Tahle země není pro starý II.

22. 6. 2009 / Martin Škabraha

Současný režim je postaven na takovém modernistickém předělu, který odmítl vše staré, nechtěl se zdržovat porozuměním smyslu toho, co nás přivedlo až sem; bylo třeba věnovat se budování s horečností ne nepodobnou „údernickým“ padesátým letům.

„Podobně jako indiánské nebo africké kmeny, taky důchodce je možno rozpoznávat a rozlišovat podle oblečení a chování. Často jen podle ozdobné řezby na berli, způsobu zapnutí bačkor nebo gesta při otevírání popelnice identifikujete příslušníka Karlínského či Vršovického klanu. Je tedy možno si při studiu života důchodců časem osvojit jistou rutinu. (...) Jen na okraj je třeba upozornit, že velice nebezpeční jsou takzvaní kříženci, to znamená spojení více druhů důchodce do jedné osoby. Tyto případy se vyskytují ve dvoj a vícedruhových kombinacích. Jen pro příklad: mezi nejnebezpečnější patří kříženec důchodce sdílného a smrtihuba a dále kříženec důchodce rázného a neposedy. Tyto případy jsou však ojedinělé a důkladnou přípravou se jim dá úspěšně čelit. (...)

Mezi jednorázová řešení patřil návrh udělování vycházek osobám starším šedesáti let, přesněji řečeno důchodcům. Konkrétně bylo navrženo, aby důchodcům byly udělovány vycházky od 10 do 12 hodin dopoledne a od 17 do 20.30 hodin odpoledne. (...) Důchodci by vlastnili vycházkovou knížku, kterou by museli prokázat svou totožnost. Byly by zřízeny hlídky takzvané ,Důchodové policie‘, které by dbali na dodržování doby vycházek. Těmto hlídkám by byly pořízeny speciální huberťáky s odznaky DP. Jakýkoliv přestupek by byl trestán podle nekompromisních měřítek, věku důchodce a podle jeho kádrového posudku. (...) Tento návrh je zatím jediným rozumným, nepočítáme-li krutostí zavánějící návrhy na organizovaný odchyt důchodců, jejich ochočení a export do zámoří. Tento návrh by bylo třeba odsouhlasit, stejně jako návrh na využití důchodců v hutním průmyslu při těžebních pracech, nebo jako pokusných tvorů při výzkumu vesmíru.

O mnoho lépe zní nápad, všechny důchodce shromáždit na jednom místě a pořádat pro ně různé soutěže, večírky, zábavy a masopusty. Dali by se například pořádat ,Důchodcovské hry‘, kde by byla zastoupena atletika, fotbal atd. Soutěže by se poněkud upravily, například šourání na 10 metrů, hod berlí, či přehlídka nákupních vozíků, takzvaný ,Kárkosalón‘, kde by důchodci mohli vystavit své nablýskané miláčky.“

Daniel Vinař, zaměstnanec České televize: I po šedesátce se dá škodit ZDE

Citované nápady pochází z webu, jehož čtenáři se před návštěvou doporučuje vykouřit jointa marihuany. Zřejmě se předpokládá, že takto naladěn odpustí autorům pravopisné chyby a bude sdílet jejich smysl pro recesi.

Konkrétním terčem kritiky je v citovaném údajné důchodcovské spiknutí zaměřené na terorizování ostatních účastníků pražské MHD. Takže, aby bylo jasno, je to celé sranda...

Což o to, některé postřehy mi i přes marihuanovou abstinenci připadly celkem vtipné a myslím, že některým by se zasmáli i mnozí důchodci (mají-li smysl pro nadsázku a sebeironii – takových sice není mnoho, tím se ale nijak neliší od zbytku populace). Přesto nad textem pociťuji lehké mrazení. Jak snadno a rychle se v našem myšlení a v našem jazyce vynořují jistá dobře známá schémata, počínaje zoologicky působícím popisem nějaké skupiny spoluobčanů a konče – s jakousi neúprosnou „logikou“, které nás naučilo (nejen) dvacáté století – návrhy na jejich shromažďování, označování a zavírání do ghetta.

S poněkud drsnějším humorem je ale v citovaném textu uchopen fenomén, na který při brouzdání po internetu narazíte v souvislosti s důchodci velmi často – totiž podrážděnost či znechucení z toho, jak hyperbolizované davy neomalených seniorů obsazují prostředky veřejné dopravy a zejména nákupní střediska v časech a místech „akčních slev“. Myslím, že tato nevolnost z všudypřítomných křečkujících penzistů říká o naší společnosti víc, než je na první pohled patrné.

