Teď by samozřejmě takový projekt vyžadoval ohromné investice do železnic, hromadné dopravy, přestavby měst a tak podobně, ale to co jsme utratili za nedávná vojenská dobrodružství na Středním Východě by většinu z nich pokrylo -- a to už vůbec nehovořím o tom, co by se dalo udělat s fondy vyplýtvanými na záchranu bank na Wall Street vyloupených jejich vedením při posledním záchvěvu epochy korporátní kleptokracie. Výnos z investic do úspor energie by byl ohromný. Abychom jmenovali alespoň jeden příklad: Vzhledem k tomu, že USA dosud produkují více než třetinu své spotřeby ropy, přestali bychom každý rok platit miliardy dolarů do kapes despotů na Středním Východě; stali bychom se vývozci ropy -- a dost možná že i členy OPEC.

Tak proč se o tak rozumném projektu právě nedebatuje v Kongresu? Nebo obecněji vzato, proč úspora energie formou změny životního stylu -- pravděpodobně nejsnazší a nejlevnější způsob, jak čelit konci věku levné ropy -- je od konce 70. let zcela mimo politický a kulturní obzor, a to do té míry, že většina těch, kdo si všimli, že nám dochází levná a snadno dostupná energie, koncipovala téma v pojmech nalezení nějakého technického triku, který by nám umožnil žít stejně jako dnes?

Technická dimenze našich obtíží tu přenechává místo oblasti, kde už nejde o tvrdá fakta fyziky a techniky, ale o temnější faktory -- politické, kulturní, psychologické a (řekněme to slovo) spirituální -- a to co je teoreticky možné má důležitost mnohem menší než to, co je kulturně a emocionálně přijatelné. Většina autorů píšících o ropném zlomu, ačkoliv ne všichni, má sklon se z tohoto neobydleného a neusazeného teritoria stáhnout. To je dost pochopitelné; industriální kultura upřednostňuje technické vědění a odměňuje ty, kdo dovedou (nebo říkají, že dovedou) způsobit, aby mašinérie každodenního života vrčela klidněji a výnosněji, zatímco si ucpává uši před těmi, kdo kladou otázky o účelech, kterým stroje slouží, a o emočních podnětech, které dávají těmto účelům zdání smyslu. To nás nechává tápat kolem spolu s opilcem pod lampou a hledat klíče, které leží ve tmě o půl bloku dál.

Z tohoto důvodu jsem byl potěšen novou knihou Carolyn Bakerové Sacred Demise: Walking the Spiritual Path of Industrial Civillization's Collapse. Kniha je prvním skutečně vytrvalým pokusem uvažovat o budoucnosti průmyslové civilizace mimo pohodlný rámec technických otázek a nutí nás čelit hlubším a fundamentálně iracionálním faktorům, které tak výrazně přispívají k tomu, že je účinné řešení nedosažitelné.

Název knihy potřebuje jisté vysvětlení, protože Sacred Demise (Posvátný odchod) se týká přinejmenším stejně tolik psychologie jako náboženství. Hranice mezi oběma sférami byla nepochybně v nedávných letech zamlžena; když moderní Západ zcela redefinoval náboženství v termínech osobních vztahů s transcendentnem, a způsobil, že kolektivní aspekt je stále těžší uchovat, psychologie začala v moderních náboženstvích hrát stejnou roli, jakou v tradičnějších učeních hrávala teologie. Zatímco tento posun měl podíl na některých pochybných důsledcích, dovolil některým zásadním náboženským tématům -- například hrozbě smrti, hledání smyslu lidské existence a dovolávání se obou témat jak na úrovni jedinců, tak na úrovni společenství -- zůstat živými i ve vášnivě sekulárním věku.

