Rozvod manželství politiky a moci v Evropské unii

14. 8. 2009 / Ladislav Žák

„Ozaj, odtial to tak vyzerá“, zní známá pointa starého dobrého vtipu na téma, že když se jdete podívat do místnosti oknem zvenčí, může to v ní vypadat úplně jinak, než když jste byli uvnitř. Bylo to první, co mne napadlo, když jsem obdržel téma tohoto příspěvku. Dovolím si ještě jeden citát. Když zněly před časem komentáře po utkání Česka a Slovenska na MS v hokeji, tak jeden z komentářů ze slovenské strany zněl asi takto: „No, čo,... Česi majú body, my máme euro a stabilnú vládu.“ Nejsem s to určit, do jaké míry se jednalo o ironii a do jaké míry šlo o vyjádření určitého hlubšího postoje.

Ze své zkušenosti nejsem bez dalších informací schopen věc blíže určit a není to ani podstatné. Slováci mají již tradičně nejen vynikající smysl pro humor, ale stejně tak jsou známí tím, že mají daleko lepší vztah ke své státnosti i EU než jejich bývalí federální spoluobčané. Slov na téma zhodnocení českého předsednictví bylo a bude vyřčeno a napsáno mnoho a mnoho, často však jde spíše o hodnocení jednotlivých politických stran nebo osob. Půjde o politiku a bude to součást předvolebního boje i vyřizování soukromých účtů přes média. Velice rád bych se vyhnul personálním i skupinovým konkrétnostem nebo pikantnostem, a proto si dovolím pohled snad obecnější a od politického a novinářského bahna a špíny poněkud odtažitější.

Za hlavní problém pokládám to, že si nedokážeme otevřeně říci, co to vlastně je „předsednictví EU“ a oč v něm kráčí především. A v rámci této definice je nejproblematičtější samotná definice Evropské unie. Dovolím si názor, že Evropa a její společnost je posedlá tím, čemu se říká vytváření a udržení zdání, zachovat si fasádu čili „dekórum“ nebo všelijak jinak. Mé životní zkušenosti mi říkají, že je to starodávný produkt pokusu o udržení křesťanské a především katolické morálky středními třídami. Celý projekt Evropské unie se v průběhu let podařilo podivuhodným způsobem vyprázdnit a začasté v něm morálku a majetkové vztahy zcela oddělit, resp. nepřipustit, aby se kdy potkaly nebo dokonce zasnoubily. To, čím trpí současný svět, tedy rozvodem manželství politiky a moci, v Evropské unii pociťujeme velice podobně, ovšem s tím, že nejsme po rozvodu, ale před manželstvím. Celé fungování EU je jedno velké vytváření jakéhosi zdání a předsednictví EU je jakousi Ligou mistrů tohoto svérázného pokrytectví.

V příběhu Egypťana Sinuheta popisuje Mika Waltari slavnost nepravého krále - rituál, kdy je na jeden den zvolen králem někdo z lidu, celý den je objektem velkého uctívání a na konci své vlády je zabit, aby se netrápil ze svého pádu z trůnu. V EU je den nepravého krále permanentně, protože i když předsednictví padne na toho pravého, tak se chová podobně zmateně jako ten nepravý, s falešnou skromností, tedy pokud se náhodou nejedná o Nicolase Sarkozyho. V Evropě je všeobecně známo, že bez požehnání Německa a Francie se v ní nic nestane a pokud ano, je to dříve nebo později pacifikováno. Německo i Francie se k tomu velmi otevřeně přiznávají a dokonce jsem byl na vlastní oči a uši svědkem toho, jak významný představitel Francie zaníceně vysvětloval, že je to až tak, že když se Francie s Německem za oponou dlouho nedomluví, co a jak má dále v EU demokraticky probíhat, pak je prý ostatní země doslova prosí o to, aby se už kuloárně dohodly, protože jen tak lze posunout EU o kousek dál a je vytvořen nový prostor pro hraní onoho podivného loutkového divadla. Obrazně řečeno je to tedy tak, že se „bábkové“ divadlo nehraje ani se neposouvá na další štaci, když se „dvaja bábkári“ Francouz a Němec nedomluví.

České předsednictví mělo od samého počátku jeden problém a jednu výhodu spočívající v tom, že bylo naprosto nestandardní. Zcela v duchu nejlepších českých tradic se kouzlem chtěného i nechtěného stalo české předsednictví mnohonásobným zrcadlem, možná přímo zrcadlovým bludištěm, které bylo nastaveno EU a jejímu fungování. Velký český herec Vladimír Menšík říkával, že v každé rodině se najde nějaký ten mentálně slabší nebo jinak postižený, ale že když přijdou z vedlejší vesnice na námluvy, tak ho správná rodina zavře do komory nebo do sklepa. Český národ, pokud takový vůbec existuje (nejraději bych psal „rázovitý lid české kotliny a moravsko-slezského úvalu“), má podivuhodný koníček posílat zmíněné jedince vítat „pýtače“ až k brance, popř. je vpustit na scénu v okamžiku vrcholícího vyjednávání o věnu. „Češi jsou smějící se bestie“, tvrdil velitel pražského gestapa a již ve Švejkovi se dočteme, že „ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande“.