Klíčové je, že se jedná opravdu o důchodce, ne prostě o staré lidi. Termín důchodce je totiž v současné češtině výrazně spojen právě s fenoménem „akčně“ nakupujícího a sociální stát „dojícího“ jedince. Nejedna průmyslová kamera v nějakém nákupním centru jistě zachytila podobný výjev:

„Regál obklopený důchodci, kteří se perou o plastové vaničky. Tak vypadá akce Teska, kdy mají lidé možnost koupit přinejlepším odřezky uzenin, oschlou sekanou nebo scvrklé párky. (...) To ale nebránilo důchodcům, kteří regál ze všech stran obklopili, aby se o nabízené uzeniny nepoprali. ,No tak, ženský,‘ okřikoval starší muž dvě důchodkyně, které se přetahovaly o balíček se šunkou.“

iDnes: Tesco "pomáhá" v době krize - oschlými i prošlými uzeninami ZDE

Spíš než nevolnost ze stáří možná takové výjevy vyvolávají nevolnost z jeho absence – resp. z toho, že právě takto by stáří podle představ, které o něm ještě nějak staromilsky máme, vypadat nemělo. Nejsme tváří v tvář blížící se smrti schopni ničeho jiného než nakupovat jako o život? Karikaturnost popsané scény je ovšem urážlivá tím, že je pouze vypouklým zrcadlem dehumanizace, které podléháme všichni – důchodci peroucí se o starou šunku nesou děsivé sdělení: „co jsme my, budete i vy! – vlastně už jste!“ To je pravý zdroj naší nevolnosti.

Na můj přechozí text reagovalo na BL i v mailech neobvykle velké množství čtenářů (všem děkuji, a to i za negativní a odsuzující reakce, protože právě ty pomáhají definovat vyvolaný konflikt). Častou výtkou bylo, že jsem pominul či podcenil ideologii současného neoliberalismu, která záměrně vytváří dojem neudržitelnosti nákladného důchodového systému, aby podpořila rozvoj privátních forem důchodového pojištění, na nichž budou vydělávat zejména ti, kteří je budou spravovat a kteří náleží ke sponzorům politické pravice. To je i není pravda. Taková úvaha totiž zůstává na povrchu. Zakrývá skutečnost, že jinou formou téhož je i na první pohled solidární politika „levice“. Její u nás nejmocnější představil nedávno hovořil o tom, že důchodci mají „morální právo“ na část nadměrných zisků ČEZu, a toto právo by se mělo realizovat prostřednictvím tzv. třináctého důchodu. Jeho bezelstná technokratičnost jej však přiměla doplnit pravý důvod tohoto nezištného předvolebního příslibu:

„Pokud utlumíme spotřebu obyvatelstva, což se nyní u skupin, jako jsou důchodci, děje, hrubý domácí produkt, pokud to ještě sečtu s poklesem exportu, tak to může znamenat střemhlavý pád HDP.“

Logistika, taj, gek: ČSSD chce seniorům nadělit 13. důchod. Za peníze z ČEZu ZDE

Důchodce, dotovaný státem proto, aby nepřestal utrácet, je jednou ze dvou hlavních karikaturních figur, které v naší společnosti zakrývají stáří. Tu druhou nazvěme senior:

„V zavádění slova senior – seniorka vidím strach ze slova starý. Už dříve se používalo označení dříve narozený, taky se mi nelíbí. Co se mi vlastně líbí? Jsem starej, tak jsem starej. Za to nikdo nemůže, možná rodiče, že mne nezplodili později.

Starý víno, starý obrazy, starý stavby, starej nábytek, starý knihy, starý památky, z toho ze všeho přece dýchá chuť ochutnat, prohléhnout, obdivovat, chránit. Neřeknu přece dříve postavený barák nebo dokonce barák – senior. Starej znamená historii. Starej může znamenat kvalitu. Řeknu starej barák. A krásnej. Vím, že starej nemusí se rovnat hezkej, ale jde mi o to slovo ,starý‘. Proč se ho bojíme? Neměli bychom měnit věci, které se změnit nedají.“

