DIALOG:

Tomáš Koloc: "Češi jsou národ jako každý jiný. I co do nacionalismu"

29. 10. 2009 / Tomáš Koloc, Jan Čulík

Tomáš Koloc: Autor článku "Je rozumné prosazovat českou výjimečnost?" Ondřej Novotný pochopil mou poznámku "Procítit a pochopit..." k recenzi Jana Čulíka "O českém nacionalismu", zabývající se knihou Československo: Stát, který selhal, bohužel úplně špatně. O údajné "české výjimečnosti" se co do zdrojů, zúčastněných v této diskuzi, zmiňuje kromě něj samého pouze autorka recenzované knihy Mary Heimannová (JČ ve své recenzi uvádí: "V této souvislosti je nesmírně zajímavý argument Heimannové, že meziválečné Československo si jakžtakž udrželo základní demokratické principy jen potud, pokud byla země pod dominantní nadvládou Čechů."), a pak už nikdo. Neznám fyzicky nikoho, kdo by pochyboval, že Češi jsou národ jako každý jiný. Já osobně jsem diskutované téma českého národního mýtu letos na Nový rok dostatečně shrnul v článku "Můj novoroční projev". Takže jen krátké fejetonové uvedení omylu pana Novotného na pravou míru.

Tomáš Koloc:

Předně o faktických chybách

U údajů typu "10 milionů československých Němců" či u tvrzení, že "Němci, trvale žijící na českém a moravském území od nacistických okupantů z Říše žádné výsady nedostali", pokud nejde o překlepy, skutečně nejde o žádné interpretační nuance, ale o hrubé faktické chyby. (Československých Němců bylo 3,5 milionu; říšský občan -- a na říšské občanství měl automatické právo každý Němec z Protektorátu -- byl úplně vyjmut z protektorátní jurisdikce, měl státem zaručenu vyšší výplatu, příděly potravin atd.). S tím je třeba se srovnat dříve, nežli se začneme zabývat interpretační úrovní.

Pozn. JČ: Kde má Tomáš Koloc odkazy na zdroje? Heimannová v knize citace zákonů, dokazujících, že právo na říšské občanství dostali hned po okupaci pouze členové Sudetoněmecké strany, uvádí. Ten výrok o "10 milionech Němců v Československu" je v knize Heimannové citován ironicky, v uvozovkách! Z toho, že kniha pojednává o českém šovinismu, útlaku a netoleranci, přece nevyplývá, že by snad souhlasila s Hitlerem! V angličtině existují tisíce knih o Hitlerově diktatuře, zjevně není potřeba v knize o Československu opakovat známá fakta. Nikdo - kromě některých čtenářů BL - neusuzuje, že autorka je 1. nacistka, 2. Sudeťačka, 3. představitelka amerických hegemonistických zájmů (autorka je osobně hodně kritická - ne v knize, tam to nepatří! - k Georgi Bushovi), 4. představitelka impérií, které chtějí utlačovat malé národy. (Česko mimochodem není malá země!) -

Interpretační roviny

Tomáš Koloc: Existuje mnoho typů historiografie, a tyto druhy působí tak říkajíc jako magnet, podle jehož tvaru se železné piliny historických dokladů poskládají do tezí. Existuje historiografie katolická a protestantská, pravicová i levicová; socialistická, stalinisticky, trockisticky či maoisticky komunistická a tak dále. V naší historiografii zvítězila na začátku samého zrození novodobého národa vlivem evangelíka Františka Palackého historiografie protestantská, jejíhož paradigmatu se potom držely všechny další hlavní proudy, včetně historiografie Masarykovy a komunistické. (S čestnou výjimkou Josefa Pekaře, inspirovaného katolickým paradigmatem.) O českých dějinách nadto existuje i rozsáhlá historiografie z per našich bývalých německy mluvících spoluobčanů, která se z mého pohledu dá shrnout též do jediné skupiny.

