1. Kdybych mluvil jazyky lidí i andělů, ale neměl bych lásku, stal jsem se dunícím kovem nebo řinčícím činelem.
2. A kdybych měl proroctví a rozuměl všem tajemstvím a veškerému poznání a kdybych měl všechnu víru, takže bych i hory přenášel, ale neměl bych lásku, nejsem nic.
3. A kdybych všechen svůj majetek vynaložil na krmení chudých a kdybych vydal své tělo ke spálení, ale neměl bych lásku, nic mi to neprospěje.
4. Láska je trpělivá, je dobrotivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nenadýmá;
5. nechová se nepatřičně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nemyslí na nic zlého;
6. neraduje se z nepravosti, ale raduje se s pravdou;
7. všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží.
8. Láska nikdy neselhává. Avšak proroctví, ta zaniknou, jazyky, ty přestanou, poznání, to bude zmařeno.
9. Částečně totiž poznáváme a částečně prorokujeme,
10. ale jakmile přijde to dokonalé, tehdy to, co je částečné, zanikne.
11. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě; když jsem se však stal mužem, zanechal jsem dětinských věcí.
12. Nyní totiž vidíme jako v zrcadle, zastřeně, ale potom tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám tak, jak jsem byl také sám poznán.
13. Nyní pak zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.

1. Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měd zvučící aneb zvonec znějící.
2. A bychť měl proroctví, a povědom byl všelikého tajemství i všelikého umění, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem.
3. A kdybych vynaložil na pokrmy všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych neměl, nic mi to neprospívá.
4. Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se.
5. V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého.
6. Neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě.
7. Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká.
8. Láska nikdy nevypadá, ješto buď že proroctví jsou, ta přestanou, buď jazykové, ti utichnou, buď učení, to v nic přijde.
9. Z částky zajisté poznáváme, a z částky prorokujeme.
10. Ale jakž by přišlo dokonalé, tehdyť to, což jest z částky, vyhlazeno bude.
11. Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem muž, opustil jsem dětinské věci.
12. Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu.
13. Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.

Citovost je neodmyslitelná od člověka, ale stává se nebezpečnou od chvíle, kdy se považuje za hodnotu, za kritérium pravdy, za ospravedlnění jednání. Národnostní city, i ty nejvznešenější, jsou s to kdykoliv ospravedlnit nejhorší hrůzy; a člověk, hruď nadmutou lyrickými city, se dopouští nízkostí ve svatém jménu lásky.

Citovost, která nahrazuje racionální myšlení, se stává základem neporozumění a nesnášenlivosti; stává se, jak to řekl Karl Gustav Jung, "superstrukturou brutality".

Povznesení citu až na úroveň hodnot sahá velmi daleko od minulosti, možná až tam, kde se křesťanství oddělilo od judaismu. "Miluj Boha a čiň, co se ti líbí," řekl svatý Augustin. Slavná věta je velmi výmluvná: kritérium pravdy se takto přemístilo z vnějšku do nitra: do libovůle subjektivního. Neurčitost láskyplného citu ("miluj Boha!" - křesťanský imperativ) nahrazuje jasnost Zákona (imperativ judaismu) a stává se neuchopitelným kritériem morálky.