Kdo nechce slyšet, neslyší

4. 11. 2009

KD│ Edmund Phelps začíná komentář ve Financial Times "vysvětlením" ekonomických diskusí, přičemž říká:

Keynesiánská ekonomie, která byla na makroúrovni takřka zapomenuta, našla teď nové příznivce zvnějšku. Ti trvají na tom, že fiskální "stimulus" všeho druhu je účinný proti poklesu způsobenému jakoukoliv příčinou.

OK, dál to nemá cenu číst, konstatuje Paul Krugman v blogu na New York Times.

Nikdo, a tím myslím opravdu nikdo, tuto údajnou pozici nezastává. Pozice zastávaná keynesiány --- mimochodem, pokud byla keynesiánská ekonomika "na makroúrovni takřka zapomenuta", někdo by měl říci Gregu Mankiwovi, že neexistuje --- je taková, že fiskální stimulus je nezbytný pouze za určitých zvláštních podmínek. Jmenovitě, když krátkodobý nominální úrok je nulový a konvenční monetární politika je nepoužitelná, fiskální stimulus může být nejlepší volbou.

A právě v takové situaci se zrovna nacházíme, poprvé po 70 letech. Proto je fiskální stimulus v agendě --- ne proto, že keynesiáni věří, že deficitní financování je vždycky a všude tou nejlepší politikou.

Ale to Phelpsovo naprosté překroucení --- nedotáhl to ani na úroveň karikatury, protože to vůbec nepřipomíná, co lidé jako já říkají --- je charakteristické. Největší část oponentů stimulu prostě neposlouchá; mají v hlavě tak hluboce vtištěn obraz idiotického keynesiána, že je nelze přimět k tomu, aby věnovali nějakou pozornost aktuálním argumentům.

Možná jste si mysleli, že nejhorší ekonomická krize od 30. let, krize, k níž podle nekeynesiánských modelů vůbec nemělo dojít, by si mohla vynutit přinejmenším jistou úroveň intelektuální zvědavosti. Ale kdepak.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 4.11. 2009