Na rozdíl od pana Novotného jsem se (s výjimkou katolických spolužáků inspirovaných Josefem Pekařem) během svých vysokoškolských studií nesetkal s výraznější odchylkou od klasického protestantského paradigmatu; až během studií na Akademii sociálního umění, se mi v osobě učitele Tomáše Boňka dostalo jiného, hlubšího úhlu pohledu na věc evropských dějin z pozic antroposofické filosofie. V téže době jsem se dostal i ke spisům, které o české historii napsali autoři z německy mluvícího kulturního okruhu -- a užasl jsem. V bolestných větách o "nekompetentním Československu, které nikdy nemělo právo na svou existenci" jsem v ohromení spatřil zrcadlový obraz kanonizovaných vět české historiografie o "tisíciletém římskokatolickém, konzervativním, německy mluvícím nepříteli na našich západních hranicích".

Pozn. JČ: Ale žádné věty o "nekompetentním Československu, které nikdy nemělo právo na svou existenci" nebyly ani v mé recenzi, ani nejsou v recenzované knize. Kniha je studií mýtotvorného vnímání světa u vládnoucích elit jedné středně velké evropské země, která si svým nereflektovaným přidržováním se nesnášenlivé a posléze mstivé nacionalistické ideologie znepřátelila lidi, které tyto často samozvané (jako dneska!) elity považovaly za neústrojný prvek "národa" a rozhodly se je, slovy Edvarda Beneše, "vylikvidovat". Právě tato zaslepená nesnášenlivost elit vedla podle autorky dvakrát k likvidaci Československa a dvakrát k české národní katastrofě. Autorka neříká, že Němci nebyli - také netolerantní. Co to má co společného s "upíráním Československu práva na jeho existenci". Československu nikdo r. 1918 právo na neexistenci neupíral; divíte se, že po dvaceti letech r. 1938 měly západní mocnosti systematického potlačování práva menšin v ČSR plné zuby? Každá standardní učebnice dějepisu pro střední školy uvádí, že v meziválečné ČSR byla sice demokracie, ale jen pro tzv. Čechoslováky (=Čechy), nikoliv pro příslušníky menšin jako etnických skupin.

Tomáš Koloc: Samozřejmě, že české dějiny posledních dvou set let lze zformulovat i tak, že v Českých zemích od národního obrození postupně rostla nesnášenlivost k především německy mluvícím menšinám do té míry, že když se je Čechům v letech 1938-1948 podařilo z drtivé většiny eliminovat, Češi si konečně oddechli. A bude to stejně legitimní jako náš kanonizovaný palacko-masarykovský dějepis. Ano -- jak správně píše pan Ondřej Novotný -- pro naši generaci toto paradigma není nic nového pod sluncem, a i s ním musíme pracovat. Jenže co ti Češi, kteří to zažili a kteří s ideály, již jim vštípila Masarykova republika, opouštěli v roce 1938 své domovy v pohraničí, přežili válku v nacistickém koncentračním táboře, na nucených pracích nebo totálně nasazení, přišli o někoho blízkého, který zemřel v myšlence na domov jménem Československo, a přitom nikdy žádnému spoluobčanovi jiné národnosti neublížili? Vůči nim jsou takové globalizující formulace přinejmenším stejně kruté, jako jsou vůči našim vyhnaným a perzekvovaným spoluobčanům jiných národností věty poválečného ministra Václava Kopeckého o "zachování národního a slovanského charakteru republiky".

Může to znít banálně, ale svou poznámku k recenzi Jana Čulíka jsem napsal především kvůli těmto lidem.

Pozn. JČ: Ale to nejsou dějiny národa, ale dějiny mocenských elit. Toto nejsou sociální dějiny, to jsou politické dějiny. Co je na tom tak překvapivého, že Češi -- i Slováci -- a jistě i mnohé jiné národy -- měly po celé dvacáté století za své vedoucí představitele nepříliš bystré osoby?

Ve dvou posledních světových válkách zemřelo přibližně čtyři sta tisíc Čechů, Slováků a českých a slovenských Židů, kteří si přáli být Čechoslováky, a byli na svůj stát hrdí. Mezi lety 2004 a 2005 jsem týden co týden pracoval na rozhlasovém rozhovoru se spoluobčany, kteří byli narozeni ve 20. a 30. letech 20. století. Byli to političtí vězni, kněží, příslušníci šlechty, reformní komunisté -- signatáři Charty, čeští a slovenští Židé -- a od všech mi v uších dodnes unisono zní totéž motto: "Kdykoli přišly těžké chvíle, držela nás myšlenka na stát v němž jsme se narodili a na odkaz jejího prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka."

