Oficiálně ruský státní Gazprom dodává ukrajinskému státnímu Naftogazu do jeho sítě plynovodů 25 - 30 mlrd m3 plynu ročně pro ukrajinskou vlastní spotřebu a platí mu tak zároveň za tranzit 130 - 160 mlrd m3 ročně do Evropy a Turecka. Hodnota plynu pro Ukrajinu je všeobecně považována za rozumný ekvivalent tranzitních poplatků, takže od rozpadu SSSR v r. 1991 Rusko za tyto dodávky nevidělo ani dolar (rubl, hrivnu... jak se vám líbí) hotově. Přesto Gazprom každý rok zkouší "vytřískat" z těchto dodávek něco navíc - a jak se jeho pokusy pravidelně opakují, tak jsou pravidelně beznadějné.

Mnohem důležitější a méně průhledná je však hra režisérů v zákulisí. Tajemní obchodníci jako RosUkrEnergo dodávají přímo velkým ukrajinským spotřebitelům levněji, než by nakoupili od Naftogazu, přes ruská potrubí údajně turkmenský plyn, zatím na nákupní straně stále levnější než jsou světové ceny, a dostávají za něj zaplaceno hotově, čehož Gazprom není, nikdy nebyl a nejspíš ani nebude schopen dosáhnout. Jak již dříve vysvětlil ve svém referátu francouzský odborník na problematiku Jerome Guillet, tento obchod je veden jako "vedlejšák" ruskými šéfy Gazpromu a peníze z něj nikdy neviděly ani Gazprom ani ruská státní pokladna. Nedávno se Jerome Guillet k tématu znovu vrátil ve svém článku pro internetové periodikum European Tribune. Podle jeho názoru jde o situaci velice nebezpečnou a nestabilní, protože a) jde přímo proti zájmům Naftogazu a sítě Gazpromu je zneužíváno bez sebemenšího užitku pro něj, b) velcí ukrajinští spotřebitelé na východě země (hlavně ocelárny) chtějí být privilegovanými prostředníky s přednostním přístupem k plynu i v případě zastavení dodávek pro Naftogaz, c) různé mafie v Gazpromu a jejich komplicové v Kremlu se chtějí na tomto výnosném kšeftu podílet.

Největší a přetrvávající chybou Západu od roku 2006, kdy se situace poprvé vyhrotila, je jeho přehlížení zákulisních rusko-ukrajinských her a soustředění jen na veřejně viditelnou část vztahů. Především britské vládě, která se v té době začala potýkat s poklesem domácí těžby plynu, přišlo vhod odvedení pozornosti od vlastní neschopnosti pokles své těžby předvídat a v předstihu na něj reagovat. Problém úspěšně a za hlasité podpory tehdejší americké administrativy převedla na mezinárodní pole. Obvinila z něj důvěrně známého nepřítele - Rusko, přičemž se jí "do krámu" argumentačně dobře hodily i tehdejší Putinovy úspěšné snahy zlikvidovat ropné oligarchy a získat zpět ruskou státní kontrolu nad těžbou ropy, nebo široce medializovaná, i když nepříliš jasná ruská role v "barevných revolucích" na Ukrajině a v Gruzii. I kdyby se Rusové postavili na hlavy, těžko se této nálepky nespolehlivých partnerů před částí evropské veřejnosti zbavují a nic jim není platné, že dlouhodobě své smluvní závazky vůči evropským zákazníkům plní. Tato interpretace navíc pomáhá Američanům a Britům stavět se především před veřejností nových členů EU do role ochránců svobody a volného trhu v Evropě, na rozdíl od zbabělých a zkorumpovaných vlád Francie, Německa a Itálie držících ochrannou ruku nad svými státními plynařskými společnostmi a tak znemožňujících Evropanům těžit z "výhod" neregulovaných trhů, které by jinak vůči dovozu plynu z Ruska jistě spontánně vytvořily fungující alternativy výhodné i pro jeho koncové spotřebitele.