Tato témata vymezují přístup Bakerové. Autorka tvrdí, že už jsme daleko za bodem, v němž mohlo být zabráněno rozkladu industriálního věku, a naše volby jsou tedy omezeny na možnost čelit obtížné budoucnosti před námi, nebo předstírat, že taková budoucnost neexistuje, dokud nás nezdolá. Analyzuje logiku těch, kdo chtějí slyšet jen o řešeních, a uvádí ji zpět na její hluboké kořeny v obavě ze smrti a v pokusu přidržet se důvěrně známých vzorců smyslu dokonce i tehdy, když už naší zkušenosti smysl nedávají. Uchopuje nepříjemná, ale nevyhnutelná témata, s nimiž jsme všichni konfrontováni, když přichází úpadek a rozklad: Potřebu truchlit, čelit realitě smrti, hledat nové narativy, které by rapidně se měnícímu světu dávaly smysl.

Pro Bakerovou tedy hlavním úkolem naší doby není předejít kolapsu; dekády nevyužitých příležitostí nás této naděje zbavily. Ani nezkouší zmatenou strategii ukrývání se v survivalistických enklávách až do doby, kdy přestane padat suť. Místo toho nás vyzývá, abychom kolapsu čelili přímo a osobně, jako skutečnosti, která už utváří naše životy a bude je utvářet v příštích letech stále mocněji. Abychom čelili kolapsu, vyžaduje to od nás vyrovnat se s celou sférou osobní zátěže, kterou každý z nás ke zkušenosti úpadku a zániku přidává. To je zásadní téma, protože nevyjádřené psychologické a náboženské podtexty krize průmyslové civilizace sehrály ohromnou roli při zmatení už tak složitých záležitostí, jimž nyní svět čelí.

To je důležité si uvědomit, když někdo trvá na tom, že technologický pokrok náš druh nevyhnutelně povede k nesmrtelnosti v mezihvězdném prostoru, nebo když někdo jiný trvá na tom, že se současná civilizace stala posledním vtělením zla a bude brzy zničena, takže spavedliví pozůstalí budou moci obývat dokonalý svět. Taková vyprávění mají velmi málo společného s fakty. Jsou to spíše vyjádření náboženské víry, která skrývá tisíciletí stará mytická témata pod sekulární masku. Pokud, drahý čtenáři, věříš v jedno nebo druhé, je to v pořádku -- máš stejné právo na svou víru jako já na moji -- ale prosím, pro lásku k Darwinovi, můžeš alespoň připustit, že to je náboženské přesvědčení, akt víry v konkrétní konstelaci numinózní zkušenosti, spíše než samu sebe objasňující pravda, kterou každá rozumná a morální osoba musí automaticky přijmout?

Poslední věc, kterou chci říci, jde poněkud za Bakerovou, a ve skutečnosti jde o mou hlavní námitku. Pohled autorky je velmi blízký posledně zmíněnému náboženskému pohledu; pro Bakerovou je složitá a koplexní realita průmyslového světa zploštěna do jediné široké a strašné abstrakce označené pojmy Civilizace a Impérium, přesného ekvivalentu Babylonu a Satanova království v její historické mytologii. Psychologicky to může být nejlépe popsáno v jungovských pojmech jako špatný příklad projekce Stínu; v náboženských pojmech to představuje drastickou konfúzi mezi různými sférami bytí, mezi velkými tématy mýtu a náboženství a zmatenou a prozaickou skutečností každodenní existence.

Přesto vše je Sacred Demise knihou zásadní důležitosti. Nejde o poslední slovo k danému tématu, ani si nemyslím, že by to Bakerová chtěla; spíše je to první slovo v rozpravě, kterou nutně potřebujeme začít. Potřebujeme začít hovořit o tom, jak udržet naši lidskost v hořkých časech; o tom, jak najít důvod k naději a zdroje nezbytné radosti, když tolik našich předchozích jistot se rozpadá v prach; a tom, jaké příběhy mohou dát smysl světu, když tolik našich důvěrně známých významů už žádný význam nedává. Jinými slovy, abychom čelili úpadku, musíme čelit sobě.

Zdroj: ZDE