Muž v zrcadle

15. 7. 2009

KD│V kultuře celebrit ničíme to, co uctíváme. Komerční exploatace smrti Michaela Jacksona byla organizována korporátními silami, jež zpěváka přivedly k šílenství. Jackson, oloupený o dětství a obklopený supy kořistícími z jeho strachů a slabostí, byl posedlý sebenenávistí natolik, že z afroamerické tváře vyřezal neustále se měnící kavkazskou posmrtnou masku a domnělou pedofilii ukryl za iluzi věčného mládí. Nedokázal oddělit veřejné a soukromé já. Stal se komoditou, produktem, někým kdo je na prodej, kdo je využíván a manipulován. Byl infikován morálním nihilismem a osobní desintegrací, jež jsou jádrem korporátní kultury. A jeho fantazie věčného mládí, přeludy majestátu a zoufalé, znetvořující pokusy o fyzickou proměnu byly výrazem našich vlastních tužeb. Byl našim odrazem dovedeným do extrému, napsal pro Thruthdig Chris Hedges.

Jeho pohřební obřad - varietní představení s rakví - podle odhadů shlédlo zhruba 31,1 milionu diváků. Ceremonii s vystoupeními či poctami Stevieho Wondera, Brooke Shieldsové a dalších celebrit přenášelo živě 19 zpravodajských sítí. Šlo o poslední epizodu dlouhého seriálu o Michaelu Jacksonovi. A pokračuje to s jeho dcerou Paris, kterou dostrkali před mikrofon, aby promluvila o svém otci. Janet Jacksonová děvče ještě před tím, než stihlo pronést pár slov, napomenula, aby mluvilo nahlas. Když se dítě zhroutilo, dospělí kolem nastavili mikrofony, abychom mohli slyšet vzlyky. Dav tleskal. Oblíbená ozvěna toho, co zničilo otce.

Příběhy, které máme nejvíce v oblibě, jsou příběhy "skutečného života" - rychlá sláva, šílený úspěch a pak dlouhá, bizarní a morbidní emocionální havárie. O.J.Simpson nabídl mírnější verzi téhož, stejně tak Britney Spearsová. Jackson byl nakonec velmi zadlužen a platil mimosoudní vyrovnání v hodnotě 22 milionů dolarů. Pásli jsme se na jeho fyzické a psychologické desintegraci, zejména když mnoho Američanů bojuje s vlastním upadáním do nesplatitelných dluhů, ztrátou statusu a osobní dezintegrací.

Odporné drama Jacksonova osobního života perfektně ladí s dramaty v televizi, filmech i ve zpravodajství. Zprávy rozvíjejí příběhy "skutečného života", zejména ty, jež zahrnují celebrity. Televizní reportáže jsou miniaturními dramaty s hvězdou, padouchem, komparsem, dobře vypadajícím hostem a dramatickým, často nečekaným koncem. Veřejnost nenasytně konzumovala "zprávy" o Jacksonovi, zejména v dobách jeho exilu a úpadku, kdy často překonávaly většinu literárních příběhů. V Bradburyho novele "451 stupňů Fahrenheita" věnované budoucí dystopii lidé většinu dne tráví sledováním gigantické televizní obrazovky ukazující nekonečné scény policejních honiček a zatýkání. Bradbury pochopil, že život byl zabalen, sepsán, doplněn narativem a zfilmován, aby se stal tou nejvíce přinucující formou zábavy. A Jackson byl velká show. Zasloužil velkolepé finále.

Těmi, kdo vytvořili Jacksonovu veřejnou personu a změnili ji ve vlastnictví, nejprve jako dítě a nakonec jako mrtvolu zabalenou ve zlatem zdobené truhle za 15 000 dolarů, jsou agenti, publicisté, marketingoví odborníci, promotéři, scénáristé, televizní a filmoví producenti, lidé od reklamy, videotechnici, fotografové, bodyguardi, zvukaři, kostyméři, trenéři, výzkumníci veřejného mínění, hlasatelé a televizní zpravodajové, kteří vytvářejí obrovské jeviště pro celebrity za účelem zisku. To oni jsou pány loutek. Nikdo nezíská status celebrity a žádná kulturní iluze se nezmění v realitu bez účasti této armády kulturních otvíračů dveří a zprostředkovatelů.

Jakcsonův pohřeb byl oslavou celebrity. Byly tam fotomontáže, kde po snímku, na němž si Jackson podává ruku s Nelsonem Mandelou, hned následoval další s žábou Kermitem. Sláva staví všechny na stejně bídnou úroveň. Sláva je svého druhu standardem. A každá anekdota se zdá potvrzovat, že pokud strávíte život život jako celebrita, vlastně nevíte, kým jste.

