Nevím kolik lidí ví, že elektrický motor a generátor jsou v zásadě totéž, totiž zařízení, které mění elektřinu v pohyb nebo naopak: Vezměte elektromotor a zařiďte, aby něco točilo hřídelí, a bude z něj generátor. Přesně to udělali lidé z EcoInnovation. Není to zrovna nový nápad; kniha v mé sbírce příruček věnovaných užitkové technice, Cloudburst, obsahuje plánky podobné malé vodní elektrárny z použitých elektrosoučástek. Ale přesto je taková výroba malých vodních elektráren, vynikající způsob, jak minimalizovat spotřebu zdrojů při výrobě čisté, místní elektřiny -- něco, co už z dobrých důvodů napadlo mnoho lidí předtím -- zatím, až na tuto malou firmu, takřka kompletně zanedbána.

Druhá zpráva byla bombastickým článkem o nejnovějším pokusu postavit reaktor, který by udržel nukleární fúzní reakci déle než pouhých několik milisekund. Narozdíl od malých vodních elektráren bude jaderná fúze všem čtenářům známa, ať už si vzpomenou na termonukleární hlavice, dlouhou historii minulých pokusů postavit fúzní reaktor, nebo jediný takový fungující reaktor v tomto solárním systému - ten, který každé ráno vychází na východě. Zpráva obsahovala obvyklou rétoriku o neomezeném zdroji čisté energie a opakovala rituální ujištění, že pokud bude program přiměřeně financován, fúzní reaktory za několik desetiletí vyřeší energetickou krizi.

Skutečnost, že totéž říkali už v 50. letech, poněkud unikla pozornosti autora. Nezmínil ani to, kolik miliard dolarů bylo za posledních takřka šedesát let v honbě za fúzním snem utraceno. Takřka úplně se soustředil na základní konstrukci fúzního reaktoru. Vědecké příručky z mého dětství mívaly jasně vybarvené obrázky právě této konstrukce: Deuterium zahřáté na velmi vysokou teplotu bude silnými magnetickými poli stlačováno tak dlouho, až se jádra vodíku sloučí a uvolní tepelnou energii, která ohřeje páru pohánějící turbíny.

Dnešní projekty fúzních reaktorů jsou stále koncipovány stejně, ovšemže s jistými úpravami a vylepšeními. Ale fúzní energie zůstává snem; navzdory ohromným grantům a vládním dotacím poskytovaným každý rok se výzkumné komunitě nikdy nepodařilo nic víc než krátká reakce, která se samovolně ukončila, přičemž vyprodukovala o něco méně energie než spotřebovala. Čelní fyzikové pracující na tomto poli tvrdí, že je docela možné, že komerční fúzní energie je tímto způsobem nerealizovatelná, a energetická bilance tohoto náročného projektu ukazuje na zřejmou ztrátovost; nicméně peníze stále přitékají.

Všimněte si kontrastu mezi oběma zprávami. Jedna popisuje jednoduchý, účinný a snadno dostupný zdroj energie využívající vyzkoušenou technologii a s velkou kapacitou -- každé místo, na němž v 19. století běželo vodní kolo, pokud nebylo mezitím zaplaveno přehradou, je lokalitou vhodnou pro malou vodní elektrárnu, a kolem nás jsou spousty nadbytečných elektromotorů -- a je schopna poskytnout obnovitelnou energii v obtížných letech, které nás čekají. Druhý příběh pojednává o fantasticky nákladném úsilí postavit patrně nefunkční model fúzní elektrárny, který zatím nedodal do sítě ani jediný watt, a možná, že u toho i zůstane. Zkuste hádat, který z těchto přístupů získá příští rok další miliardy dolarů a pozornost hlavních výzkumných týmů, a který zůstane v rukách malé firmy a jejích zákazníků?

Tento kontrast nabízí vhled do hlavních faktorů kolapsu komplexních humánních systémů. Z historie je dobře známo, že instituce všeho druhu -- vlády, obchody, církevní organizace, celé civilizace -- se stávají vězni strategií, které, přinejmenším ve zpětném pohledu, vedou beznadějně k neúspěchu, a drží se tohoto kursu, dokud nedojde ke kolapsu. Až si příští archeologové budou prosekávat cestu do ztraceného města Flint v Michiganu, nepochybně se budou divit, proč výkonní ředitelé spojili přežití svých společností s rapidně ubývajícími fosilními zdroji, místo toho, aby se snažili vyvíjet elektromobily a jiné alternativy, a nakonec dovršili své šílenství založením úvěrových společností, jež se beznadějně zapletly do klamavé ekonomiky, možná ještě tehdy připomínané coby největší finanční bublina v dějinách lidstva. Až budou stát nad troskami dávné výrobní linky, budou se jistě ptát: Proč nikdo neviděl zřejmé důsledky?

Arnold J. Toynbee, jehož monumentální práce o vzestupu a pádu civilizací byla v těchto esejích několikrát zmiňována, nabídl vhodný způsob, jak o této dysfunkci uvažovat. Tvrdil, že civilizační vzestup probíhá pod vedením kreativní menšiny, která je schopna nabídnout vizi lidského osudu a možností dostatečně silnou na to, aby překonala inerci tradice a zahájila novou fázi sociální integrace. Dokud kreativní menšiny přicházejí s úspěšnými odpověďmi na výzvy a uzlové body vývoje, jimž každá lidská společnost nutně čelí, pak společnost, kterou vedou, pokračuje v expanzi. Nicméně dříve či později dojde k tak silnému propojení menšiny s nějakou sadou dílčích řešení, že se pokouší aplikovat tato řešení, ať už aktuální výzvě odpovídají, či nikoliv. V ten okamžik kreativní menšina degeneruje v dominantní menšinu, která místo aby svou společnost inspirovala silou myšlenek, vládne jí prostřednictvím stále nestoudnějšího přinucení. Neřešené problémy se hromadí, a tak jak se selhávající odpovědi opakují v ještě přehnanějším měřítku, odvíjí se smrtící spirála úpadku a zániku.

