Demokracie (nejen) pro české kašpárky?

2. 7. 2009 / Luděk Toman

Demokracie do českých zemí přišla po roce 1989 jako heslo, kterým se legitimizovali noví pretendenti o moc bez ohledu na to, jak moc ve svém počínání dodržovali či naopak nedodržovali demokratické zásady. V první etapě tedy nedodržovali. To samé ovšem platilo i o všech etapách následujících.

Jaká je vlastně vůbec to demokratické chování?

Určitě je nelze smrsknout na ono "můžeme si psát, co chceme, a nezavřou nás". Ani to totiž není pravda (vnímaví čtenáři BL jistě sami sestaví celý seznam slov, vět i myšlenek, za které jim hrozí kriminál). Ale i kdyby to byla pravda, je to málo.

Demokracie, tak jak ji formulovali její duchovní otcové, znamená, že vláda (moc) vládne podle vůli lidu. To znamená, že vládne tak, jak si tento lid přeje. To znamená, že by se tohoto lidu měla také, nejspíš v nějakých pravidelných intervalech nebo nejlépe průběžně a permanentně ptát, jak by měla vládnout. A lid by jí měl odpovědět přesně to, co si myslí. Z toho automaticky vyplývá, že jakákoliv předběžná, průběžná ani následná názorová cenzura není přijatelná.

Je takové pojetí příliš široké, bezbřehé, populistické, anarchistické? Pokud pro někoho ano, pak ať přijde s upravenou verzí nějaké omezené demokracie a vysvětlí, v čem ona "demokratičnost" této (reálné?) "demokracie"na rozdíl od "nedemokracie" či "antidemokracie" bude spočívat.

Ale již na první pohled je patrné, že s tou "demokracií" to nebude tak snadné. Aby lidé mohli názory formulovat, musí umět přinejmenším psát. A zajímat se o určité jevy a věci. A vlastnit k tomu zdravý rozum. Kdo z nás ho ale, milí intelektuálové, vlastní? Jsme si skutečně tak jistí, že jsme to právě vy -- literáti, glosátoři, "slovíčkáři"? Nebyl by to tak trochu, abych tak řekl -- rasistický přístup?

V okamžiku, kdy si byť i na sebemenší chvíli pomyslíme, že připuštěním názorů opravdu všech jedinců do demokratické diskuse se před společností rozevírá příliš nebezpečná propast, ale už těmi demokraty být přestáváme. Stáváme se elitáři, kteří věří tomu, že do věcí veřejných mohou mluvit jen vyvolení. Féroví přistup by pak byl zformulovat kritéria, podle jakých se člověk do této vyvolené kasty jedinec může dostat. Budou tato kritéria založena na základě výše IQ? Morální bezúhonnosti? Majetku? Správných genech? Předchozích životních činech? Hrdinství? Nebo jsou naopak lepšími "demokraty" zbabělci? Anebo - dokonce -- přístup člověka na vrchol by měl být predestinován kvalitou předchozích "vtěleních" jedince, jak o tom byla přesvědčena (pochopitelně nedemokratická) starověká kastovní indická společnost ?

Ať už si vybereme jakoukoliv z variant, stáváme se svého druhy rasisty i fašisty a možná i vyznavači nějakého teokratického státního zřízení současně. Kritika "nácků", "fašistů" a třebas i ortodoxních (těch co se "nedemokratizovali" jako dnešní KSČM) bolševiků by se proto z tohoto úhlu pohledu jevila jako to nejkřiklavější pokrytectví.

Být demokratem, jak se chápe u nás v Česku, ovšem na první pohled tak obtížné není. Znamená to především žvanit, zapřísahat se a skloňovat demokracii ve všech pádech. Zdůrazňovat vlastní "demokratičnosti", případně i své minulé zásluhy o "demokracii". A přitom hodně dryáčnicky nadávat na "nedemokraty". Na ty, co jsou "ohrožením" demokracie". A -- samozřejmě -- na "nácky" a komouše. To zase není tak obtížné. To může zvládnout každý.

Jenže konkurence je asi přesto značně velká. Došplhat se na samotný vrchol není jen tak. Dostat se totiž mezi ty nejvyvolenější mezi vyvolenými, na nejelitnější demokraty mezi demokraty, totiž mezi politiky, znamená nutnost splnění řady kritérií. Třeba, což je smutné, dokonce podporovat vraždění jiných lidí v úplně jiných zemích (buď našimi "spojenci" nebo tam přímo posílat naše české vojáky). Jen proto, že tito jiní lidé v jiných zemích žádné cizí ozbrojence a zabijáky nechtějí.