Blog Respektu - Václav Víšek: U kulhavý seňority ZDE

Sympatický blogger míří správným směrem. Dovolím si ho poněkud jednostranně domyslet: „senior“ je politicky korektní výraz současné neoliberální ideologie, sloužící k popření původního smyslu stáří a ke zdůraznění „věčně mladého“ ducha jednotlivce, který se má udržovat v kondici, být aktivní, umět se postarat sám o sebe... Zkrátka být pokud možno „in“, trávit svůj čas tak nějak „produktivně“ a nerezignovat na svoji roli v životním cyklu nabídky a poptávky. Slovy Antonína Kosíka: „Buď sám sebou – jako miliony jiných!“

Ani „důchodce“ ani „seniory“ neodsuzuji; nárok na penzi je v principu oprávněný a nákup základních potravin nezbytný, stejně tak si nezaslouží zavržení snaha trávit penzi co nejpestřeji a i ve vysokém věku sám na sobě stále pracovat. Jde mi o to, jakou roli hrají „důchodci“ a „senioři“ v současném převažujícím „světonázoru“. Jde mi o to, že se opravdu někam ztrácí stáří: Stáří je nepohodlné, protože smrt, která se postupně vrývá do jeho tváře, problematizuje oba pilíře „růstu Růstu“: jak keynesiánské dotování nakupujících, tak neoliberální důraz na soběstačnost a podnikavost (jeden víkendový „cestovatel“ si tuhle pochvaloval, jak podnikaví jsou důchodci v krásné Zakarpatské Ukrajině, jsa motivováni nízkými penzemi). Stáří je především otázka smrti; a smrt je především otázka smyslu. Tato perspektiva se mi zdá pro porozumění celému fenoménu nakonec rozhodující, proto se bráním popisovat jej v čistě ekonomických souvislostech (ne)udržitelnosti důchodového systému.

Ne, neřeknu vám, co onen smysl znamená (zkuste třeba Monty Pythony). Ale bez něj nemá smysl argument, který proti neoliberální propagandě o doplácení produktivních občanů na důchodce vznáší řada obhájců současného systému. Mají možná pravdu v tom, že systém je bez větších problémů ekonomicky udržitelný (viz např. článek Jak to bude s důchody?), a především v tom, že dnešní penzisté celý život pracovali a odváděli do státní kasy patřičné dávky, takže dnes mají nárok si své úspory užít. Podle mého názoru je ale toto argument toho, kdo už svůj spor ztratil, protože přistoupil na rétoriku, že každý má mít tolik, kolik si (na sebe) vydělá. Zde se totiž snadno dostane na řeč čísel, která je velmi citlivá na to, co a podle jakého indexu budeme započítávat. Zásluhy pak lze snadno relativizovat. Nemá smysl počítat, kdo a kolik na koho vydělal, bez ohledu na výchozí hodnotu vloženého balíku je beztak jeho osluhování a udržování závislé na konsensu o meziskupinové a mezigenerační solidaritě. A ta má stejně nehmatatelné kořeny jako onen záhadný smysl.

Když se ještě na okamžik vrátím k úvodem citovanému textu o důchodcích kolonizujících pražskou MHD, je pozoruhodné zastavit se u toho, jaké formy individuální obrany proti atakům sedadlachtivých seniorů autor doporučuje. Pro ty drzejší je k dispozici předstírání nějakého velkého handicapu – např. invalidity nebo nevidomosti. Na takové taktice je pozoruhodné, že se opírá o existující konsensus o solidaritě (k mrzákům a slepcům se máme chovat co možná nejhumánněji), tu však chápe čistě z hlediska individuálních výhod, které může poskytovat; jako by neměla žádný jiný význam. Toto východisko je ještě zřetelnější v následujícím doporučení: „mezi osvědčené prostředky ochrany můžeme naprosto jednoznačně zařadit walkman + noviny. Tyto patří mezi spolehlivé prostředky v případě, že se použijí najednou. Jako vhodný doplněk je možno použít čepici s kšiltem, která nám zakrývá oči.“ Popsaný zjev je přímo ztělesněním individua, které se dobrovolně desocializuje, přerušuje kontakt s druhými, uzavírá se do sebe, hájí si jen a pouze „svoje místo“ (Karel Dolejší hovořil v rozvinutí mého článku příhodně o „privatismu“). Tato individualizace však současně vede k tomu, že druzí získávají pro jednotlivce nový naléhavý význam – jsou to konkurenti, s nimiž je třeba bojovat o přežití. Stýkáme a potýkáme se s nimi na každém kroku, ne však ve veřejném prostoru – ten zaniká, neboť korelátem atomů je pouze prázdno.

