Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž, pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. „Jistě to byl Syn Boží,“ řekl ostatním. Byl rozčilen a obrátil se za Ježíšovými přáteli – snad aby se jich zeptal – zjistil však, že odvádějí Kristovu matku k rozcestí u brány.

Všichni zřejmě plakali. Setník si všiml muže spěchajícího k městské bráně. Podle oblečení to byl zámožný člověk. Abenadar ho neznal, ale poslední hodinu ho viděl, jak stojí stranou ostatních a se zjevným soucitem pozoruje Ježíšovu tvář. Byl to Josef z Arimathie. Setník také zahlédl, že dva Pilátovi strážci hovoří s velekněžími. Podivil se tomu a vrátil se na své místo.

Strážci přešli skálu a řekli setníkovi, že velekněží byli za Pilátem. Řekli mu, že zůstanou-li odsouzenci viset na křížích ještě po západu slunce, celá Golgota bude znesvěcena a žádný Žid tam napříště nevkročí. Pilát chtěl mít celou věc co nejrychleji s krku. Zavolal dva strážce a přikázal jim, aby doprovodili kněze zpět na Golgotu a aby ukřižovaným bez prodlení zpřeráželi nohy.

Abenadar ukázal na kříže a řekl, aby konali svou povinnost. Jeden z binců byl ozbrojen kopím, druhý nesl prkno, asi dva centimetry tlusté, osm centimetrů široké a přes metr dlouhé. Oba muži se poradili a rozhodli se, že začnou vlevo. Mlčenlivý lotr věděl, že zpřerážení nohou urychluje smrt…

Když klesl dolů na svém závěsu a nejevil snahu se opět vytáhnout, oba muži popošli k Ježíšovi.

Ten, který držel kopí, poznamenal, že ukřižovaný už nežije. Pokynul druhému, aby šel stranou, sám ustoupil o krok, rozpřáhl se a zamířil oštěpem na pravou stranu Kristovy hrudi.

Chtěl se přesvědčit, nepředstírá-li smrt. Hrot kopí pronikl mezi páté a šesté žebro, projel pohrudnicí a plícemi a zastavil se v srdci. Mrtví obvykle nekrvácejí, avšak v pravé předsíni bývá i po smrti trochu tekuté krve a v osrdečníku se tvoří tekutina zvaná hydroperikard. Když voják kopí vytáhl, vytekla krev a voda.

Oba pak postoupili k druhému zločinci, který se vyčerpal svými protesty a mohl pouze v němé hrůze přihlížet, jak se muž s prknem chystá k úderu.

Pilátovi biřici pak zůstali stát před kříži a pozorovali popravené, zda projeví ještě známky života. Všichni tři viseli bezvládně na svých kůlech. Strážci požádali setníka o dovolení vrátit se do tvrze. Abenadar řekl, že také odejde se svou četou, jakmile seberou své věci.

To, co onoho odpoledne učinil Josef z Arimathie, vyžadovalo značné odvahy, ne-li hrdinství. Pospíšil do Antoniovy tvrze a požádal o slyšení u Piláta. Byl přijat a vyslovil přání, aby mohl ihned pohřbít Ježíše z Nazareta.

Pilát byl překvapen. Nevěřil, že je Ježíš už mrtev. Josef však tvrdil, že ho viděl umírat na vlastní oči. Aby celou věc uzavřel, Pilát poslal na Golgotu jezdce, který měl přinést hlášení od Abenadara. Josef mezitím čekal. Byl to pro něj kompromitující rozhovor, neboť tím, že požádal o vydání těla k pohřbu, dal vlastně Pilátovi najevo, že on, člen Velké rada a hlava známé saducejské rodiny, je tajným Ježíšovým učedníkem.

Proč by o to jinak žádal? Proč by se ponižoval návštěvou Antoniovy tvrze, když tou dobou mohl být naproti v chrámu a jako tisíce jiných lidí držet jehňátko a čekat, až zazní trojité znamení k oběti? Jistě si uvědomil, že prokurátor s potěšením vezme na vědomí, že i ve veleradě jsou tajní učedníci galilejského proroka.

Čekal. Za nějakou dobu došla zpráva., že Ježíš zemřel ještě dřív, než se dal do práce biřic s prknem. Pilát pokrčil rameny. Pak se zdvořile uklonil a dal Josefovi svolení sejmout tělo s kříže a pohřbít je podle židovských předpisů, než začne sobota.

Židovský senátor poděkoval a vyšel spěšně dvojitou branou do jeruzalémských ulic. Náhodou potkal Nikodéma, farizeje, který kdysi přišel v noci za Ježíšem. Řekl mu, že dal zřídit hrob v zahradě u Golgoty a že tam hodlá pohřbít Krista. Nikodém neváhal. Řekl, že i na něho působily slova a činy tohoto podivuhodného muže a že je ochoten vykonat vše potřebné, aby byl Ježíš pohřben se vší úctou.

Je téměř trapnou ironií, že Ježíšův pohřeb nezařizoval Petr ani Jan ani ostatní, kteří se ještě minulého večera bili v prsa a hádali, kdo miluje Krista nejvíc, nýbrž saducej, farizej a pohan.

Jim Bishop, Den, kdy zemřel Kristus, Vyšehrad, Praha, 1971, přeložil Jan Čulík senior (1925-1995). Další vydání Zvon, Praha, 1996, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2005.

Pozn. Jana Čulíka juniora: Tato kniha byla pozdním "květem" Pražského jara 1968. Kvůli dlouhým výrobním lhůtám za komunismu se dostala na knižní trh až r. 1971 a byla okamžitě vyprodána. Můj otec pak během sedmdesátých let byl s hrůzou svědkem toho, jak v katolických kostelích po Československu kněží na kazatelně se pravidelně vytasili s touto knížkou a oznamovali věřícím: „A nyní vám přečteme další kapitolu z knihy Jima Bishopa Den, kdy zemřel Kristus“.

Americký novinář Jim Bishop (1907-1987) zpracoval svůj „Den, kdy zemřel Kristus“ s věcnou reportérskou precizností. Potíž je, jak argumentoval otřesený český překladatel tohoto díla, že některým událostem není radno se přibližovat příliš blízko. Bishop svým podrobným popisem dne, kdy byl popraven Ježíš Kristus, odhalil totiž historii bestiální krutosti a poskytl tak velmi přesvědčivé argumenty, že Bůh Otec musí být vlastně sadista. Čeští venkovští faráři, kteří z kazatelny s nadšením četli z této knihy si to neuvědomovali, a soudě podle opakovaných vydání knížky, si to neuvědomují dodnes.