, ačkoliv vyspělé technologie jsou jistě k dispozici. Rusko do svých zpravodajských služeb zapojilo i jiné sociální sítě jako organizovaný zločin nebo pravoslavnou církev. Ruský zpravodajský sektor je mnohem větší než ve většině jiných zemí a pokrývá většinu světa, ačkoliv ohnisko pozornosti se zaměřuje na ruskou periferii.

Ruský finanční sektor se tedy může rozložit, jenže stát s ním ve skutečnosti vážně nepočítal - ani z hlediska udržení sociální stability, ani pro operace v zahraničí. Rusko zná své nedostatky a svůj nárok na roli velkého mezinárodního hráče zakládá na šesti nefinančních pilířích.

Celý text v angličtině ZDE