V roce 2009 už však snad každému rozumně uvažujícímu člověku musí být směšná černobílá argumentace o "zlém" imperialistickém Rusku používajícím "plynovou zbraň" proti "hodným" svobodymilovným ukrajinským demokratům. Evropa pomalu začíná zjišťovat, že by pro zajištění svých dodávek plynu mohla udělat něco konkrétnějšího. V létě t. r. za patřičného mediálního rozruchu EU s pomocí Evropské investiční banky (EIB), Světové banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) nabídla Ukrajině úvěr ve výši 1,2 mlrd EUR. Měl být použit ke splacení části ukrajinských dluhů Rusku (které Ukrajina nikdy oficiálně neuznala) a ke zlepšení finanční situace Naftogazu za podmínky, že ho Ukrajina přestane subvencovat. Později však bylo bez větší pozornosti médií oznámeno, že Ukrajina podmínky úvěru, mj. zvýšení domácí ceny plynu o 20% a kroky vedoucí k oddělení plynu pro tranzit a pro domácí spotřebu, není schopna splnit (bodejť by byla, volby jsou na dohled a premiérka Tymošenková je chce vyhrát) a úvěr nebude poskytnut. Ukrajina sice tvrdí, že na dodávky plynu v zimě 2009/10 to nebude mít vliv, ale v další zimě by už mohl nastat problém. Ruský premiér Putin v této souvislosti prohlásil, že Ukrajina má i bez evropského úvěru na úhrady dluhů Rusku peněz dost, ale ukrajinský president Juščenko prý blokuje činnost ústřední banky a znemožňuje tak ukrajinské vládě finančními zdroji disponovat.

Na současnou špatnou finanční situaci Naftogazu má kromě zákulisních hrátek různých mafií nově značný vliv i chování evropských zákazníků Gazpromu. Evropské společnosti jako Gaz de France, E.On Ruhrgas nebo ENI Suez mají s Gazpromem dlouhodobé smlouvy typu "take-or-pay", tj. zavázaly se odebrat předem stanovené objemy plynu a za neodběry platit. Evropští zákazníci Gazpromu však využili stavu, kdy aktuální ceny plynu v Evropě při jednorázových obchodech závisí na cenách ropy, které byly především v prvním pololetí letošního roku příznivé, na skutečné poptávce snížené hospodářským poklesem i na značně nadhodnocených zprávách o objevech nových ložisek plynu v USA, nasmlouvaný plyn od Gazpromu poprvé za celou historii neodebraly a nakoupily ho mnohem levněji na volném trhu, kde ceny klesly začátkem roku 2009 na 40% cen z června 2008. Gazprom však bude trvat na úhradě neodebraného plynu v hodnotě asi 2,5 mlrd EUR. Plynařské společnosti tak v zájmu krátkodobého zisku nabouraly dlouhodobé a smluvně podložené obchodní vztahy, které se budovaly 40 let, které posilovaly jistotu poptávky a tím i na straně Gazpromu dostatek prostředků pro dlouhodobé investice nutné k rozvoji těžby, a nehledě na všechny řeči evropských vlád o prioritě zajištění energetické bezpečnosti, znevěrohodnily se jako zákazníci a daly Gazpromu do ruky zbraň pro možná odvetná opatření, která by tentokrát byla v souladu s obchodním právem. Ono zřejmě nestačí, že neregulovaný trh v poslední době mnohokrát předvedl, že nenaplňuje nejzákladnější cíle rozumné energetické politiky (ledaže by cílem této politiky bylo zajištění zisků energetických společností, obchodníků a bank podporujících jejich spekulativní dobrodružství) - jediné poučení, které si naše "autority" a propagandisté z krize vzali, je volání po ještě větší míře deregulace.

Současná situace také ukazuje na riziko, které konkrétně Česká republika nese v důsledku toho, že 100% infrastruktury potřebné pro dodávky plynu a jeho skladování vlastní soukromá společnost. Jak je zřejmé, soukromé společnosti jsou schopny v zájmu krátkodobého zvýšení zisků kdykoli hodit zájmy svých zákazníků, i když virtuálně "garantované" vládami, přes palubu.