Pozn. JČ: Mimochodem, za první republiky se slovo "žid" psalo s malým písmenem, protože se čeští židi považovali za Čechoslováky a němečtí židi za Němce. Psaní "Žid" v etnickém, národnostním významu, označujícím "jinakost", zavedl až nacistický režim. Proto se velkému Ž při psaní o židech, žijících na českém území, vyhýbám. - Může Tomáš Koloc uvést, kolik za války zemřelo židů a kolik Čechů a Slováků? Myslím, že je to dost podstatné. A jak to bylo s Němci, s Maďary a Rusíny, narozenými ve 20. a 30. letech 20. století? Ti se nepočítají? To nebyli Češi, tak to nebyli lidi? Proč nenapadlo Tomáše Koloce dělat rozhlasové rozhovory i s nimi?

Tomáš Koloc: Je možné, že to, k čemu se tito lidé po celé 20. století (které, jak víme, bylo v Československu zvláště hořké) upínali, byl mýtus. Ale to, že byl etickým kompasem, který je tímto věru "eticky nejednoznačným" stoletím provedl bez ztráty cti, svědčí -- jak shodně konstatuje Ondřej Novotný -- o pozitivitě takového mýtu.

Pozn. JČ: Kniha Heimannové argumentuje, že takováto mytologizace je škodlivá, protože zavádí lidi do virtuální reality. Pak dochází ke katastrofám, protože jednají na základě mylného přesvědčení, že existuje něco, co je ve skutečnosti jenom stín. Jdou po lávce, která neexistuje, a ona se zbortí.

Tomáš Koloc:Mně osobně, coby příznivci oživlého ducha národního obrození Járy da Cimrmana, zněly věty: "Jenže Heimannová dokazuje, že Mnichov si Češi zavinili sami. Vůči menšinám se chovali zejména v letech 1938-1939 i v poválečném období 1945-1948, neuvěřitelně krutě, aniž by je k tomu kdokoliv nutil," dost podobně jako konstatování, že "I když bylo v Československu Němců víc než Slováků, neexistovala žádná německá třetí sloka československé státní hymny." (Bez legrace: německá i maďarská verze československé hymny samozřejmě existovaly: šlo o překlad první sloky, Tylovy a Škroupovy písně do daných jazyků -- přestože i slovenská druhá sloka, pocházející z lidové písně Kopala studienku, má svou maďarskou lidovou verzi Az mongyák ném adnak. Touto tematikou se blíže zabývá divadelní hra Ladislava Smoljaka Hymna.). Smál jsem se ještě, když přispěvatel Britských listů Tomáš Krček v reakci na můj článek vznesl dotaz, kde má God Save The Queen svou velšskou a irskou sloku.

Pozn. JČ: Žádná maďarská či německá část hymny neexistovala tak, jak má například v Belgii každá národnost část své hymny, je to originální píseň. Byl to překlad české hymny! Vždyť to bylo pro ty československé občany urážlivé! Jak to, že to Tomáš Koloc necítí? Jemu by nepřipadalo urážlivé zpívat český překlad "Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem..."? A přitom to bylo jiné zřízení, monarchické, kde se hymna váže na panovníka jako na svorník státu.

