O šíření "pesimismu"

2. 7. 2009 / Karel Dolejší

Na webu Al-Džazíry jsem se ráno dočetl, že prý íránské milice Basídž podaly trestní oznámení na bývalého prezidentského kandidáta Míra Hosejna Musávího. Měl se prý dopustit hned několika trestných činů ohrožujících bezpečnost země; mezi nimi se však zvlášť vyjímá především "šíření pesimismu". To mi připomnělo, jak je vlastně rejstřík triků používaných elitami chudý a jak se až do omrzení opakuje.

Fígl spočívá v tomto: Věci se nedaří tak, jak by to majitelé klíčů rádi viděli - ekonomice se nevede, proběhly nebo se chystají sociální nepokoje, někdo vyhodnotí stávající vývojové trendy a předpoví nepěkné věci - ale všechno běží rutinně dále, jako by se nic nedělo; a jakmile někdo na problémy skutečně nahlas upozorní, okamžitě je problém uzavřenou elitou žijící ve světě soukromých abstraktních představ "subjektivizován". Trvá se tedy na tom, že stav světa "sám o sobě" je "přirozeně" zcela v pořádku, problém však prý představuje údajné zhoubné působení těch, kdo měli tu drzost o něm vůbec hovořit. Symptom je vydáván za příčinu. Oblíbená obvinění z "defétismu" nebo "pesimismu" sugerují, že je to posel špatných zpráv, nikoliv nezvládnutý stav světa, v čem koření potíže. Jak známo, v minulosti se poslové špatných zpráv popravovali. Uvidíme, jak nakonec dopadne Musáví. Zatím se zdá, že by za mřížemi mohl velmi brzy skončit nejen on, ale veškeré hlavy opoziční frakce íránské věrchušky včetně exprezidenta Chatámího.

Jde to nicméně pořád dokola: Neexistují sociální problémy, jen zlovolní odboráři; neexistuje hrozba sovětské invaze do Československa, pouze "šílení" generálové burcující kvůli přepracování obranných plánů; neexistují ekologické problémy, pouze "ekologisté"; a konečně neexistuje ztroskotavší, sociálně a územně izolovaný pokus o druhou íránskou revoluci, ale pouze stěžující si Musáví.

Termín německého sociologa Ulricha Becka "riziková společnost" znamená, že žijeme v takové fázi moderny, kdy nás nakumulované nezamýšlené důsledky předchozích aktivit zpravidla ovlivňují přinejmenším stejně významně jako současné vědomé úsilí. Protestovat proti tomu ovšem můžeme - a můžeme dokonce tvrdit, že za tento stav nese zodpovědnost Beck (demonstrant, nevolič, čecháček...) šířící pesimismus. Každopádně pokud Beckovu diagnózu přijmeme, což se dnes ve světě poměrně zhusta děje, mnohem lepší vodítko než povrchní budovatelské nadšení radikalizující dávno zavedené prvky, jež nás do problémů samy přivedly, představují starostlivá skepse a studium konkrétního problému; jedině to nás snad může postupně někam posunout. Nejen v Íránu...

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 2.7. 2009