Individualizace a fragmentarizace společnosti nesporně tvoří obecnější kontext antigerontismu. Nechci však od svého hlavního tématu odbíhat, proto se nyní soustředím na jiný, podle mne důležitější moment. Hovořil jsem již o smrti. Schopnost myslet na smrt je současně schopností radikálně se otevřít budoucnosti, tomu, co mne neodvratně čeká, a tomu, co po mně zůstane. Tato časová dimenze lidského života však nutně poutá naši pozornost i opačným směrem: k tomu, co již bylo, k tomu, že jsme kdysi – bez možnosti to jakkoliv ovlivnit (a tedy osudově) – byli vrženi do tohoto světa, určeného tím, co nás předcházelo a co je tak či onak naším dědictvím. Problém stáří (a smyslu) je neoddělitelně i problém minulosti – dějin, s nimiž se musíme vyrovnávat. A tady nabývá fenomén antigerontismu ještě dramatičtější podoby:

„Milí důchodci České republiky.

V roce 1968 mi bylo 8 let. To jste mi zkazili život poprvé na dlouhých 21 let. Ptáte se jak? Byli jste tehdy v produktivním věku, měli jste sílu se vzepřít jako národ. Co jste udělali? Hleděli jste mlčky do záhonků svých zahrádek, báli se říkat pravdu v práci, doma. Přijali jste permanentní přetvářku jako nástroj na přežití. Nebyli jste dost silní a schopní, jako Ti, co odešli. Jako ti, kterým dnes s despektem říkáte emigranti, a které neberete.

V roce 1989 mi bylo 29 let, už jsem byl v produktivním věku já. S nadšením jsem přijímal všechny změny, užíval jsem demokracii jako lék na předchozí deformaci. Postavil jsem se na vlastní nohy, tvrdě pracoval na svém, vychovával děti v pravdě, cestoval jsem, bavil se. Já jsem se vyléčil, vy ne.

Dnes je mi 49 let a už vím, že letos na podzim se mi chystáte zkazit život podruhé. Cítím to. Ukázali jste to v krajských volbách, kde jste mne prodali za třicet Julínkových stříbrných. Jestli to zopakujete na podzim, odejdu. Jsem silný a schopný, proto odejdu. Vás mi není líto, jste líní, hamižní, zkažení a zaslepení. Jste schopní pro svoje pohodlí a závist schopnějším zničit tisíce dalších životů. Navíc jste hloupí a krátkozrací, protože si nedovedete spočítat, že pokud bude ČSSD vládnout jako vládla, nebude za 4 roky ani na vaše důchody... Stát zbankrotuje jako Maďarsko. Mladí a šikovní lidé utečou, zůstanou jen neschopní, nemocní, nezaměstnaní a líní. I cikáni utečou, nebude z čeho jim platit.

Je mi líto mých dětí, které nejsou připraveny na lež, přetvářku a nenávist. Ale jsou už plnoleté a rozhodnou se samy. Ale mám pro Vás jeden vzkaz: nejhorší společenský řád v dějinách lidstva je komunismus. To, co se na podzim chystá, je jen malý kousek od něj. To mějte stále na paměti.“

Lucie K.: Milí důchodci České republiky ! - přišlo mi mailem a je to jedna veliká pravda ! ZDE

Tento střípek z českých internetových vod (mimochodem, publikovaný na dotyčném webu v sekci Vtípky – další příklad averze zabalené do humoru, zde ovšem ne moc pečlivě) lze doplnit jiným, který naplno vyslovuje, co je v něm pouze implicitní. V reakci na můj předchozí článek poukazoval Milan Neubert na nedávné události v Moldávii, kde se objevila výzva zabránit starým lidem v účasti na volbách, protože volí komunisty. Nemusíme ale chodit tak daleko; na jedné české internetové (a tedy veřejné) zpovědnici jsem našel tuto myšlenku:

„Zajímá mě, jakej máte názor na to, kdyby se zrušilo volební právo lidem např. nad 75let? Oni si zvolí ,ty svoje oblíbence‘ a do dalších voleb třeba umřou. Jde o to, že rozhodujou o dlouhodobějších věcech. A my v tom pak musíme žít. Proč to píšu – stále narážím na články, kde důchodci volí toho, kdo se jim líbí vizuálně –poslechnou si program a když dostanou balonek, tak dávaj hlas okamžitě bez rozmyslu, a ne proto s kym souhlasí. Jedna babka dokonce k volbám nikdy nechodila a teď šla, protože jí bylo líto, jak Paroubek dostal vajíčkem – nic víc jí nezajímalo – šla volit z lítosti... Další skupinou senior-voličů jsou komunisti – volili je celej život a jiná strana pro ně neexistuje. Je to velká spousta hlasů, která totálně zkazí výsledek. . . Jinak důchodci mi nevadí – mám je vcelku ráda, ale tohle právo bych jim odepřela, no.“

