Volné pokračování aneb Američan za železnou oponou

16. 9. 2009 / Jindřich Bešťák

Na konci prázdnin jsem napsal kratší text vycházející z určitých letních reminiscencí s názvem Není žádná budoucnost?. Titulek BL byl ovšem zavádějící, to jsme si ale s panem Čulíkem a pak s panem Uwe Ladwigem, který na něj reagoval, vysvětlili. Pan Ladwig argumentoval hlavně tím, že není správné a zřejmě ani morální uvádět osobní pozitivní zkušenosti během života za komunistů;, když ten systém byl v podstatě zločinný, násilný, nedemokratický. Jako příklad uváděl analogickou situaci, kdy někdo za Hitlera si v jednotlivém osobním případě nežil zrovna špatně a uváděl by to vlastně jako zlehčující či relativizující argument pro zločinný fašistický režim. V tomto pohledu to je srozumitelné a s panem Ladwigem zde nemohu nesouhlasit. Nemohu však přijmout názor, že období let 1948 až 1989 u nás je, či bylo - totéž.

Na toto kontroverzní téma už toho bylo napsáno opravdu hodně a řešení, je-li jaké, je snad někde v budoucnosti? Ovšem pokud budou mít lidé na takové věci ještě čas a chuť. Pro jistotu ale znovu zdůrazním, že absolutně nepopírám žádné zločiny spáchané v rámci hlásané "komunistické" ideologie, nepopírám, že jsme byli tímto systémem omezováni v přirozených právech lidí, buzerováni, šikanováni; jenže ne jenom toto, ne stále, ne vždy, ne všude. A to mi jde, o nic jiného! A už bych se k tomu tématu nevracel, kdybych si na chatě nevzal do ruky starší Instinkt z 28. února 2008 (dostali jsme 2 celé ročníky) a kdybych si byl nepřečetl rozhovor s panem Gene Deitchem, narozeným 1924 v Chicagu, vyrůstal v Hollywoodu, který v roce 1959, bylo mu 35 let, přišel jako úspěšný a nejlépe placený americký animátor, s Oscarem hned za první film, poprvé do Čech a už tu trvale zůstal. Jistě že se jedná o zcela exkluzívní případ, vymykající se všemu, co jsme měli a mohli my ostatní, obyčejní občané ČSSR. Na druhou stranu tu celá ta léta dobrovolně žil a stále žije s námi. Kdo jeho příběh nezná, nechť si ten rozhovor přečte celý. Dovolím si vybrat pouze něco z jeho odpovědí.

Hned z počátku redaktorovi na jeho otázku odpovídá, že nikdy nebyl v žoldu CIA, ale nebyl ani komunista. Přišel, aby tu mohl dělat svoji práci v co nejlepších podmínkách a zůstal, protože si zamiloval Prahu a pak ženu, se kterou se oženil. Uvádí, že Američané po něm chtěli nějaké fotografie, které by ukázaly odpudivou tvář komunismu, ale neměl jim co nabídnout. Říká: "Měl jsem na fotografiích panoramata Prahy s desítkami věží, její památky, západy a východy slunce nad městem, a ty byly stejně krásné tehdy jako kdykoli předtím a potom";. postupně shledával, že tady se toho dalo v jeho oboru udělat víc. Tvorbou filmů pro děti by se ve Spojených Státech neuživil. Měl pak navíc štěstí na producenta Billa Snydera, se kterým se domluvili na výrobě animovaných 16mm filmů určených k distribuci ve školách a dětských knihovnách - A vyráběl je zde, ve zdejších nenákladných podmínkách, za to s pomocí ohromující kreativity zdejších tvůrců Dále dodává, že postupně poznával, že lidé kolem něho nejsou žádní komunisté; "věřte mi, že jsem tu nepotkal nikoho, koho bych mohl označit za komunistu, jen nanejvýš některé členy komunistické strany". Říká, že svobodu neztratil a dostal navíc všechny výhody. Skamarádil se s Jiránkem, Bornem a podobnými lidmi. Jistě, asi by tu nezůstal, pokud by neměl ty exkluzívní podmínky, především dolary a "neomezené zpětné vízum". Pikantní je jeho informace, že američtí producenti se báli jako čert kříže veřejně přiznat, že levně točí filmy za Železnou oponou a tak vlastně financují komunistické režimy (že by první vlaštovky následné masívní globalizace?). Docházelo k takovým paradoxům, že české tvůrce přejmenovávali, když už je nemohli v titulcích pominout. Např. skladatel Václav Lídl figuruje v několika dílech Toma a Jerryho jako Victor Little. To je skoro totéž, jako když naše kapely v 50. letech musely měnit názvy amerických skladatelů a skladeb, např. "Americká patrola"; třeba jako "Veselá jízda". Šaškárna z jednoho ideologického pytle poplatného vztahům v období studené války. To podstatné, na co jsem chtěl v dané souvislosti poukázat, pochopí každý jen trochu nezaujatý čtenář. Profesionální bijec za tu jedině správnou, tedy jen a pouze tragickou, zločinnou a nehumánní minulost - to snadno shodí, ale s tím jeden už nic nenadělá. Samozřejmě, že jsme se měli o mnoho hůře než pan Deitch. Přiznává, že i doma mu jeho žena vmete do tváře: "Teď mluvíš jako komunista", když jí říká, že se mu tu vedlo opravdu dobře. Zřejmě však tento velice inteligentní, tvořivý a úspěšný Američan necítil morální vinu za to, že tu zůstal a nalezl zde něco, co mu stálo za to vzdát se života ve Státech, doma a v demokracii. Zajímavá je i jeho výpověď o tom, že po revoluci se jeho život začal odvíjet jaksi pozpátku. A říká, že také už tu přestaly být tak ideální podmínky pro výrobu nekomerčních filmů jako v časech, kdy filmová studia žila ze státní podpory (ano, jistě tam najdeme opět i ty ideologické důvody takové podpory). Jenže u nás se to té oficiální linii vždy tak nějak vymklo z rukou, jak všichni víme. Také my, jistě zejména jako mladší, jsme měli oči a uši otevřené i pro to pěkné, co zde také bylo a neodmyslitelně do našeho života patřilo, s "komunisty", a ještě více bez nich.

Tady bych mohl skončit, ale jako člověka nezasvěceného do zákulisí politických stran a voleb mě zaujala informace, že ODS i ČSSD mají každá svoji americkou agenturu. Už delší dobu se mi ale zdálo, že způsob vedení té průběžně probíhající cílené ideologické mediální kampaně u nás nám nyní již poněkud starším silně něco připomíná a že za tím zřejmě stojí zase jakési "centrum". Samozřejmě, že nejen naše (viz dopis prezidentu Obamovi). Opět tu tedy máme cizí poradce pro naše vnitřní věci? ČSSD se údajně potřebuje vymezit oproti KSČM, aby neztratila nekomunistické voliče a tak jí měli hoši z agentury radit, aby co nejvíce zdůrazňovala komunistické zločiny, přehmaty, no prostě to všechno, co tak důvěrně známe a co se nám lije z médií účelově do hlav dnes a denně, a jak se zdá, tak ne pouze zprava. Jak se dělal tzv. "sovětský komunismus" už trochu víme, jak se dělá "naše, ta česká" varianta demokracie se teprve postupně dozvídáme - "někdo dříve a někdo později. Kdo v životě miluje, ať neztrácí naději."

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 16.9. 2009