Tleskat prolhané zvůli?

13. 7. 2009 / Karel Dolejší

'Svoboda', tak řvete nejraději všichni: já však jsem odvykl víře ve 'velké události', jakmile je kolem nich mnoho řvaní a kouře... Nikoli kolem vynálezců nového hřmotu: kolem vynálezců nových hodnot točí se svět: neslyšně se točí.
Friedrich Nietzsche: O velkých událostech. In: Tak pravil Zarathustra. Votobia, Olomouc 1992. S. 109.

Každé ustavení svobody znamená omezení svobody.

Ralf Dahrendorf: Poznámky ke svobodě, s Isaiahem Berlinem i proti němu. In: Pokoušení nesvobody. H&H, Praha 2008. S. 49.

Simon Wiesenthal kdesi vzpomíná na jednu z návštěv Spojených států. Když se procházel po ulici, kdosi mu vstrčil do ruky leták se sloganem "Rabíni v Dallasu zavraždili Kennedyho". Vzal ten leták a šel s ním k šerifovi, kde vysvětlil, co je zač a co má za sebou. Šerif na to pokrčil rameny a odpověděl, že kdyby na letáku bylo napsáno "Rabín Eliahu Cohen z Dallasu zavraždil Kennedyho", mohl by to vyšetřovat, takhle je ale naprosto bezmocný. Co je v případě jednotlivce kvalifikováno jako trestný čin, to je v případě mnohem obecnějšího tvrzení obviňujícího celou skupinu obyvatel podle amerických zákonů nenapadnutelné. Přesně o to se tu vede spor: Podle výměru pana Tomana spočívá svoboda slova v tom, že lze beztrestně označovat všechny Židy nebo Romy jako zločince (ačkoliv kdyby tak učinil jednotlivě, byl by samozřejmě žalován).

Je podle mě naprosto zvrácené a absurdní tvrdit, že když aktuálně není možno stíhat jeden zločin šíření nenávisti - například oblíbené tvrzení Romana Jocha, že Palestinci jsou národem teroristů a ten je třeba zmasakrovat - neměl by být stíhán ani zločin jiný, "protože to znamená tleskat ideopolicii".

Vidím to přesně obráceně: Perspektivně bychom měli Jocha připojit ke Stworovi a zasévání nenávisti mu znemožnit zcela symetricky (pro mě soukromě už oba pánové dávno nepatří do slušné společnosti). Svoboda totiž neznamená, "že se budu bát vyjít na ulici" (Popper), protože někdo může beztrestně štvát proti té či oné skupině a normalizuje tak v politickém diskursu nenávist (což je mimochodem právě ten rozměr celé věci, kterému se obhájci "svobody slova bez přívlastků" až dosud starostlivě vyhýbají...).

Nutnost dodržovat zákony představuje pramálo atraktivní stránku kulturní drezury, jejímž produktem je teprve člověk jako živočich, který smí slibovat, tj. vůbec základní podmínka pro vznik autonomně jednajícího subjektu. Českou intelektuálskou tradici však už po staletí ovládá úplně jiný proces, a to dvoufázový: Nejprve se radikálně až kacířsky obhajují importované myšlenky - právě jen v ideové rovině, pochopitelně - aby se pak v praxi (po nárazu na podmínky a omezení, od nichž se předtím úplně abstrahovalo) z bezradnosti a bezmoci přistoupilo na ty úplně nejsmrdutější kompromisy. Neměnný vzorec lze studovat přinejmenším od 19. století a je opravdu tristní. Korunou všeho bývá zpravidla naprostý politický debakl plus fanfarónské sebeuspokojení: "To jsme jim to řekli!" Kdepak - v tomhle nejedu.

Ale především bych byl rád, kdyby člověk, který by sympatizantům Izraele mezi českými občany nejraději upřel právo zasahovat do tuzemských politických záležitostí, konečně přestal hystericky vykřikovat slovo "ideopolicie", neboť v jeho podání je takový cirkusácký kousek neobyčejně znechucující...

Extremismus
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 13.7. 2009