Je škoda, že Toynbee nežil dost dlouho na to, aby sledoval nynější hospodářský debakl, protože sotva kdy existoval lepší případ fenoménu, který načrtl. Vezměte v úvahu, že nikdo v americké politice nemá tváří v tvář krizi co jiného nabídnout než prostě další pokus nafouknout bublinu, jež praskla už v letech 1987, 2002 a 2008. Na všech stranách slyšíme o ekonomickém růstu, a to v době, kdy další ekonomický růst v nynějším smyslu tohoto slova je tím posledním, co Amerika potřebuje. Moudrá strategie by místo toho sledovala ekonomickou kontrakci - masívní redukci bankovního a finančního sektoru, dokud naše roční produkce dluhu nebude odpovídat roční produkci zboží a nefinančních služeb; postupné omezování spotřeby energie, dokud se spotřeba na hlavu nedostane na evropskou úroveň, což je zhruba třetina současné americké hodnoty; systematické přebudování americké výroby a zemědělství chráněných obchodními bariérami, které zajistí, aby Američané za spotřební zboží platili ceny odrážející americké mzdy; a tak dále.

Konvenční moudrost trvá na tom, že každý takový program by americký lid odmítl. Nejsem si tak docela jist, že je to pravda; mám podezření, že řada příslušníků dělnické třídy by akceptovala vyšší ceny za spotřební zboží výměnou za znovuvytvoření pracovních míst ve výrobě a soustavný pokles cen bydlení. Ale nic z toho nebude na žádné z úrovní, kde mohou být činěna nezbytná rozhodnutí, prosazováno, protože takový program odporuje sadě ekonomických řešení, která si přejí středostavovští Američané -- dokonce i když tato "řešení", která nalévají imaginární bohatství do porouchaného systému, se sama stávají jednou z hlavních příčin krizí, jež otřásají naší ekonomikou.

Jeden z demaskujících příznaků toho, že se kreativní minorita změnila v minoritu dominantní, představuje fakt, že po selhání už nenásleduje žádný trest. Pomyslete na to, co se stalo vedení a střednímu managementu zhruba v posledním čtvrtstoletí, pokud jejich aktivity, jak se často stávalo, přivedly obchodní společnost na buben. Počet těch, kteří mají problém najít novou práci, byl malý a dále klesá; členové třídy disponující dobrými kontakty, která se obecně o sebe navzájem stará, byli chráněni před důsledky své nekompetence. Dokonce i ti, kdo upadající společnosti otevřeně vylupovali, málokdy čelili nějakému trestu, protože tato beztrestnost je již dlouho standardní praxí života amerických korporací; kult bonusů a plundrování obchodních aktiv končící v kapsách vedení jde daleko za hranice těch několika málo finančních firem, které se nedávno staly proslulými.

Tři generace fyziků v zásadě stejným způsobem směly počítat s marnotratnými granty na výzkum nefungujícího modelu jaderné fúze, a skutečnost, že žádná z těchto nezměrných investic svět znatelně nepřiblížila k fungujícím fúzním elektrárnám vůbec neznamená, že by vláda omezila svou štědrost. Mezitím nadbytečné motory praček a tisíce dalších užitečných zdrojů a praktických řešení zůstávají zcela nepovšimnuty.

A to, milý čtenáři, je důvod, proč mám sklon zvedat oči v sloup, když lidé trvají na tom (což dělají často), že světové průmyslové společnosti se jistě vymaní z pasti ropného zlomu, jen co věnují zdroje a intelektuální úsilí konstruktivním odpovědím na problém. Teoreticky toho mohou být dosud schopny; v praxi se to ovšem nestane, protože zaměření zdrojů a intelektuálního úsilí je přesně tím chybějícím prvkem, který nebude podpořen. Pokud už selhání není penalizováno a nefungující strategie jsou jedinou volbou, o níž je vůbec povoleno diskutovat, změna kursu se stává tou nejméně pravděpodobnou variantou; čím jsou klapky více přitaženy, tím pravděpodobněji bude kůň běžet vpřed, i když cesta vede rovnou na útes.

To je důvod, proč se mi zdá zásadně důležité opakovat, že každá skutečná odpověď na krizi průmyslové společnosti musí začít u jednotlivců, rodin a místních společenství, kde lze ještě docílit konstruktivní změny; a proč jsem také proti jakékoliv velké strategii, jejímž výsledkem by byl plán typu "jedna věc řeší vše". Je důležité mít na paměti, že určité místo má dobré podmínky pro malé vodní elektrárny a spousty použitých motorů z praček, ale jiná nikoliv; stejně tak jakékoliv jiné řešení, na něž si vzpomenete, může zřejmě fungovat za určitých podmínek, ale je velmi málo vhodné pro jiné. Právě ze zacházení s těmito rozdíly -- v uchopení neuspořádaných, lokálních, každodenních detailů života v ekonomice procházející kontrakcí a v deindustrializované společnosti, bez klapek a se zpomalováním až k bodu, kdy se okolí stane něčím víc než jen rozmazanou skvrnou -- právě tak nejpravděpodobněji vzejde změna.

Zdroj: ZDE