Čeští političtí zlatokopové

12. 8. 2009 / Miloslav Štěrba

Od převratu v roce 1989 se v politickém zákulisí řeší a otevírá stále dokola problematika uplatnění členů strany v nejrůznějších pozicích státního a komunálního aparátu. Možnost získat dobře placené místo se slibuje, ale i vyžaduje. Přece od toho tu jsme, abychom „své“ lidi upřednostnili před těmi „cizími“. A to hned po volbách. Vzpomínám jak ve Zlíně jistý zasloužilý straník hořekoval po volbách zcela veřejně nad nemožností vystoupit na vyšší společenský stupeň, třebaže jeho známí se po volbách „napakovali“.

Anebo jak „náš“ poslanec fascinoval členskou schůzi, když přítomným vyprávěl o možnostech dát „svým“ lidem nejrůznější vedoucí místa v organizacích spravovaných státem. Neboli pokračovat v praxi z polistopadového období i následně, v době, kdy bylo záhodno očekávat, že na místa vedoucích pracovníků budou vybíráni adepti v konkursních řízeních, bez ovlivňování všeho druhu, ale zejména stranickými sekretariáty. Ve vysoké politice jsme nicméně nuceni akceptovat, že po volbách padají hlavy náměstků, vedoucích odborů, a také na všech pozicích, které strana považuje za důležité, rozdávají se vedoucí místa věrným, což všechny zainteresované strany přijímají jako přirozenou povolební obměnu kádrů.

Tak to chodí i v zaběhlých demokraciích, tvrdí. Problém je u šéfů bezpečnosti, zpravodajských služeb, které více či méně fungují jako autonomní nositelé informací, toho politického střeliva tak oblíbeného v předvolebních půtkách. Nejpopulárnější pozice jsou pak ve správních radách státních a polostátních podniků, kdy tamní prebendy nezřídka převyšují hlavní příjem zapojené(ho) na veřejnoprávní penězovod.

Zajisté by bylo možné přísně oddělit politické působení od podnikatelského, avšak toto téma je jakoby z Marsu. Politické strany se sice ohánějí tzv. bojem s korupcí, jenže výsledkem je jejich stále sílící odtržení od existujících platových norem ve státním i soukromém sektoru. Posléze odhodí téma jako populistické. Touto arogancí se zbavují možnosti usilovat o zmravnění poměrů v ostatních sférách společenského života.

A tak jsou občané svědky, že šéfové krachujících státních podniků si sami určují výši svých odměn. Jistě, v závislosti na hospodářském výsledku. Nejnověji dozorčí rada státních Českých aerolinií schválila manažerům firmy bonusy dosahující výše 70 % ročního platu i v případě vyšší než plánované ztráty 450 milionů korun. Jejich ředitel má tak zaručen bonus nejméně ve výši 2,5 milionu korun k svému platu. V lepším případě pak může obdržet až 4,7 mil. korun. (Právo, 11.8., str. 7) To vše za situace, kdy firma propouští, ruší linky, odboráři souhlasí se zmrazením ba dokonce snížením platů pilotů, letušek a pozemního personálu. Zřejmě je zmíněná praxe přípravou na privatizaci firmy, která ač ztrátová, musí z peněz daňových poplatníků proplácet tyto nestoudně vysoké prémie manažerům státní firmy.

I populističtí politici snadno obhájí před svými voliči, že přece ztrátový podnik nelze nadále udržet jako státní. Co myslíte? Až přejde do soukromých rukou, a bude ztrátový, odsouhlasí nový vlastník – vlastníci ony nadstandardní odměny? Chtělo by se říci, že nikoli, že soukromoprávní svět reflektuje základy tržního hospodaření, a za neúspěchem lze sotva spatřit prospěch jednotlivců. Jenže po zkušenostech z finanční krize jsme už i o tuto iluzi přišli.

Už jste zajisté zaregistrovali, že platy a odměny nejsou na programu žádné z politických stran usilujících o váš hlas v podzimních volbách. Pod záplavou ideologicky laděných hesel a stupidního špinění soupeřů se sotva ujme semínko oprávněných požadavků na občanskou společnost. Spočívající na rovnosti, sociální spravedlnosti a mravní vyspělosti.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 12.8. 2009