Dá se tedy odhadnout, co se stane v nadcházející zimě? Jerome Guillet se domnívá, že ano, a předkládá následující prognózu:

• tuto zimu nastane mezi Ruskem a Evropou další plynová krize;
• Evropa nadále bude ignorovat skrytou část hry a skutečný problém, tj. existenci paralelního trhu a snahu zainteresovaných ruských i ukrajinských politiků vydělat na obchodu s plynem pro sebe namísto vytváření rozumné energetické politiky;
• bude pokračovat volání zainteresovaných po "dokonalejším" evropském trhu s plynem, tj. po jeho další deregulaci, nehledě na to, že takové kroky budou podporovat zvyšování spotřeby především ve formě výstavby plynových elektráren;
• lze očekávat výpadky dodávek plynu do těch východoevropských zemí, které jsou na Rusku 100% závislé a nemají možnost plyn skladovat ani ho dovézt odjinud - výpadků bude využito ze strany místních vlád k dalšímu obviňování Ruska za nastalou situaci, k obviňování starých zemí EU z nedostatku solidarity s novými zeměmi a ze zbabělosti vůči Rusku (toto obviňování bude mohutně podporováno vládami a médii USA a Velké Británie) a k zakrytí odpovědnosti místních vlád za důsledky toho, že promrhaly nejméně 15 let, které měly na výstavbu infrastruktury a změnu dodavatelů i struktury spotřeby;
• Rusko bude dál střídat nejasné hrozby, obviňování Evropy z neférovosti a volání po evropských penězích, přičemž určitě nepřijde s jediným rozumným návrhem, který by eliminoval druhý skrytý trh - totiž s návrhem prodávat Evropě plyn franco rusko-ukrajinské hranice, a ani Evropa to nenavrhne, protože by musela zafinancovat a/nebo převzít zanedbanou a podinvestovanou ukrajinskou infrastrukturu i s jejími zkorumpovanými šéfy a šéfíky na všech úrovních;
• Ukrajina nadále setrvá ve zmatku způsobeném bojem tří oligarchických klanů představovaných třemi znepřátelenými politickými frakcemi o politickou moc, která zároveň znamená podíl na lukrativním obchodu s plynem, snížení nebo přerušení dodávek přenese dále do Evropy a neudělá nic pro vyjasnění nebo řešení situace;
• krize nakonec odezní bez větších následků (kromě dočasných nebo uměle vytvořených problémů v něktrých zemích), politici a jiné "autority" se budou nafukovat a pouštět hrůzu a důležitě poučovat, aniž by navrhli jakékoli skutečné řešení; Evropa nakonec dostane všechen ruský plyn, který bude chtít - takže jediní, kdo na krizi opět doplatí, budou obyčejní Rusové a Ukrajinci, ale komu na nich záleží?

Skutečná řešení přitom nikdo ze zodpovědných ani nenavrhne, natož aby se začala realizovat. Když je ohrožena nabídka, musíme regulovat poptávku, což by v podmínkách ČR mohlo znamenat:

• diverzifikovat zdroje;
• udržovat dlouhodobé dodavatelsko-odběratelské vztahy výhodné pro obě strany;
• nepodléhat pokušení krátkodobě nízkých cen plynu při spotových obchodech a nestavět plynové elektrárny!!! - až půjdou ceny plynu zase nahoru, jejich zákazníci se nedoplatí;
• přecházet na obnovitelné zdroje a šetřit! - potenciál kombinace energetických úspor a používání obnovitelných zdrojů v českých domácnostech je takový, že plyn by se k jejich vytápění vůbec používat nemusel, což by mohlo snížit jeho dovoz do ČR asi o 20%.

To už však v konkrétní politicko-ekonomické situaci spadá do oblasti čiré fantazie. Zatím nám nezbude než připravit se i tuto zimu na možnost, že se dodávky zastaví. Plyn však jednou dojde definitivně - odhaduje se, že Rusko přestane být schopno vyvážet ho do Evropy už kolem roku 2020. Proto by nám pokračování plynové krize mohlo a mělo posloužit jako příprava na stav, který se jednou stane trvalým. Potřebné strategie a koncepce už dávno měly být na stole. Deset let uteče jako voda.