Oceňování / Magnesia Litera 2009. A máme tu opět jednou a zase znovu -- oceňování. I já jsem zaznamenal před nějakým časem totiž PR kampaň, která se mi -- i když jsem nechtěl - leccos připomněla, ale zároveň byla úplně nová: a to nejen moderátorkou, ale i místem. Udělování literárních cen s názvem Magnesia Litera. Nevyvolalo to ale ve mne žádné podstatné hnutí mysli. A úspěšně jsem na ni zapomněl. Až minulý týden... Ano, kdyby nebylo poslední týden hned několikrát připomenuto, že se tato cena bude udělovat, patrně bych tu informaci zcela vytěsnil. Ale nakonec mne zaujalo, že tu jsou vůbec nějaké nominace, a dokonce i to, že s touhle cenou začal vůbec někdo polemizovat.

Naposledy se tak stalo v sobotní Mladé frontě Dnes... kde na poslední chvíli v jakémsi záchvatu sebereflexe vyrobili dokonce vlastní nominace a ceny, ZDE

Co mne ale přimělo k tomu, abych si cenu na notebooku v neděli večer pustil? Možná srovnání se zábavným filmovým Českým lvem? Takže jsem si program našel: a byl jsem zděšen! Toto je tvář české literatury? Toto jsou autoři, které bych měl číst? Co to vlastně vůbec je? Na co si to tihle lidé vlastně hrají? Mám vzít ještě do ruky českou knihu? Znechuceně jsem pořad po velkém utrpení a křečích vypnul.

Moderátorka a herečka Aňa Geislerová to celé oceňování v pražském Stavovském divadle pojala jako besídku zvláštní školy. Nějací zvláštní herci (možná, že jsou také držitelé nějakých cen) tu přehrávali nějaké scénky (to měl být jako básník Ivan Diviš?), a pro ceny si chodili autoři, o kterých jsem ještě nikdy neslyšel. Místy to dokonce vypadalo, že se v tom divadle sešla jakási divná grantová a řádně snobská literární opozice... Jednu chvíli tam byl nějaký šéf PR agentury (tvrdil o sobě, že byl vždy "chlapec s knihou" -- asi to měl být vtip) a potom nějaká dezorientovaná publicistka v jednu chvíli začala vyzývat publikum k podepisování nějaké petice (to asi vtip nebyl).

Ale nechci tu být za každou cenu chytrý a radikální, sám se člověk čas od času také někdy účastnil podezřelých věcí, i když možná vlastně taky nechtěl. Předpokládám ale, že kdyby se to někomu nelíbilo, tak by odešel... Ale bylo to patrně těžší, než vypnout počítač nebo televizi. A navíc tam třeba dávali v předsálí zadarmo chlebíčky, kdo ví? Čtenářům tohoto zápisníku se tímto omlouvám, nevydržel jsem to opravdu sledovat déle než 30 minut...

Ale abych tu nebyl za úplného zbabělce, pro jistotu to můžete shlédnout sami, dozvíte se rovněž, kdo vlastně ty ceny dostal, já už jsem opravdu na to neměl sílu, ani odvahu, ZDE

Román / Tři tváře anděla. Přitom není pravda, že se v této zemi nepíšou knihy, ba dokonce i romány. Jeden z nich, v pořadí druhý, napsal Jiří Pehe. Známý většinou jako politolog, méně již jako spisovatel. Nese se to trochu na módní vlně "andělských příběhů" a jmenuje se to: Tři tváře anděla (Prostor, 2009).

Kdo autora aspoň zběžně zná, musí rozhodně smeknout nad mírou erudice, kterou příběh ozvláštnil, jak by se kdysi řeklo. Příběh tří generací je totiž svého druhu teologickým traktátem pro starší a pokročilé, a nemáte-li při ruce religionistický slovník, patrně nebude rozumět ničemu. Ale ne, žertuji...

Názornost, o jakou se autor pokouší, je totiž v zásadě velmi dostupná. Je oděna do hávu příběhů. Kdo chce znát odpověď na klíčové otázky svého života, nevyhne se některým úvahám, s nimiž hrdinové tohoto románu zápasí. V románu ale nejde jenom o úvahy, jde především o setkání, nebo snad ozvěny setkání? "Když lidi propadnou příliš velké pýše nebo začnou být přesvědčeni o neomezených možnostech lidského rozumu, dostanou se do střetu s anděly. Andělé jsou přátelé pokorných..." Esejista Petr Milén se v nejnovějším čísle Literárních novin domnívá, že autorovi jde dokonce o "návrat k posvátnému". To zní skoro jako vyprávění z krabičky naší babičky. Ale vážně...