Žena, 22: Voliči-důchodci? ZDE

Antigerontismus zde nabývá podobu otevřeného politického střetu, těsně souvisejícího s problémem minulosti, resp. (ne)vyrovnání se s touto minulostí. Psaní historie vždy bylo (a má být) politické v tom smyslu, že jedině v přítomnosti a jejích otázkách pramení zájem zkoumat, jak jsme se stali tím, čím jsme dnes. Spor o výklad dějin je sporem radikálně veřejným, protože je to spor o sebechápání a sebeporozumění společnosti, o to, co znamená být členem právě této obce, jaký úděl tím na sebe bereme. A právě proto je na citovaných zpovědích vidět, jak odpolitizovávající je nejčastější podoba českého antikomunismu – je odpolitizovávající v tom, jak je ahistorizující a jak v konečném důsledku představuje stejný útok na veřejný prostor, jakým je konzumeristická atomizace.

Z citovaných textů je totiž víc než cokoliv jiného znát touha ne se s minulostí vyrovnat, ale zbavit se jí. Příslovečné „smetiště dějin“ se tu stává místem, kde končí veškerá tíha a provinilost naší existence. Antikomunismus tu nemíří na potrestání konkrétních zločinů, není kritikou konkrétní ideologie. Je ztělesněním touhy odříznout se, začít stavět na jakési zelené louce, eliminovat všechno zlo (všechno „komunistické“) a osvobodit se – k čemu vlastně? Je to odmítnutí převzít zodpovědnost za něco, co jsme nezpůsobili – jenže právě takové převzetí je definicí dospělosti a nutným projevem naší sociality.

Infantilní představa „já jsem silný a schopný, proto se na vás vykašlu a emigruju“ je dokladem neschopnosti takový krok udělat. Místo toho reaguje „nasraně“, vztekle a trucovitě:

„Tahle hádka/spor začal už dávno s mými rodiči. Řekl jsem jim: ,Vy budete volit stranu, která mě zadluží stovkami miliard, já zvolím stranu, která vám zruší důchod, aby se zaplácl ten dluh, to je fér, ne?‘. Nic nikomu nedělám, chci si pracovat na sebe a chci, aby stejně tak každý jiný taky dělal 12 hodin denně 7 dní v týdnu nebo ať nečeká ode mě ani halíř. Je to nefér? Je nefér být k ostatním tak náročný, jako je člověk k sobě samému? No a co!“

Jiří Knesl Lesk a bída ZDE

Nepřipomíná touha vymanit se ze sociálních vazeb vlastní existence, jejichž je historičnost klíčovou formou, jakési stažení se do sebe, falešně heroizovanou formu stočení se do klubíčka v instinktivní reakci strachu ze světa, který nás obklobuje, jeho cizoty, nepochopitelnosti?

Nelze se „vyrovn(áv)at“ s dějinami 20. století bez toho, že bychom konfrontovali tuto cizotu, neobyvatelnost světa, který jsme stvořili. Je to opět otázka smyslu a smrti. Ne, nejde o to, že komunismus za sebou nechal hromady mrtvol, jde o to, že smrti těchto obětí (nebo hrdinů) dnes neumíme dát nějaký obecně sdílený smysl. Čtenář Jan Hapl mi v reakci na můj předchozí text napsal: „Byl jsem přítomen neskutečné debaty, kdy místní mladí v obci  silně kritizovali, že se opravoval rozpadávající se hřbitov. Vulgárně se vyjadřovali k potřebě důstojného pohřbívání starých lidí.“ Myslím si, že to souvisí: vztah ke hřbitovům je odvozen od našeho vztahu k dějinám, od toho, že minulost chápeme jako naši minulost, jako to, co k nám zásadně patří a určuje náš dnešní osud. Nevíme-li, proč ti lidé žili, nemůžeme mít ani úctu k jejich smrti, která život vždy nějak – jakkoliv neuchopitelně – završuje.