Obavy z českého předsednictví neplynuly ani tak z toho, že bychom nedokázali připravit kvalitní obsahovou náplň předsednictví (která má ostatně jen umně zahalit zákulisní jednání mocných) nebo že bychom dokonce nedokázali předsednictví zvládnout administrativně. Obavy plynuly z toho, že nedokážeme zachovat onu okázalou prázdnou důstojnost a půl roku si hrát s plným zaujetím na předsedu, který žádným předsedou není. Prostě, že nezvládneme roli nepravého krále. Navíc jsme měli tu smůlu, že jsme získali předsednictví po Nicolasi Sarkozym, který zasadil „zachovávání dekora“ ránu skutečně nebývalou, když si sám sebe neustále pletl s Napoleonem Bonapartem po bitvě u Slavkova. Období českého předsednictví bylo poznamenáno celou řadou nečekaných událostí, které si vyžadovaly rychlou reakci, na které nejsou zákulisní politické či úřednické manipulace EU vůbec přizpůsobeny. Často se tak stalo, že se české předsednictví muselo postavit k některým věcem čelem bez toho, že by bylo hlásnou troubou německo-francouzské tiché dohody nebo bruselské byrokracie.

Když už hrozilo, že české předsednictví bude svým způsobem úspěšné, tedy, že se mu podaří udržet onu nezbytnou míru zdání, k tomu alespoň v parlamentu vysloví souhlas s tím, aby prezident ratifikoval Lisabon, a navíc pod jeho vedením naslibuje EU Irům, že když budou pro Lisabon hlasovat, tak pro ně nebude platit, padla v Česku vláda. Důvod byl jediný. Je to teze Lidového domu, že jedině takové předsednictví je dobré, které přináší preference ČSSD. Pokud tomu tak není, je třeba jej zničit.

Velkého spojence nalezl Lidový dům v Hradu, jehož otevřená animozita současné podobě EU překonává už jen už jenom neláska k současné ODS a jejím vládám. Paradoxně se tak ovšem posílil vliv českého předsednictví na chování EU, protože rázem se ukázalo, že není třeba zachovávat jakékoliv „dekórum“ a cudný závoj zakrývající realitu padl. Je tak velkou zásluhou českého předsednictví a okolností, které ho obklopovaly, že pro politicky vnímavějšího evropského voliče odhalilo do značné míry onu vyprázdněnost současného směru evropské integrace, který vede jednoznačně k evropskému superstátu, ve kterém již nebude třeba ani nepravých králů, ani rotujícího předsednictví a stejně tak ani voličů. Nepůjde v něm o nic jiného než přesouvání veřejných peněz do soukromých kapes a návrat jejich části do soukromých kapes „veřejných“ činitelů, aby se tak celý proces urychlil. Navíc to bude prostor pro exhibování podobných nevolených vyvolených superstar jako je Nicolas Sarkozy...

České předsednictví bude ještě dlouho objektem nejrůznějších komentářů a politických vášní. Pokud bych měl ovšem vyslovit své hodnocení z širšího pohledu jeho významu pro budoucnost evropské integrace, pak si dovoluji napsat, že české předsednictví bylo významným argumentem pro to, abychom si uvědomili, že tudy cesta k novému evropskému společnému domu opravdu nevede. Jeho staré poválečné základy jsou již zvětralé a nestabilní a technologie, kterými se stavěly stěny, jsou velice nesourodé a střecha, která má to vše zakrýt, je děravá a chybí jí krovy. Kvůli zeleným se zapomnělo na komín.

Je velice dobře, že se alespoň na chvilku postavil do čela stavby polír, kterému okolnosti a vlastní prostoduchost umožnily položit nahlas otázku, jestli to celé nespadne. Bylo by krásné, kdyby tuto otázku někdo slyšel a kdyby se začala hledat odpověď. Bohužel dějiny stavebnictví jsou plné případů, že se spíše zabil polír, než by se opravila nebo dokonce snesla špatná stavba. Nezbývá než doufat, že v tomto případě tomu bude jinak... Česká republika určitě přišla během svého předsednictví a velkou část svého „dobrého evropského jména“. Ovšem vzhledem ke kriteriím této soutěže evropské elegance a hlavně vzhledem k obsazení poroty není opravdu čeho litovat.

Dovoluji si vyslovit politování nad tím, že již možná nebudu mít možnost sledovat předsednictví Slovenska. To srovnání mi bude velice chybět. Na samý závěr se omlouvám čtenářům, že jsem několikrát vzpomněl v osobní rovině Nicolase Sarkozyho. Nedělám to rád, ale v Evropě čeká mnoho takových na příležitost, aby poručníkovali těm menším a slabším.

Psáno pro Euro Atlantic Quarterly, kde vyšlo v čísle EAQ 2/2009

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 14.8. 2009