Už v prosinci tedy záložní důstojník Franz Seldte pro všechny, kdo si připadali zbyteční, založil spolek Stahlhelm. Navzdory vágním řečem o monarchii byl bez politického programu. Stahlhelm chtěl zkrátka změnu. Sdružoval ty, kdo si pokládali za čest, že nedokážou určit svůj směr - a kteří se shromáždili, aby jim někdo znova směr stanovil. Nakonec se stal útočištěm 550 tisíc hochů, kteří nevědí co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou. Koncem 20. let byl rozhodně největší opoziční organizací v Německu - a dosud zcela postrádal politický program.

V té době už ale odmítání statu quo přivedlo Stahlhelm k prvním kontaktům s dosud marginální a nepočetnou NSDAP. V roce 1931 spolu s touto stranou vstoupil do "Harzbugské fronty". V lednu 1933 se pak hlava Stalhelmu Seldte stala ministrem práce v Hitlerově kabinetu - a už o rok později se všichni ti, jež vlastenecká mužnost žádala, aby se dali k dispozici, konečně dočkali: Po sloučení s SA v jejich čele stanul dominantní náckovský gay Ernst Röhm. Další!

Nové jakožto nádrž smyslu?

Anglosasky učesaná definice moderny, kterou s oblibou uvádí Jan Čulík, je vlastně zpětnou idealizací. Likvidace zkušenosti modernizací byl drastický proces, o němž lze jistě eufemisticky napsat, že lidé ve změněné situaci shledali dosavadní zkušenost nepoužitelnou. Takový přístup ovšem ponechává stranou to hlavní: Fascinaci změnou, jíž se moderní kultura vyznačovala především. Fascinaci změnou za každou cenu.

Sto padesátý aforismus Adornovy knihy Minima moralia polemizuje s Benjaminovou estetikou, která v reakci na některé Brechtovy postupy používala pojem "projasňování šoky". Psychoanalytik Adorno se ovšem ptá: Jaká společenskohistorická situace a jaký typ osobnosti se vyznačují takovouto fascinací novým -- naprosto bez ohledu na obsah? Kde se bere toto vábení změnou, ať už přinese cokoliv?

Motiv zmíněné fascinace je klasicky zpracován dvěma autory - Charlesem Baudelairem v cyklu La Mort a Edgarem Allanem Poem v Pádu do maelströmu. V obou případech se závrať z neznámé hrozby jakousi podivnou alchymií náhle mění v příslib štěstí. "Nové - ono bílé místo ve vědomí, očekávané jakoby s přivřenýma očima - se jeví coby formule, jejímž prostřednictvím je z hrůzy a beznaděje extrahován stimul. To on dává vykvést zlu," píše Adorno.

Kult nového je ovšem rebelií proti likvidaci kvalit. Ve světě, kde už devalvovaná zkušenost závislá na sériové výrobě nic nového nenabízí, vše je jen další kopií, nic originálem - právě v tomto světě novost sama usedá na uprázdněný trůn božstva. Přitahuje k sobě veškerou auru věcí tvořících kdysi lidský svět, jenž byl nyní odkouzlen, a touto kompenzační operací se stává příslibem návratu smyslu, jenž přestal být zakoušen a stal se abstraktní představou. Adorno to dokládá na vývoji pojmu "sensace", který v dobách Lockových značil prostě percepci, zatímco už ve 40. letech 20. století odkazoval na skandál iniciovaný bulvárem.

Psychopatologie moderny

Při bližším zkoumání se ukazuje, že Baudelairovo mnohonásobně se opakující a abstraktní "nové" je vlastně prázdným konceptuálním schématem zakrývajícím Nietzschův věčný návrat. Prožitek s tímto návratem spojený ovšem dost připomíná traumatickou neurózu. "Sensace, v nichž se masochista vzdává novému, jsou jako mnohé regrese." Ontologie baudelairovské moderny odpovídá psychoanalytickému popisu infantilních parciálních pudů - a to, co v dřívějších dobách bývalo subjektem, je v nespojitém čase fiktivního života tvořeném řetězci konvulzivních "sensací" unášeno hned tím, hned zase oním směrem. Takový nástup nacismu byl ovšem absolutní senzací: Goebbels už v jednom z prvních projevů prohlásil, že nacionální socialisté přinejmenším nejsou nudní. A měl úplnou pravdu. V porovnání se stimulační hodnotou šoku je jeho obsah nedůležitý. Pojďme se ubavit k smrti...

Svědectví o životě v moderní době, která nám zanechali Poe a Baudelaire, jsou široce dostupná, ale málokoho ještě nutí k reflexi. Samy klíčové motivy byly na Západě vytěsněny do osnov a podvědomí, jejich paradigmatická hodnota zůstává zpravidla nepostřehnuta. Když se tedy v panické situaci uprostřed globální ekonomické krize naráz opět kdosi zabývá abstraktním novým, od nějž si slibuje "jakési cosi", musíme odejít až na samý okraj temné propasti okcidentální kultury, abychom v konceptuální skladbě pro teenagery mezi brazilskými bubny ve wagnerovských kadencích a farinelliovských partech z oka hurikánu slyšeli, že je to celé opět jen zdání - poněvadž nové instituce prostě nelze zbudovat na osobních prožitcích:

Now I'll die singing:
I've been such a fool
I've been so afraid
From my heart to you I say:
- I'll be here to stay!