Takže nejprve něco o nás, abychom se neschovávaly za obecné „my“: jmenujeme se Lenka a Tereza, je nám něco přes 20, bydlíme u rodičů, studujeme vysoké školy, občas pracujeme a chceme squatovat.

K tomu, že jsme se účastnily akce 12. září, nás vedly hlubší důvody než snaha vytvořit oázu našeho hlučného a pro sousedy otravného životního stylu, nejlépe v domě, ke kterému nám dopomůže zase nějaký představitel vlády, když zjistí, že to na té střeše myslíme vážně.

Jaké důvody to tedy byly? Myslíme si, že bydlení je právo, jakkoliv to může znít otřepaně. Pro nás obě je samostatné bydlení nedostupné. I když budeme pracovat na plný úvazek, může se nám lehko stát, že budeme jako mnozí a mnohé dávat přes polovinu platu na nájem, anebo budeme na dlouhá léta hypotékou připoutané ke stabilnímu příjmu. Připadá nám absurdní trávit většinu našeho života v práci, abychom zaplatily byt, ve kterém stejně jenom přespáváme. Ač neustále rostou nové rezidence luxusních bytů, jejich ceny jsou rok od roku dosažitelné pro stále užší skupinu lidí. Důstojné bydlení se pro obyčejné lidi stává nedostupným snem.

Celý život žijeme v Praze a za tu dobu pozorujeme zřetelnou změnu charakteru města: od města pro život k městu pro byznys a turismus. Praha, a už nejenom její centrum, ztrácí funkci obytného celku, místa pro setkávání a fungujícího sousedství. Lidé se kvůli rostoucím nájmům stěhují pryč z centra. Mimo centrum začínají být vytlačovány i např. vzdělávací instituce, které nemohou konkurovat zájmům vlivných investorů. Centrum místo toho okupují luxusní hotely, skleněné kancelářské budovy nebo nadbytečná obchodní centra. Tím se město odcizuje lidem a jeho obyvatelé jeden druhému.

Praha tím sice dohání trend západních velkoměst, ten se ale časem ukazuje jako neživotaschopný. V některých těchto městech jsou už proti této tzv. gentrifikaci zaváděna opatření. Jedním z důvodů pro výběr domu v Apolinářské ulici na Praze 2 byla snaha upozornit na vylidňování centra, které se stává nepřístupným čemukoli, co nezavání tučnými zisky.

Další silnou motivací ke squattingu je pro nás nutnost tvořit prostory pro onu mnohokrát skloňovanou alternativní kulturu. To ale neznamená jen neustále připomínané hlučné koncerty a volně pobíhající psy. Chceme především nabízet něco jiného než je masová zkomercionalizovaná kultura, chceme tvořit a ukazovat jiný pohled na svět kolem nás, chceme experimentovat, chceme dělat vše, čeho se umění hlavního proudu bojí, protože to postrádá jistotu úspěchu. Chceme umění svobodné a netřesoucí se o honorář a návštěvnost. Jde nám také o to, nabídnout těm, kteří a které by jinak neměli možnost zkoušet, kreslit, malovat, šít, modelovat, hrát, vystavovat, aby využili prostoru, který na ně neklade jiné nároky než přímý dialog s diváky a dalšími umělci. Odmítáme kopat samy za sebe. Individualizovaní jsme slabí a osamělí.

To jsou tedy ve zkratce hlavní motivy, které nás ke squattingu přivedly a které chceme při svých aktivitách zohledňovat. Squatting je jednou z cest, jak zmíněné problémy řešit a realizovat naše představy. Je prostředkem, ne cílem sám o sobě.

Hlavním argumentem proti squattingu je existence soukromého vlastnictví. Ačkoli bychom nikomu neobsadily obývák nebo nezabraly zahradu, naprosto neuznáváme nároky někoho, kdo se o majetek dlouhodobě nestará, nechává ho záměrně pustnout a vyčkává třeba i dlouhá léta na kupce, který nabídne nejvíc, nebo na to, až dům zchátrá a prostě spadne (vlastník se tak vyhne nákladným opravám např. chráněných staveb) a uvolní se mu tak lukrativní parcela.

Vlastnictví nejen opravňuje, ale i zavazuje, jak se konec konců můžeme dočíst v Listině základních práv a svobod (článek 11, odstavec 3). Soukromé vlastnictví není posvátné a tedy nedotknutelné. Ostatně se užívá nadmíru účelově, jak dokládá i postup státu, který je schopen ve „veřejném zájmu“ vyvlastnit něčí pozemek ke stavbě dálnice či odstranit někým vlastněné nepoužívané auto z ulice. Na druhou stranu k obraně majetku soukromé společnosti, která tento majetek zanedbává, neužívá a tedy ani neplní povinnosti vlastníka, mobilizuje stovky policistů a provede akci za statisíce korun.

„Obsazování nového squatu“, dlouho dopředu avizované na 12. 9. 2009, bylo koncipované spíše jako demonstrace než squatting v pravém slova smyslu. Už jen proto, že je tento dům situován v centru města a byl nabízen před čtyřmi lety v dražbě za 50 miliónů korun, nám bylo jasné, že bez dohody s majitelem nemáme šanci dům dlouhodobě udržet. Neznamená to však, že bychom sociální a kulturní centrum v centru města vytvořit nechtěly. Jenom nás k tomu patrně čeká dlouhá cesta a mnoho překážek od úřadů a policie, které vyhlásily squattingu nulovou toleranci.