Měříme své životy celebritami. Snažíme se být jako ony. Napodobujeme jejich vzhled a chování. Unikáme před obtížností skutečného života k jejich hvězdným fantaziím. Také my toužíme přitáhnout obdivující publikum k velkému filmu našeho života. Snažíme se nahlížet naše životy, jako by nás sledovala kamera, sledujeme jak si vedeme, jak se oblékáme, co říkáme. Vynalézáme filmy běžící naší hlavou, v nichž vystupujeme jako hvězdy. Kultura celebrit nás naučila, abychom takřka nevědomky vytvářeli vnitřní osobní scénáře. Naučili jsme se způsobům mluvení a myšlení, jež ohromně znetvořují naše vztahy ke světu a lidem okolo. Neal Gabler, který o tom moudře psal, tvrdí, že kultura celebrit není konvergencí konzumní kultury a náboženství, ale spíše nepřátelským převzetím náboženství konzumní kulturou.

Jackson se obával stáří. Věřil, že může ovlivnit rasu a pohlaví. Chirurgicky a patrně též ženskými hormony se změnil z Afroameričana s hnědou kůží v androgynního ghoula s křídovou tváří a nejasnou sexuální identitou. Vlastně jen dovedl do extrému, co Američané běžně dělají. V loňském roce provedli plastičtí chirurgové v USA na 12 milionů kosmetických zákroků. Došlo k tomu proto, že v Americe je většina lidí nucena pohlížet na sebe jako na tržní komoditu. Jsou to objekty, stejně jako spotřební produkty. Samy o sobě nemají žádnou vnitřní hodnotu. Musejí vypadat skvěle a žít skvěle. Musejí zůstat mladí. Musejí získat proslulost a peníze, nebo alespoň iluzi, že je vlastní, aby uspěli. A nezáleží na tom, jak jich dosáhnou. Morální nihilismus naší kultury licencuje temný voyeurismus pozorující ponižování, bolest, slabost a zklamání druhých. Vzdělání, budování společenství, poctivost, transparentnost a sdílení jsou kvalitami, které vás spolehlivě vyloučí z jakékoliv reality show. Celebrity, jež nedokážou generovat dobrou nebo špatnou publicitu, zanikají. Tyto show nás učí, že život je brutální nefalšované soupeření a soustavná honba za prosluslostí a pozorností. Život je osobním ponižováním těch, kdo se nám stavějí na odpor. Ti kdo vítězí jsou vždy ti nejlepší, ať už mají jakékoliv vlastnosti.

Sebeuctívání, které Jackson ztělesňoval, dominuje naší kultuře. Tento kult nese klasické rysy psychopatické osobnosti: Povrchní šarm, velkolepost a vlastní důležitost; potřebu neustálé stimulace, sklon ke lhaní, podvádění a manipulaci; a neschopnost pocítit lítost nebo vinu. Jackson měl všechny tyto kvality. Etika prosazovaná korporacemi je stejná; je to etika nespoutaného kapitalismu. Jde o zavádějící přesvědčení, že osobní styl a osobní rozvoj, jež jsou zaměňovány za individualismus, jsou totéž co demokratická rovnost. Obraz se stal důležitějším než podstata.

Sebeuctívání nás opravňuje k tomu, abychom získali cokoliv, čeho se nám zachce. Můžeme udělat cokoliv, třeba ponížit a zničit lidi kolem, včetně našich přátel, abychom přišli k penězům, byly šťastní a získali proslulost. Jakmile dosáhneme slávy a bohatství, tyto dvě hodnoty vše ospravedlní. Zvrácená etika nám dala banky záměrně ničící hospodářství a okrádající desítky milionů malých akcionářů. Šéfové těchto korporací, tak jako vítězové reality shows, kteří lhali a manipulovali druhé za účelem vlastního úspěchu, odešli se stovkami milionů náhrad a odměn v kapse. Etika Wall Street je etikou celebrity.

Zpravodajství o Jacksonově smrti je příkladem propadnutí kolektivní iluzi. Posedlost trivialitou jeho života zakrývá beznaděj, nesmyslnost a prázdnotu našich vlastních životů. Divoká honba za společenským postavením, bohatstvím a slávou zničila naše duše stejně, jako zničila tu Jacksonovu; ale stejně tak i naše hospodářství.

Sláva celebrit zakrývá identitu skutečných držitelů moci - korporací a oligarchické elity. A jak zapadáme do ekonomické a politické bažiny, jsme kontrolováni, manipulováni a mateni celuloidovými stíny na zdi Platónovy jeskyně. Fantazie kultury celebrit neslouží pouhé zábavě. Je určena k tomu, aby nás emocionálně vysušovala, mátla nás ve věci vlastní identity, vedla nás k honbě za slávou a štěstím a bránila nám v obraně. A nakonec - a o tom je vlastně celá Jacksonova story - jde o další nevkusně naparáděný spektákl určený k odvedení pozornosti zmírající kultury od vlka, který už vyje za humny.

Celý článek v angličtině:ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 15.7. 2009