Jan Tamáš uhodil nechtěně hřebík na hlavičku, když prohlásil, že 70% českých občanů, kteří si nepřejí radar, je neviditelných. Porovnal jsem televizní záběry demonstrací z německého Baden-Badenu a francouzského Štrasburku, konajících se ve srovnání s Prahou za neuvěřitelně těžkých podmínek, a bylo mi smutno. 9000 policistů na německé straně, 15000 na francouzské. Pozavírané obchody, hermeticky uzavřená města a omezení pohybu pro ty, kteří v nich bydlí. Dalším krokem může napříště být třeba dočasné vystěhování obyvatel během summitů a státních návštěv. Obama zde již moc netáhne, lidé totiž začali poslouchat, co říká, a přemýšlet o tom, co jeho slova znamenají. Kupříkladu to, že se za jeho úsměvem, kterým tak "okouzlil Prahu" (cit. Právo, 6. 4. 09) skrývá úmysl instrumentalizovat NATO ve prospěch amerických strategických cílů způsobem, který u G. W. Bushe nenajdeme. Občané mají plné zuby blýskavých mediálních úsměvů a vzletného blábolení euroamerických krizových manažerů - a jdou za svou věc do ulic. Jsou jich desítky až stovky tisíc a když je potřeba, tak do ulic vyjde i ten milion. Obyvatelé karibských ostrovů Guadeloupe a Martinique po několikaměsíční generální stávce přinutili francouzskou vládu k zásadním ústupkům. Tyto národy totiž na rozdíl od Čechů vědí, že vyjednávat s mocí je možné jen tehdy, když prokáží vlastní odhodlání a sílu.

Češi vyprodukovali vskutku unikátní filosofii odporu. "Národní" pravice hájí zájmy všeho možného jen ne vlastního státu. Liberální levice sice brojí za mír, ale podporuje spolky vedoucí války. Bojuje proti neoliberalismu a zároveň podepisuje smlouvy, kterými se zavazuje k jeho aplikaci. Proti radaru je 70% občanů , ale v rozhodujícím okamžiku jich vyjde do ulic několik stovek.

Ano, v Česku se nesouhlasí, ale neviditelně. Oč méně se veřejně protestuje, o to víc se píší dopisy a tleská se domnělým spasitelům. Tradice apelů na dobrou vůli panstva namísto vytrvalého občanského odporu je v českých zemích dlouhá. Když v druhé polovině 19. století vypukla maďarská revoluce, ujišťovali Češi císaře pána o jejich loajalitě v naději, že to Habsburk ocení. Samozřejmě, že neocenil - a vše dopadlo, jak dopadnout muselo: hrdí Maďaři dostali federaci, plebejští Češi národní kocovinu. Což jim ovšem nezabránilo v následujícím lamentování o "slavné národní historii" a "pošlapaném" státním právu, až je Masaryk upozornil na to, že již v roce 1848 bezpodmínečným vstupem do nového vídeňského parlamentu se jej -- na rozdíl od Maďarů i Chorvatů -- de facto vzdali. Po roce 1918 nová Republika jaksi "zapomněla" na pravidlo, že pěšák vždy bojuje za krále. Nikdy naopak! Natolik se podřídila zájmům Francie a její vojenské doktríně včetně stavění československé verze Maginotovy linie, až nakonec českým básníkům nezbylo nic jiného než psát melodramatické básně o tom, jak "zní zrady zvon". Tato tradice našla své pokračovatele v "mužích ledna" roku 68, kteří se hrozící sovětskou invazi snažili odvrátit apely na "společnou dobrou vůli" a neustálým ujišťováním Brežněva a Kosygina o tom, že v Československu žádná "kontrarevoluce" nehrozí. Dotaz jugoslávského prezidenta Tita během jeho návštěvy Prahy, kdy ČSSR hodlá mobilizovat, prý na čs. straně vyvolal velký údiv. "Samet" roku 89 tuto mentalitu nezměnil, nýbrž ji potvrdil v té nejhorší podobě.

Filosofie českého odporu předpokládá dostat za minimální námahu co nejvíce a ještě pokud možno od jiných. Přitulit se k vrchnosti, prokázat "dobrou vůli" a čekat na odměnu. Jedni vidí spásu v "Americe", druzí v "Evropě", málokdo sám v sobě. Nejnesnesitelnější je důsledek tohoto myšlenkového stereotypu: pocit civilizační nadřazenosti na Východ a servilita vůči Západu. Moderní polistopadový českopražský intelektuál je všestranný, je doma jak v politice, tak i v kultuře. Může být dramatikem i prezidentem, hudebníkem i ministrem, vše se skloubí v jedno absurdní divadlo. Čech obdivuje západní společnost, ale občanskou angažovanost, která tuto společnost udělala takovou jaká je přehlíží, vidět nechce nebo ani vidět neumí. Vše je relativní, vše je sranda, občanskou kuráž nahrazuje obecný cynismus a nesmírná obětavost jedinců. Nic tento stav ducha nereprezentuje před evropskou veřejností výstižněji než Entropa: její obsah omezenost českého pohledu na Evropu, okolnosti jejího vzniku zase kvalitu polistopadové politiky. Není to vtipný ironický pohled na evropské národy, je to obraz současné vulgární české duše. Libujeme si v kvazipolitice a státnické postoje nahrazujeme pseudomorálním pozérstvím. Proto Havel a jeho družina koketovali se sudetoněmeckým landsmanšaftem a "zapomněli" udělit alespoň dodatečnou morální satisfakci těm německým antifašistům, kteří bojovali v zahraniční Československé armádě za osvobození naší vlasti. Proto je možné, aby se v armádě opět dostal do módy bezohledný kariérista Valdštejn a jeho žoldáci. Zde je nutné hledat kořeny "moravského patriotismu", který se vůči Čechám státoprávně i symbolicky vymezoval a vymezuje na základě "privilegií" udělených rakouskými císaři.

Mimo Evropu nejsme kvůli Topolánkovi či Klausovi, nýbrž díky naší neviditelnosti.

(Článek je v úctě a solidaritě věnován těm, kterých se netýká: účastníkům nedělní protiradarové demonstrace)