V tomto neklidném čase jsou otázky, které Pehe nabízí k meditaci, výrazem dosti překvapivé snahy dobrat se k něčemu, co není jen výrazem naší arogance a ignorance. Jistě, tak trochu to zavání intelektualismem, ale autor své myšlenky oblékl do jímavých příběhů tří generací v běhu 20. století. Máte-li sami někdy pochybnosti nad vlastním příběhem, osudem či jeho vyzněním, je to kniha pro vás. Román Tři tváře anděla kamenem hozeným do zatuchlé hlubiny české literatury. Může být pro někoho i živým pramenem, nikoliv toliko vodou svěcenou...

Více o románu ZDE

Esej / Básník proti Hradu -- neposlušný občan Josef Svatopluk Machar. Kdo ještě dnes čte poezii? Když mne před časem, jak už jsem se zmínil v jednom z předchozích čtení, jeden kovaný politik počastoval slovem "básník", myslel to patrně jako eufemistickou nadávku. Řekl to ale mimo kamery, takže to nikdo neví. Ale být básníkem za časů Josefa Svatopluka Machara, to bylo vyznamenání. A tento básník byl také vojákem, politikem, ale především permanentním buřičem -- svědomím národa, říkávalo se ještě v 60. letech. Dnes jsou ale básníci převážně k smíchu...

Esej Petra Sýkory, který tuto knihu napsal původně jako diplomovou práci, vydalo nyní nakladatelství Libri. Původní název Cesta pravdy J. S. Machara změnilo na Básník proti Hradu -- neposlušný občan Josef Svatopluk Machar, snad aby dodalo titulu peprnější význam a rozsahem, zejména s ohledem na rozbor básnického díla, ji poněkud ořezalo. Ano, je dnes velmi těžké nebýt grantovým umělcem, a chtít vydat knihu. Vítám proto, a nejen proto, tuto útlou knihu, která mne od prvních stran provedla divokým životem básníka, jemuž dnes vzdávají hold pouze věrné antikvariáty. Místy se sice autor dopouští nepřesností, a prospělo by knize také trochu lepší editorské pero, je to ale velmi sympatický pokus nabídnout portrét muže, jehož básně kdysi znalo každé dítě.

Objevná je kniha ale zejména kvůli závěrečnému údobí života básníka, jemuž literární věda věnovala zatím nulovou pozornost. Česká věda vůbec se velmi málo zabývala osobnostmi, které nestály pouze na základech socialistické (potažmo komunistické) platformy. Machar byl ale duší revolucionář, nikoliv fatalista. Některé jeho manifesty se čtou se zatajeným dechem. O to více mrzí, že v nakladatelství vyšel pouze fragment. Doufám tedy, že se Petr Sýkora vzchopí ještě jednou a vydá knihu celou -- třeba jinde. Má na to rozhodně nakročeno, budu se na ni rozhodně těšit. Osobnost Machara není rozhodně pouze ozvěnou času, je svého druhu velmi silnou aktualitou: básník se nebál obracet ani k budoucnosti. I když to bylo mnohem více ve formě přání, nikoliv v reálných vizích.

Posuďte například: "Snad přijdou po nás generace ještě šťastnější: snad budou účastníky a nositeli velké úlohy, která bude přisouzena naši vlasti v dějinách lidstva, snad bude vlast obdivovaným srdcem Evropy pro svou kulturu, nějaké Athény nového věku, a pro svou sociální harmonii, splnění to snů našich nejlepších hlav."

Sýkora tu cituje Macharův patetický úvodník z 1. ledna 1919 v Národních listech, po vzniku a do vínku samostatného Československa. Tahle ozvěna zní dnes při čtení obzvláště velmi bolestivě. Ach, pane Machare...

Výstava / CZAKRA: Já bych to... Mladá generace, ta nová generace, co přichází, už neřeší věci patetickými apely, ani básněmi. Oni rovnou střílí. Můžete se o tom přesvědčit třeba na pražské výstavě výtvarné skupiny CZAKRA (Tomáš Čáp a Michal Kraus), kterou uvádí Galerie NoD/Roxy. Jsou to reprezentanti té nejmladší generace, která se s tím opravdu nemaže. Zatím střílejí jenom do terče, na kterých jsou zobrazeni politici. Básníka mezi nimi žádného, pravda, nenajdete. Zastřelte si svého politika, vyzývají. Ne, to není ozvěna 60. let, ani té Macharovy doby, to je ozvěna našich bezmocných duší. Zastřílet si tu můžete až do 29. dubna. Varování! Neobracejte, prosím, zbraň na živé! Více ZDE