Bylo by tedy možné opět sestavit jakýsi žebříček čistokrevnosti "demokratů" .Od těch, kteří svými postoji a názory nasbírali nejvíce bodů, až po ty, kteří v některých situacích selhali či alespoň, byť krátkodobě, zaváhali ( Nepodporovali třeba dostatečně radostně "humanitární" bombardování v Jugoslávii?).

Jak vidět, reálná demokracie se od nějaké fanatické víry zase tak moc neliší. O tom, že by to snad dokonce byl "respekt" k odlišnému názoru, si můžeme nechat jen zdát. Není to dokonce ani ono "minimum", které se i tak pro některé "demokraty" ukazuje být až příliš, totiž úcta k lidskému životu. Pro ověření této pravdy nemusíme chodit ani do dalekého Afghánistánu či Iráku. Stačí se porozhlédnout po tlejících tělech bezdomovců některých českých měst. Požadovat na reálných demokratech nějaký "respekt" k odlišným názorům by tedy asi bylo příliš bláhové.

České inteligenci ale pojetí demokracie jako vyprázdněného hesla vůbec nevadí. Kdykoliv přijde řeč na nejrůznější zákazy názorů jiných (křičí jen tehdy, když by se to týkalo jich samotných), stávající moci freneticky zatleská.

Je na to tak říkajíc celoživotně zvyklá.

Novodobí čeští intelektuálové mají dlouhotrvající tradici lísání se k moci. Počínaje dobami tatíčka Masaryka, kdy si řada intelektuálů ověřila, jak příjemné je být konformní se stávající mocí, přes etapu "jednoty" a nadšení v budovatelských komunistických letech, kdy vrcholy svých tvůrčích počinů dosahovali právě ve chvílích, kdy tisíce jejich spoluobčanů hnili v koncentrácích a uranových dolech. Až po samotný vrchol: situaci v 90. letech, kdy snad neminul den, aby se protagonisté nejrůznějších filmových soudruhů a soudružek a čestných "antichartistů" veřejnosti nesvěřovali se svým vřelými city a láskyplným zanícením pro tehdejší politický vývoj.

Čeští intelektuálové se nekonstituovali jako vzdorná, rebelantská skupina vůči moci, po francouzském způsobu spíše než moci lichotit ochotná k organizování tajných spiknutí. Nýbrž naopak po většinu času novodobé české státnosti hráli roli převodových kol moci. Těžko říci, zda to bylo či nebylo také tím, že v českých podmínkách tak upadl význam kněze, a intelektuál tudíž místo něj cítil povinnost své ovečky vést.

Tvrzení, že dnes můžeme myslet jen "demokraticky", když "totality", jako byla ta komunistická či nacistická se už dostatečně historicky znemožnily, také nemá příliš smyslu. Copak "demokracie" se už také mnohonásobně nestačila historicky znemožnit? "Demokratické" státy snad sadisticky nevyvražďovaly, neporušovaly to, co dnes nazýváme lidskými právy? Hitlerův nacionálně-socialistický režim v počátečních letech 1933-1938 měl na svědomí mnohonásobně menší počet obětí než tehdejší "demokratická" impéria Angličanů a Francouzů. Takže co?

Komunistický režim byl jediným režimem, který kdy uznal některou etapu své existence za zločinnou -- a vyvozoval, skutečně vyvozoval, i když nedůsledně a někdy jen kosmeticky, z toho i personální a ve výjimečných případech i trestněprávní (např. zastřelení Beriji v 1953) důsledky. Nemluvě o tom, že komunisté se moci vzdali bez jediného výstřelu (s výjimkou Rumunska).

Poslední "demokratická" dvacetiletka je nejvýmluvnějším ukazatelem"demokratičnosti" "demokratického" světa.

A mimochodem: Už někdo ze zarytých bojovníků proti "totalitám" stihl spočítat všechny ty statisíce lidských obětí, které musely zemřít v zájmu boje za "demokracii" a "lidská práva"? Nebo alespoň, podobně jako je tomu v případě nacisty zabitých Židů v českých zemích, jejichž jména jsou napsána na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze, pořídit jejich jmenný seznam?

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 2.7. 2009