A tady se dostávám ke klíčovému paradoxu celé otázky. Dědictví dvacátého století, jehož jsou naši staří živoucím ztělesněním, je současně dědictvím radikálního vymezování se vůči všemu starému, ne-modernímu, přežitému – ve jménu Rozumu, Pokroku, Člověka. Jsou to dějiny nesmlouvavých předělů, které hřbitovy mění na smetiště dějin. Tragičnost modernistické touhy zbavit se zátěže minulosti ale spočívá v tom, že radikálnost předělu je vždy falešná, minulost se vykořenit nedá, ale tím, že se od ní krátkozrace odvracíme, působí v nás nereflektovaně, jakoby vespod, navraceje se v démonických, odlištěných podobách.

Lubomír Mlčoch ve svých Úvahách o české ekonomické transformaci (Vyšehrad 2000) hájí tezi, že dnešní český kapitalismus byl postaven na stejné neúctě k vlastnictví (a jeho vyššímu, mimoekonomickému smyslu), jaká byla typická pro komunismus. Zvolená forma privatizace byla podle něj vedena snahou privatizovat za každou cenu, vybudovat kapitalismus jakoby na zelené louce, bez ohledu na obecnější hodnotové a institucionální vazby, které jeho úspěšné fungování podmiňují. Tento pošetilý pokus odříznout se „šokově“ od všeho starého však nevyhnutelně vedl k tomu, že se – navzdory oficiální reaganistické rétorice – v reálném fungování ekonomiky reprodukovaly staré organizační struktury:

„Radikální liberalismus podivně kontrastoval se zděděnou institucionální strukturou zmonopolizovaného hospodářství reálného socialismu, v němž stát tak či onak vlastnil většinu podniků. (...) Podniky byly formálně převedeny na právní formu státních akciových společností, v nichž ale stát již fakticky rezignoval na výkon svých vlastnických práv a to programově. Vznikl stav, který sami vládní ekonomové označovali jiným termínem (opět z medicíny) tentokrát jako stav ,předprivatizační agonie‘.

Iluze, že privatizaci celé ekonomiky lze provést tak rychle, že ani nestojí za to se výkonem vlastnických práv státu zabývat, otevřela cestu k přelévání aktiv státních podniků do soukromých rukou cestami, kterým se ve stabilizovaných tržních ekonomikách říká krádež či podvod, malverzace.“

(s. 86 – 87)

Mlčochova kritika klausovského pokusu o radikální odříznutí se od předchozích dějin je ovšem nesena tezí o návratu k odkazu původního českého kapitalismu, tedy před rok 1948 (nebo ještě spíš 1938 – nebo ještě dál?). Toto východisko, pokud bychom je chtěli striktně dodržet, je ovšem stejně nebezpečnou iluzí. Komunismus nebyl jen přerváním historie, ale nějakým způsobem se chtěl stát jejím naplněním – a nesporně historii utvářel. Jinak řečeno: komunismus měl svůj smysl, existuje nějaké Proč, nějaké utrpení, na které byl odpovědí. To neznamená, že správnou odpovědí, je ale třeba vidět, že to Proč nějak souviselo s „tradičním kapitalismem“ a jeho démony.

Je mnoho takových proč, které v sobě skrývají naši staří – jejich veřejné tajemství, zakletý veřejný prostor, který neumíme odčarovat, vysvobodit z našeho privatismu, uzavírání se do svých světů. Bojí se oni, staří, na ta proč odpovídat, nebo se my bojíme ptát? Stojíme o nějaká proč? Tak se přece ptají jenom děti!

Ovšem. Děti. Možná nejadekvátnější reakce na první díl tohoto zamyšlení byla ta následující.

„Po chodnících se ploužím se svými potomky a s kočárkem narvaným nákupy stejnou rychlostí jako senioři. Ačkoli jsem na tom zdravotně lépe než oni, stupeň únavy a spánkové deprivace je určitě srovnatelný. O mých rozhodovacích procesech se pochybuje (prý jsem ovlivněna hormony), tak jako se pochybuje o jasném myšlení starších lidí. Ve frontách mě kdekdo předbíhá, protože s kočárem nejsem dost mrštná ani obratná. Na přechodech stojím celou věčnost.

Je tu ale ještě jedna otázka, která na mě neodbytně doráží – jak má člověk vychovávat svoje děti? Vždyť si přeje, aby se jim dařilo. Má je naučit solidaritě a pocitu sounáležitosti, skromnosti či ochotě se dělit? Budou jim tyto vlastnosti k něčemu, nebo je spíše vystrnadí na okraj společnosti?“

BL, 12.6.2009, Lucie Bottaro: Jsem matka malých dětí ZDE

Necháme odpovědi zase na nich?

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 22.6. 2009