Když jsme se ze střechy dívaly na hvězdné nebe nad Prahou, věděly jsme, že za zpochybnění vlastnického práva budeme čelit postihu. Přesto jsme byly zaskočeny naprosto neadekvátním zásahem proti desítkám lidí, které nás přišly podpořit, aniž by blokovaly dopravu, čímž policie zásah odůvodnila. Ohlušující rozbušky proti holým rukám, slzný plyn nebo polibek tonfou místo diskuze. Rychlý a brutální postup policie ukázal, jakou možnost máme v této (údajně nejlepší možné) „demokracii“ k vyjádření svého přesvědčení, jde-li proti jednomu z nejuctívanějších principů dnešní doby.

Po noci přišlo ráno. Sedmdesát našich kamarádů a kamarádek ještě bylo na služebnách, když přišla řada na nás. K nám na střechu zavítaly desítky plně vyzbrojených příslušníků zásahové jednotky připravených na násilný střet. Vypadaly překvapeně, když nás našly klidně sedět na betonové terase střechy. Někteří a některé z nás se drželi za ruce, z přehrávače hrála vážná hudba. Asi to pány v černém zklamalo.

Napadali nás tedy alespoň slovně: výhružkami, urážkami, sexistickými „vtipy“. Když už jsme stály před domem a čekaly na eskortu, jeden z příslušníků zásahové jednotky bavil druhého gestem strkání obušku mezi nohy jedné z nás. Padly i, naštěstí nenaplněné, výhružky o zmlácení nás „jako psů“ na celách. Ponecháme na vás, abyste si učinili představu o tom, kdo tu byl nebezpečnější.

Na kriminálním oddělení policie jsme se sice setkaly s o poznání přívětivějším přístupem, nicméně se za ním do značné míry skrývala vypočítavost a přetvářka. Naše právo kontaktovat právníka bylo ve většině případů ignorováno – údajně mu policistky a policisté sami volali, což se později ukázalo ve většině případů jako lež.

Byly jsme převezeny do cel předběžného zadržení, kde jsme strávily jednu až dvě noci (podle toho, který den jsme měly soud). Tam nám bylo odepřeno dostat k jídlu vegetariánskou/veganskou stravu a někteří a některé z našich spoluzatčených kamarádů a kamarádek byli po celou dobu umístěni na samotce. Když se někdo odvážil ohradit, chovali se policisté svévolně (např. úplným vynecháním při rozdávání jídla) a agresivně. Vězeňská stráž i my jsme podepsaly dvojlist s vyjmenovanými právy a povinnostmi v cele po dobu zadržení, které byly opakovaně porušovány a když jsme se na konkrétní práva dovolávaly, bylo nám sděleno, že tento papír je určen pro jiný typ věznice a že zde námi požadovaná práva neplatí.

Vyčerpané, před soudem, jsme si vyslechly rozsudky, které se sice nezdají být přísné, ale my nesouhlasíme s jakýmkoliv trestem, protože podle našeho přesvědčení jsme se nedopustily trestného činu. Trestný čin by měl mít určitou míru společenské nebezpečnosti, což náš čin postrádá. Naopak si myslíme, že naše jednání je společensky prospěšné. Celou akcí jsme chtěly rozpoutat diskuzi nejen o squattingu a chátrajících domech, ale i o skrytých úskalích konceptu soukromého vlastnictví a o bezzubosti státních úřadů oproti privátnímu podnikatelskému sektoru. A chtěly jsme to udělat viditelně.

Masmédia skutečně věnovala akci náležitou pozornost, ale často opět svým charakteristickým senzacechtivým způsobem. Princip jejich fungování z mnoha důvodů kritizujeme, nemůžeme ale ignorovat jejich vliv. Říká se, že když se novináři neodpoví, odpoví si sám. A proto se i masmédiím opakovaně snažíme zprostředkovat náš úhel pohledu. Raději bychom se ale obracely k veřejnosti jinými cestami, např. přes alternativní média.

Mrzelo nás, že jsme se i na více či méně alternativních internetových fórech setkávaly s většinou negativními reakcemi a hodnocením squatterské akce. Spousta lidí si očividně pod pojmem squatter představí feťáka, který se jim možná právě vloupal do chaty. Překvapením pro nás ale byla nepokrytá hrdost diskutujících na to, že platí nesmyslně vysoké nájmy nebo hypotéky, což považují patrně za určitý druh ctnosti. Naproti tomu ten, kdo se pustí na cestu relativizování někdy až absurdních norem a pravidel, které si nikdo z nás nezvolil a začne se tázat po jejich legitimitě a po tom, komu vlastně slouží, očividně vyvolává nevraživost a pohrdání.

Přizpůsobit se stávajícím hodnotám a vnímat je jako určující a neporušitelné vypovídá však spíše o strachu a neschopnosti zpochybňovat možná skutečně špatný a nespravedlivý systém, který raději chrání konstrukt soukromého vlastnictví ad absurdum a tedy zájmy spekulantů a developerů, než by pomáhal uchovávat města k životu a chránil zájmy lidí v nich žijících.

Proti konformitě a přizpůsobivosti se chceme vymezovat tvorbou vlastních médií a vytvářením příkladů funkčních squatů, které budou uvádět do praxe naše myšlenky a názory a jak věříme, budou sloužit veřejnosti. Proti trestům, které nám byly uděleny a které chápeme jako nespravedlivé, se budeme bránit podáním odvolání (odporu). Doufáme, že i po odlivu zájmu od akce 12. září, bude nadále pronikat squatting a jeho východiska do veřejné diskuse.

Nebojíme se dnes již klasiky volební hantýrky a prohlašujeme: Myslíme to upřímně! Opravdu chceme vdechnout opuštěným domům život, městu různorodost a našim životům smysl!