To je, samozřejmě, také vysvětlením v případě hymny God Save the Queen. Alžběta je britská, nikoliv anglická královna. (V hymně se nemluví o její národnosti, ostatně Britové často ironicky připomínají, že Alžběta je "Němka".) Británie je (konstituční) monarchie, nikoliv republika, a jejím správním svorníkem je monarcha, který je panovníkem všech národností a etnických skupin. Británie je přitom ovšem zcela decentralizovaná země a Skotsko má vlastní parlament i svou vládu, stejně jako Wales či Severní Irsko. Bohužel, pan Krystlík mluví o něčem, a Tomáš Koloc se směje i něčemu, čemu nerozumějí. - Jinak je jejich přístup přesně podle mustru "A vy zase lynčujete černochy" -- když někdo poukáže na něco, co v české skutečnosti není stoprocentně dokonalé, začnou se tedy hledat mouchy na společenství, do něhož údajně patří kritik. Ale co když Heimannová do žádného davu nepatří? Těžko se lze vysmívat za její knihu anglické královně, protože Heimannová není Angličanka, v Anglii nežije a Anglie jí může být ukradená. A protože je Američanka, tak z ní jeden nadšený čtenář hned udělal stoupence americké hegemonie a George Bushe. Jak to ten čtenář tak přesně ví, divím se; paradoxem je, že je Heimannová velmi kritická vůči americké imperiální politice a jako historička varovala, že Západ dohody, které podepíše s Českou republikou, nikdy nesplní, pokud náhodou nebudou i v jeho vlastním zájmu... Atd. -- Píšu o tom tak podrobně, protože nános mýtů se zdá být neuvěřitelně silný a brání, k mému zklamání, i tomu nejjednoduššímu porozumění. Nevím, proč se musí historik bránit proti věcem, které v jeho knize nejsou a které do ni nenapsal. Ostatně by bylo dobré, kdyby si knihu lidé nejprve přečetli, než na ni začnou reagovat.

Historiografie kontroverzní

Tomáš Koloc: Chci se čtenářům i autorce znovu omluvit za to, že jsem pojednával o její knize, kterou jsem si dosud neměl možnost přečíst, protože v americkém univerzitním nakladatelství Yale University Press vyšla teprve včera, na Den vzniku samostatného Československa. Nevím, zda volba tohoto data byla náhodná či ne, vypadá to ale, že toto datum bylo zvoleno úmyslně. Autorka už nejspíš natolik zná náš "prostor", že ví, co se u nás 28. října děje: na tramvajích, autobusech a radnicích visí vlaječky, prezident předává vyznamenání, pracující odpočívají, nebo dělají melouchy a mládež má radost, že jí odpadlo vyučování, aniž by přesněji věděla, co se to před 91 lety vlastně dělo. A tentýž den v jednom zámořském nakladatelství vychází kniha, o níž se mi, z recenze, kterou jsem o ní četl, zdá, že jasně patří do jedné konkrétní skupiny historiografie: do historiografie kontroverzní.

Pozn. JČ: Aha zase. Heimannová je nelegitimní a "kontroverzní", protože "není Češka" a "ničemu nerozumí." Teď tu Koloc blahosklonně píše, že se prý Heimannová "už trochu něco učí". Podtext: "Já jako Čech jsem o tolik výše než nějaká americká historička." Jenže člověk by neměl rozdělovat osoby kolem sebe na lidi a na Nečechy. Lidi jsou lidi bez ohledu na národnost. Nezbavuje lidi jejich lidství a legitimity, protože "nejsou Češi".

Tomáš Koloc:Bohdá, že slovo Czechoslovakia v titulu této knihy podnítí mnohé její zámořské čtenáře, aby si pořídili i jiné knihy, vzniklé V i O této dnes již neexistující zemi, ze kterých se dozvědí víc. Knihy podepsané exotickými jmény Hrabal, Škvorecký, Körner, Tatarka, ale i Brandes, Szczygiel či Liang. A že k témuž podnítí i čtenáře v zemi, které se týká.

Neupírám paní Heimannové právo na její vlastní cestu.

Pozn. JČ: Totéž. (Čtěte: "Ať si divná cizinka dělá, co chce.") - Já bych jenom chtěl, aby diskuse o této knize měla úroveň a byla věcná, dokázala se oprostit od předsudků a zabývala se fakty. Moje recenze nemusí být správná, shrnul jsem argumentaci knihy, jak jsem to nejlépe dovedl, ale třeba jsou mé pochybnosti v závěru recenze nedostatečné -- doufal jsem ovšem, že pokud se někdo ozve, tak třeba bude vyvracet věcné nedostatky, na základě jasně dokazatelných faktů. Namísto toho třeba jedna paní píše, že se paní Heimannová "skoro dopustila trestného činu popírání holocaustu". "Do vězení s ní!" Je to trochu směšné a zároveň i smutné.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 29.10. 2009